Nenápadná, ani ne stostránková knížka přináší zajímavé čtení a věrna zásadám římského básníka snaží se od prvního nahlédnutí vzbuzovat libost. Díky péči E. Stehlíkové je vybavena přesně zrcadlově umístěnými texty, promyšleně doplněnými komentářem na straně originálu i překladu (s. 12–59), poutavým doslovem (s. 60–71) a slovníčky historických a mytologických postav (s. 72–78 a 79–82). Dále jsou zde poznámky překladatelky k problematice překládání Horatia (s. 7–8) a k transkripci antických jmen a názvů (s. 83–84). To vše ve velmi příjemné, nevnucující se grafické úpravě.

Editovaný latinský text, jak je uvedeno v poznámce (s. 9), "je přepisem klasického Schmidova teubnerského vydání (1867)" a opírá se i o kritické vydání D. R. Shackleton Baileyho z r. 1991. Od této nové teubnerské edice se významněji liší jen asi na 11 místech, jinak jde většinou o rozdíly, které pro interpretaci díla nejsou podstatné. Překlad dává v některých případech (např. v. 32 nebo 416) přednost novějšímu čtení.

O překlad Horatiova proslulého listu se pokusila již řada českých překladatelů počínaje časoměrným překladem Macháčkovým z r. 1827. Tento je v pořadí osmý, nepočítáme-li ve všech výčtech uváděný, ale asi málokdy čtený překlad J. Pelikána z r. 1922, který si zjevně nemohl činit nárok na to, aby byl uznán jako překlad umělecký, ale byl jistě věrným pomocníkem gymnaziálních studentů. Pro českého čtenáře by mohlo být zajímavé spíše slovenské přebásnění Ignáce Šafára, které spolu s dalšími Horatiovými listy a satirami vyšlo v r. 1986, tedy v období mezi poslední českou verzí Rudolfa Mertlíka (1972) a tímto novým překladem Dany Svobodové.

Vzhledem k situaci, která nyní panuje v oblasti překládání z klasických jazyků, a vzhledem k osobnosti překladatelky se dalo předpokládat, že se tato česká verze bude od předešlých výrazněji lišit. D. Svobodová už totiž několikrát prokázala (viz překlady Catulla nebo Ovidia), že překládání je pro ni především hledáním, a to hledáním ve značně širším spektru oblastí, než sama uvádí ve vstupní poznámce.

Co nás na překladu – a poezie zvláště – obvykle zajímá, je výstižnost a správnost, styl a způsob a úroveň přetlumočení verše. U překladů D. Svobodové jsme si již zvykli, že jsou výstižné a k básnickému dílu citlivé a že o hlubokém pochopení textu není třeba pochybovat. Podívejme se tedy na další dvě složky tohoto překladu. Již samotný výběr lexika může být indikátorem adekvátnosti volby stylu, může podpořit i žánrové zařazení básně, je velmi zjevným ukazatelem překladatelovy citlivosti k současnému jazyku a zakládá čtivost. D. Svobodová postupuje v souladu s interpretací, kterou v doslovu podává E. Stehlíková (Poetiku vidí jako typickou horatiovskou epištolu se satirickými rysy – s. 69). Volí barvitý dialogický styl, ve kterém je obsažena jak uhlazená nabádavost listu, tak odlehčený hovorový tón satiry. To jí také umožňuje pohybovat se v odpovídajících stylových vrstvách jazyka a pokusit se vyvolat v čtenáři dobrý pocit, že i on může bez potíží vést dialog se starým autorem. Nepřekračuje ale únosnou míru aktualizace a snaží se uchovat jisté povědomí archaičnosti. V textu, který v základu odpovídá spisovné normě, používá prostředky, které signalizují příslušnost k tzv. vysokému stylu – výrazy a obraty knižní až lehce archaické, expresivní i občasné slovní inverze (holobrádek, cháska, klevetný, klopotný, klouček, říza, zášť, žertýř, klestit si cestu, horovat, tokat ve veršíčcích, zjihnout; básně, jež chrání z cypřiše pouzdro; čtenářů bojový šik tepe verše), ale zároveň, kde je to vhodné, sáhne i k obratům hovorovým, rčením a tu a tam i k slangu (pinožit se, pumpnout o drachmy, plácat ve verších, nehnout prstem, šlápnout vedle), a tak stále udržuje obě roviny sdělení. Velké uznání zasluhuje D. Svobodová za objevení takových ekvivalentů, jako jsou ptákoplaz (v. 13), pentlení (v. 17) či přemluvný hlas (v. 395), i za odvahu rozbořit zažitá překladová klišé na místech, která jsou velmi známá – v. 99n. (non satis est pulchra esse poemata ...): vázaná řeč má být krásná – ba víc: jak flétna by znít měl verš, aby posluchač fascinován šel kamkoli za ním.

