„Tak milovaná, že z jediné lyry
víc nářku vzešlo než ze sboru plaček;
že z nářku povstal svět, v němž všecko se
rodilo znovu: pole údolí
a les a proud a jilm a vrch a pes;
a že se kolem toho znářkusvěta
jak kolem jiné země
točilo slunce a tiché, ohvězděné nebe,
to znářkunebe hrůzných souhvězdí:
takto Tak milovaná.“
Rainer Maria Rilke, Orfeo Euridice Hermes (přeložil Ladislav Fikar)

Před zraky nám v tomto románu vystupuje na barvy bohatá freska jednoho lidského života. Oč strastiplnější tento život je, o to více sytých barev fresku zdobí. Kniha sama je dokumentem o vzniku a tvorbě již zmíněné fresky, kterou jakoby autorská kamera zabírala z několika úhlů pohledu a odhalovala nám tajemství jejího vzniku.

Hlavní představitelka této knihy, Annemarie Schwarzenbachová, se narodila roku 1908 v Curychu v rodině zámožného průmyslníka. Prostředí, v němž vyrůstala, bylo kosmopolitního rázu – v rodinném sídle v Bockenu, kde se svými sourozenci vyrůstala, se často scházela řada umělců, Annemarie hrála dobře na klavír (matka Renée ji chtěla nasměrovat na hudební dráhu), ale nakonec dala přednost literatuře a studiu na univerzitě v Berlíně. Pobyt v Berlíně vnesl do jejího života četné změny, za kterými stálo osudové setkání s Erikou a Klausem Mannovými. Je to Erika, jež ji uvede do okruhu svých přátel a dá jí poznat účinky morfia, netušíce však, že mu Annemarie později (stejně jako Klaus) bezmezně propadne. Erika sama je velmi silnou osobností, umí řídit svůj život, dokáže se v pravou chvíli rozhodnout pro novou věc, je to živel s ohromnou vnitřní silou, které si jsou lidé z jejího okruhu vědomi a touží být jako ona – stejně silní, rozhodní a schopní.

Annemarie se do Eriky hluboce zamiluje, zůstane jí fascinována po celý život a nepřestane toužit po jejím uznání, lidském i profesionálním. Nelze však zapomenout na další ženu, která měla na Annemarie veliký vliv a k níž Annemarie chovala hluboký, ale složitý cit – na její matku Renée Schwarzenbachovou, charakterově podobnou Erice. Autoritativní Renée, milovnice umění (především hudby), vychovaná ve vojenském duchu, si Annemarie zamilovala od narození – plavovlasá holčička se stala předmětem, na němž chtěla uplatnit svou tvořivost; měla se stát jejím vrcholným životním dílem. Vedla ji k sebekontrole, k chování, v němž nebylo místo pro prezentaci citů, snažila se jí vnuknout smysl pro disciplínu a řád, ale také cit pro hudbu. O to těžší bylo poznání, že se Annemarie vydává vlastní cestou, která ji, jak brzy pochopila, vede do záhuby. Renée k dceři časem ztratí veškerou důvěru, kterou není schopna obnovit ani po jejím kajícném návratů ze Spojených států, kde se Annemarie pokusila o sebevraždu (podřezala si žíly) a absolvovala pobyt v psychiatrické léčebně.

V životě Annemarie lze zaznamenat mnoho protichůdných prvků: chtěla se stát spisovatelkou, ale prosadí se spíše jako novinářka; toužila se osamostatnit a snad i zpřetrhat pouta s rodinou, jejíž postoje a názory nesdílela, na druhé straně však od otce ochotně přijímala nemalou apanáž, čímž zůstávala spojená s rodinou po materiální stránce a nikdy se jí nepodařilo postavit se na vlastní nohy, jak si přála. Již v dětství byla u Annemarie konstatována schizofrenie, která bude mít později ve spojení s morfiem katastrofální následky na její osobnost.

Román je rozdělen do tří chronologicky řazených částí, před nimiž předchází ještě úvod pojmenovaný Pád, který nás přenáší na závěr hrdinčina života. Tímto způsobem uvedla Mazzuccová i svou další knihu, Vitu. I zde je román započat událostmi anticipovanými o několik let. Každá z částí nese název, který odkazuje na její obsahovou rovinu. První z nich s názvem Na začátku života nás seznamuje s mladou Annemarie v období krátce po dokončení studia literatury v Německu, během kterého navázala blízké vztahy se sourozenci Mannovými. Až na názorové neshody s vlastní rodinou žijící ve švýcarském Bockenu se Annemarie cítí šťastná, plná sil a optimistických vyhlídek do budoucna. Působí na nás dojmem dítěte štěstěny, jemuž se svět otevírá a přímo nabízí nepřeberné množství možností jak žít. Téměř každý, kdo se s ní seznámí, je jí fascinován; tento dojem podporuje i fyzický vzhled – krátké vlasy a štíhlá postava oblečená do chlapeckých šatů, nejčastěji námořnického střihu.

