Již dva roky se nakladatelství Havran věnuje vydávání současné italské prózy. V roce 2003, ve zdařilém překladu Alice Flemrové, to byl román Časoskokan populárního prozaika Stefana Benniho. Loni to byla Tabucchiho Ztracená hlava Damascena Monteira a v tomto roce se italská řada snad rozšíří o avizovaný román mladého italského autora Niccola Ammanitiho Já se nebojím (Io non ho paura), který byl v Itálii po svém vydání také velmi úspěšně zfilmován.

Autorem Ztracené hlavy Damascena Monteira (La testa perduta di Damasceno Monteiro) je u nás již známý Antonio Tabucchi (v češtině vyšly jeho knihy Sny o snech, Rekviem, Indické nokturno). Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o pouhou, byť zajímavou detektivku (v této branži na český knižní trh proniká jiný Ital – Andrea Camilleri se svým komisařem Montalbanem): na periferii portugalského přístavního města Porto bylo jednou ráno nalezeno tělo bez hlavy, kterou o několik dní později vylovili z řeky. Zajímavý je původ tohoto námětu, který odkrývá sám Tabucchi v závěrečné poznámce knihy: „Osoby, místa a situace zde popsané jsou plodem románové fantazie. Ze skutečnosti pochází jedna zcela konkrétní epizoda, která románovou fantazii rozhýbala: v noci 7. května 1996 byl Carlos Rosa, portugalský občan, 25 let, zabit na jednom komisařství Republikánské Národní gardy v Sacavému, na periferii Lisabonu, jeho tělo bylo nalezeno v jednom městském parku a neslo stopy po mučení.“

V Tabucchiho románu je velmi záhy odhalen nejen motiv vraždy, ale s ním také viníci – obchodníci s drogami a portští policisté zapojení do nelegálních obchodů. Proč ale v tomto případě autor odkrývá motiv i pachatele již během vyprávění a nenechá čtenáře tápat až do konce? Jednoduše proto, že v Tabucchiho případě nebylo záměrem napsat pouhý detektivní příběh. Pozornost autora je upřena na jiné, intelektuálnější problémy, které jsou předmětem diskuzí dvou hlavních postav: Firmino je mladý novinář pracující v nevelkém lisabonském deníku. Zaměstnání je pro něho především způsobem, jak se finančně zajistit, ale jeho koníčkem je ale studium románů italského spisovatele Elia Vittoriniho a literatura obecně.

Hned po svém návratu z dovolené je Firmino vyslán redakcí novin do Porta, aby napsal reportáž o brutálním zločinu, který se tam stal. Při této práci se seznámí s advokátem Lotonem, který představuje typickou tabucchiovskou postavu. Původem z bohaté šlechtické rodiny a sám dobře zaopatřen, věnuje se bezplatnému obhajování lidí pocházejících z chudých čtvrtí Porta. Ztělesňuje potřebu spravedlnosti v sociálně nerovném světě, v němž člověk přestává věřit v reálnou šanci obhájit pravdu v korupcí prorostlé státní mašinérii, zastupované v tomto konkrétním případě příslušníky portugalské národní gardy.

V diskuzi o pohnutkách svého počínání vysvětluje Loton pocit sounáležitosti právě k okrajové vrstvě společnosti, protože sám „poznal bídu života stejně jako ti nešťastníci“ (s. 90). Objasňuje tak, že jej nepohání touha po slávě a uznání, ale prosté lidské pochopení pro neštěstí druhého. Tabucchi tím dodává této postavě silný lidský rozměr, sama postava pak získává ještě větší sympatie čtenáře i přes svoje podivínství demonstrované v mnoha předchozích i následujících pasážích, v nichž přichází na scénu. Firmino několikrát dlouze diskutuje s advokátem o otázkách nejen z oblasti literatury, ale i filozofie či práva (diskuze o binární povaze světa a univerza, o začátku existence času).

Loton mladíkovi svým podivínským způsobem odhaluje nové úhly pohledu na svět, a především na svět literatury, neboť to je ta oblast, která Firmina a hlavně samotného Tabucchiho zajímá nejvíce. Tak například advokát v jedné diskuzi zdůrazňuje, že nelze na literaturu nahlížet izolovaně, ale že je třeba ji považovat za jakousi pavučinu, kde „všechno jsou … cesty vedoucí do středu, když se na ně podíváte z kraje, nevypadá to tak, ale všechny vedou do středu“ (s. 93). Tímto přirovnáním podtrhuje potřebu studovat díla ve všech souvislostech s jejich autorem, dobou a podmínkami jejich vzniku, které zdánlivě s dílem nesouvisí, a nikoli ji chápat odtrženě (jak to zamýšlí Firmino soustřeďující se pouze na portugalskou literaturu a zkoumající ji striktně z pozice, kterou si zvolil: z hlediska Lukácsova dialektického materialismu). Ve Firminově touze napsat esej o poválečném portugalském románu se zrcadlí Tabucchiho láska k literatuře, především té portugalské, kterou vyučuje na univerzitě v Sieně.

I v tomto románu formou jakési „skryté reklamy“ pokračuje v propagování díla portugalského básníka Fernanda Pessoy. Jeho jméno padne také v bizarní epizodě, kdy Firmino sleduje televizi, ve které ukazují chatrč kdesi na portugalském pobřeží nesoucí štít s nápisem Fernando Pessoa. Kamera pak zaostří na chameleóna sedícího na větvi nad ní a my se dovídáme, že se zvíře jmenuje Fernando Pessoa a restaurace nese jméno po něm. Ale proč? Protože Pessoa byl „muž tisíce masek a tak jako chameleóni se mimetizoval do všech svých převleků.“ (s. 133). Je to sice pro hlavní příběh zcela irelevantní odbočka, ale dokazuje, že Tabucchimu při psaní románu nejde nikdy pouze o příběh samotný, ale také, lze-li to tak říci, o literární osvětu čtenáře.

Celým příběhem se line problematika role tisku a médií v současné společnosti. Firmino, vedený pokyny starého advokáta, zkušeného znalce lidských srdcí a myslí, reprezentuje tu část tisku, která aspiruje na titul strážce spravedlnosti pro všechny (ovšem pouze s pragmatickým cílem prodat co nejvíce speciálních čísel). To, jak obratně Loton manipuluje tiskem prostřednictvím mladíka, podtrhává právě sílu a vliv, který na veřejné mínění tento sdělovací prostředek má. Tabucchi tak zdůrazňuje, jak vrtkavé a zmanipulovatelné je veřejné mínění a jak velmi záleží na osobě, která tahá za nitky sdělovacích prostředků, které jej ovlivňují. Příběh se uzavírá vynesením soudního rozsudku, který viníky zprošťuje viny a případ vraždy by tak vyzněl do ztracena, nebýt advokáta Lotona, který se jej po několika měsících pokouší znovu otevřít. Začátek tohoto donkichotského boje tvoří ale už jen tečku za celým velmi čtivým příběhem, v němž Tabucchi svými typickým způsobem rozvíjí vedle hlavního dějového příběhu řadu myšlenek a pohledů na svět v jeho obecnější rovině.