Novost překladu vynikne zejména tam, kde čteme výrazy v překladech antické poezie neobvyklé, jako např. ve v. 189: chce-li hra sklidit úspěch a dočkat se repríz (pro srovnání připomenu znění předchozího překladu: má-li být žádoucí hra a častěji provozována) nebo v. 98: odloží ... >monolog sáhodlouhý a s ním i pompéznost stylu. Nacházíme, jak je z uvedených příkladů vidět, řadu internacionalismů (i odborných) – altruismus, bombast, detail, dialog, fabule, fikce, elita, excentrický, inteligentní, interpret, pompéznost, statut, trénink apod. Není pochyb o tom, že právě v tomto typu textu se velmi hodí. Upoutávají pozornost, a tím text oživují, přibližují dnešnímu způsobu uvažování a vyjadřování a mívají i funkci jakýchsi sémantických kondenzátorů. Přece jen ale myslím, že v některých případech je jejich užití až zbytečné nebo nepřesné (např. v. 243 kontext – series, zde asi spíše slovosled; v. 316 hojnost výstižných charakteristik – convenientia – to, co se hodí, co je vhodné (?) – o hojnosti není v textu nic).

Je i pár míst, která vyvolávají představu homérského zdřímnutí: u v. 180n. se můžeme ptát, zda opravdu ostruha kulhá, nebo ve v. 212n., jak se může mísit kulturní duch s lidem dělným, a ve v. 218, jaký je smysl plný praktických rad. Otazník ponechávám u překladu úvodních veršů (1–4), které jsou interpretovány, jakoby se jednalo o tři obrazy: (zkuste si představit) akt s šíjí koně ... nebo údů neladnou směs ... či poprsí krásky... Překladatelka patrně vychází z interpunkce, která je v zrcadlovém latinském textu (iungere si velit, et ... inducere ..., ut desinat), takže odděluje první obraz a doplňuje (snad) implikovaný akt, ale nezdá se mi, že by oddělení druhého a třetího obrazu mělo v latinském textu oporu.

Přístup k metrické organizaci verše popsala D. Svobodová hned v úvodní poznámce: "Přestože není v silách tolik diskutovaného [...] českého 'hexametru' vyjádřit atmosféru typickou pro hexametr časoměrný, [...] rozhodla jsem se pro účely Poetiky sáhnout k této metrické nápodobě jako k nejmenšímu zlu [...] dávám přednost pregnantnímu vyjádření myšlenky před doslovností a snažím se více vycházet vstříc životu – jazyku překladu (v případě potřeby umožňuji myšlence vykročit nepřízvučnou slabikou v začátku verše [...] estetický dojem [...] se snažím kompenzovat [...] např. volně rozloženými rýmy a vůbec úsilím o zajímavý zvuk verše [...]." Myslím, že volba kritizované a opovrhované metrické nápodoby byla v tomto případě šťastná, zvláště v té uvolněné podobě, kterou zde překladatelka prezentuje. Ostatně pokud jde o ono "vykročení", vydala se stejnou cestou jako před časem H. Kurzová v překladu Vergiliových Bukolik (1998). Tím, že verš začíná (jednoslabičnou) anakruzí, se lze zbavit nejen takových nepříjemných a dnes už nepoužitelných tvarů jako by místo aby, ni místo ani apod., ale vůbec je možné stavbu verše lépe uspořádat.

Anakruzí, tj. nepřízvučnou slabikou, začíná v překladu plná třetina veršů. Většinou jsou to příklonky – částice, spojky a zájmenné tvary, ale několikrát i substantiva a tvary slovesné, tedy slova, která běžně vlastní přízvuk mají. Potlačením jejich přirozeného přízvuku se daří dynamizovat větný spád, zvláště když je verš i zvukově zajímavý (např. v. 73/4: [...] k líčení královských činů / gest vůdců a válečných hrůz).