„Všechno na ní bylo jedinečné, vzácné a vznešené“, napsal jeden z jejích přátel. „Předmět denní potřeby, kus oblečení, jenž nosila: vše to co s ní přicházelo do kontaktu, získávalo něco z její zvláštnosti, hned se stávalo drahocenným a žádoucím pro oči ostatních. Někde ji potkat přinášelo potěšení – setkání, rozhovor s ní byly vždy fascinující záležitostí. Tento téměř nepochopitelný vliv její osobnosti, který platil nejen na její přátele, byl o to více překvapující, že na jejím zevnějšku, rozhovorech s ní a gestech nebylo nic přemrštěného, stále se kontrolovala, byla prostá a opatrná. Měla téměř dětskou povahu, v níž se směšovala plachost a odstup tak půvabným způsobem, že připomínala chování klidného, opatrného a pyšného divokého zvířete zaslíbeného svobodě a útěku.“

Druhá část románu nese název Na všech plážích tohoto světa a vztahuje se na léta, během nichž Annemarie horlivě cestovala sem a tam, vdala se a propadla silné závislosti na morfiu, které dále komplikovalo její nevyrovnaný duševní stav. Začala lhát, slibovat a ztrácet své blízké. Její pobyt na americkém kontinentu nakonec vyvrcholí nuceným pobytem v psychiatrické léčebně.

Třetí část knihy, Obydlím své jméno, začíná vypovězením Annemarie ze Spojených států a návratem domů. Mazzuccová přirovnává Annemariin návrat domů k Rembrandtovu obrazu Návrat marnotratného syna; Annemarie však doma nevyvolává žádnou radost, spíše naopak. Nikdo ji nečeká, její přítomnost se stane nežádoucí, vyostřují se vztahy s matkou a obě se na dlouhou dobu rozcházejí.

Kapitola V hlubokých temnotách uzavírá vyprávění o Annemariině krátkém životě prožitém s neobyčejnou intenzitou a vrtkavostí, silnou touhou, která vede zaslepeného člověka dál, dál ke šťastným, ale nezaručeným zítřkům.

Když se vrátíme k samotné spisovatelce, musíme konstatovat, že Mazzuccová nezapře svou profesi historičky – skládá příběh velmi obezřetně, systematicky a opírá se o co možná nejvíce pramenů. Zkoumá archivní záznamy v několika zemích světa, čerpá ze soukromé korespondence hlavní představitelky a jejich přátel, dotazuje se pamětníků či rodinných příslušníků, takže se o Annemarie dozvídáme řadu nových faktických údajů – například v jakých zdravotních zařízeních se nacházela, jak dlouho tam pobývala, jak dlouho cestovala v té či oné zemi, kdy se z ní vrátila. Mazzuccová se snaží zachovat objektivní postoj k celému, na emoce velmi bohatému životnímu příběhu, i když v určitých částech lze rozpoznat její domněnky a postoje, jejichž nositelem však jsou vybrané vedlejší postavy, nebo by se snad dalo říci, že každá z vedlejších postav dodává jednu částečku do barevné mozaiky. Mazzuccová někdy svou myšlenku, určitý náznak či představu dotahuje do samého konce a nenechává tak prostor pro představivost samotného čtenáře, kterému je tak mnoho věcí servírováno na stříbrném podnose, častou i technikou dějové anticipace.

Román Ta, kterou tolik milovali je velmi lidsky podaným vyprávěním o jednom neobyčejném životě, prožitém v kulturně bohatém meziválečném období, na kterém se však šíří Hitlerův stín a kdy Evropa stojí na prahu zkázy.

Internetové odkazy:
http://www.unilibro.com/find_buy/result_scrittori.asp?scrittore=Mazzucco+Melania (italsky) - Informace o všech dosud italsky publikovaných knihách Melanie Mazzuccové.
http://www.satt.org/literatur/03_06_mazzucco.html (německy) - Recenze románu Ta, kterou tolik milovali. Základní informace o autorce.
http://digilander.libero.it/trevisanart/new/scharzen/scharz1.html (italsky) - Texty a události spojené s Annemarií Schwarzenbachovou, krátká informace o románu Melanie Mazzuccové.