Premio Strega 2003
Nejprestižnější cenu za italskou prózu, Premio Strega, získal v roce 2003 román Vita římské spisovatelky Melanie Mazzuccové.
Nejprestižnější italská cena za prozaické dílo, Premio Strega, udělovaná po sedmapadesáté, zná svého letošního vítěze, respektive vítězku. Stala se jí šestatřicetiletá římská spisovatelka Melania Mazzuccová, která měla v posledních letech cenu již dvakrát na dosah ruky, dvakrát se jí podařilo proniknout mezi pět finalistů.
356 “nedělních přátel”, z nichž se skládá literární jury soutěže, rozhodlo pod předsednictvím Margaret Mazzantiniové, vítězky loňského ročníku (viz Iliteratura ročenka 2002, str. 49–50), o laureátovi 3. července v římské Villa Giulia. Vítězství Mazzuccové bylo drtivé: její román Vita obdržel 162 hlasů, na druhém místě se umístil Roberto Alajmo s románem Matčino srdce (Cuore di madre, 76 hlasů) a na třetím místě Franco Matteucci s románem Vizionář (Il visionario, 54 hlasů). Posledními finalisty byli Sandra Petrignaniová s románem Spisovatelka bydlí tady (La scrittrice abita qui, 43 hlasů) a Pietro Spirito s knihou Čekali jsme více (Speravamo di più, 19 hlasů).
Vítězná kniha, vydaná nakladatelstvím Rizzoli, nese titul Vita a byla inspirována událostmi, které se odehrály v autorčině vlastní rodině. Děj se začíná odvíjet v prvních letech 20. století na jihu Itálie. Dvě děti z vesnice Garigliano (v provincii Caserta), dvanáctiletý Diamante a devítiletá Vita, opouštějí svou vlast, aby hledali, stejně jako miliony dalších Italů, lepší živobytí v Novém Světě.
Na palubě zaoceánského parníku se dostávají do New Yorku, kde prožívají typický úděl přistěhovalců. Jejich nový domov v chudé čtvrti se příliš nepodobá vysněnému ráji: prvními zkušenostmi jsou bída, hlad, práce načerno, ponížení a vykořisťování. Během deseti let, co se protloukají životem a jdou z jednoho zaměstnání do druhého, se jim však na cestě k dospělosti naskýtají, kromě tvrdých existenčních bitev, i dosud nepoznaná tajemství života jako jsou láska, sex nebo umění číst a psát.
Diamante se cítí vším tím děním příliš udolán, a tak se vrací do svého rodiště. Tam, o několik desítek let později, v roce 1944, pokračuje děj románu. S americkou armádou totiž do okolí Garigliana přichází Vitin syn a hledá muže, který “měl být jejím otcem”.
Melania Mazzuccová založila svůj čtyřsetstránkový román na dvou hlavních zdrojích: na vyprávění svého slepého strýce o Diamantovi, který byl jejím dědečkem z otcovy strany, a na usilovném studiu dobových pramenů. Pečlivě prošla tisk, firemní a úřední záznamy, prokousala se korespondencí a rodinnými archívy a podařilo se jí vytvořit, zvláště v americké části románu, mimořádně sugestivní prostředí. S příběhem Diamanta a Vity ožívá americká společnost ve všech svých rovinách. Nejen chudoba a zločinecké podsvětí řízené mafiemi, ale i konkrétní realizace amerického snu, se všemi jeho stále trvajícími atributy, jakými jsou kokakola, velká auta a život na vysoké noze.
Rovněž na jazykové úrovni se autorce daří vyvolat atmosféru ztraceného světa, jak zdůrazňuje ve své recenzi Tullio De Mauro, jedna z největších autorit na poli italského jazyka (a také, mimochodem, bývalý ministr školství): “Je to román obdivuhodný pro své téměř svébytné jazyky, tkvící v prostoru někde mezi nářečím, angličtinou a tehdejší italštinou”.
Melania Mazzuccová se narodila v Římě v roce 1966. Kromě oceněné Vity publikovala prózy Polibek Medúzy (Il bacio della Medusa, 1996, ve finále Premia Strega a Premia Viareggio), Život zabiják (La vita assassina, 1997), Baltusův pokoj (La camera di Baltus, 1998, finalista Premia Strega) a Tak milovaná (Lei così amata, 2000, vítěz Vittoriniho ceny a Premia Napoli) a Noční modř (Blu notte, 2001), původně připravenou pro rozhlas RAI.