Vynalézavost prokázala překladatelka i v rozmanitosti veršové klauzule. Necelá polovina má očekávanou podobu, tj. tříslabičné + dvojslabičné slovo. Ale větší část tvoří pestré zakončení ze tří i čtyř slov typu nesou punc doby (v. 59), šum mimo scénu (v. 82), slov a též kontext (v. 243), nebo komplikovanější melodií, tak i rytmů (v. 211), či odvážnější s jednoslabičným slovem na konci bůh, ať už ten či (v. 227), spojené se zajímavým přesahem havraní vlas, čerň / očí vystavovat a [...] (v. 36) i s rýmem jen tak by neuspěl: co dělá divy, dík nimž dojdou cti i (v. 242).

Dalším takovým choulostivým bodem "nápodoby" je uplatnění čtyř- a víceslabičných slov. Nejjednodušší způsob je klást je až na konec verše i za cenu slovních inverzí, jen aby veršový rytmus nebyl rušen určitým zakolísáním. Ve starších překladech se jednalo nejčastěji o vlastní jména, adjektiva a slovesné tvary. V současné době se důraz na pravidelný rytmus vytrácí, protože zaprvé se jeví jako daleko důležitější dbát o přirozený slovosled, zadruhé většina uživatelů není k rytmu verše příliš citlivá, protože překlad je většinou určen k "tichému" čtení. Tato skupina slov se nyní rozšířila ještě o troj- a čtyřslabičná slova s jednoslabičnou předložkou, neboť přízvukový takt jako celek s jedním přízvukem na první slabice, tj. na předložce, v reálné výslovnosti mizí. V našem překladu jsou oba typy těchto víceslabičných celků kladeny bez potíží na různá místa ve verši. Čtyřslabičná a víceslabičná slova se vyskytují jak v klauzuli, tak i na začátku verše (v. 49 – zapotřebí, v. 76 – zakódován, v. 143 – nenabízí, v. 219 – odhalující, v. 337 – z přeplněné, v. 469 – smrtelníka atd. a samozřejmě i po předrážce) nebo uprostřed (v. 83 – atmosféru, v. 93 – komedie, v. 338 – k nerozeznání, v. 371 – Cascellius, v. 463 – Empedokla ad.). U dvouslovných přízvukových taktů, kde je na prvním místě předložka, je to složitější, protože překladatelka – ve shodě s rozkolísaným územ – počítá s oběma možnostmi: s tím, že na předložce je přízvuk, i s tím, že na ní není: v. 76 – (byl ... vzlykot) zakódován, až pak slova díků za splněná přání; v. 217 – a zbrklá snaha o nevšední řeč vedla k strojené mluvě; 81 – (jakoby stvořen) pro dialog, a nadto přehluší šum mimo scénu; v. 113 – smích zvedne ze sedadel jak šlechtu, tak všecek lid Říma; v. 179 – Děj buď probíhá na jevišti, anebo se líčí, /... A k čemu to vede? Přistoupíme-li na to, že začneme verše metricky, po stopách pitvat, tj. mechanicky odpočítávat jednotlivé stopy, sice se vždy dopočítáme kýžených šesti, ale otázka je, zda v některých případech nepřeváží přirozené frázování věty. Pak bychom např. verš 81 nebo 179 hodnotili spíše jako verš s pěti než s šesti přízvukovými takty. Ne, že bych to považovala za chybu, nepůsobí to rušivě a myslím, že čtenář, který text nesleduje právě z tohoto hlediska, si to ani neuvědomí, protože pro pocit, že čte verš, je rozhodující přirozený rytmus a celkový spád. A ten se nemění a je vždy sestupný.

K latinskému textu i překladu je připojen užitečný komentář. Na straně originálu je tehdy, je-li vysvětlení vázáno přímo na latinský text, ostatní věcné poznámky jsou na straně překladu. Jejich rozsah jistě uspokojí i náročnějšího čtenáře, kromě toho je někdy komentář eliminován i vnitrotextovými vysvětlivkami překladu. V pozn. L na s. 48 je omylem uveden odkaz na Vergiliovu Aeneidu (7, 41) místo na Bukolika, rovněž se nejedná o hořký mák, ale o nahořklý med (v překladu je to ale správně); v pozn. LVII, s. 54, je uveden Quintilius Varro, a v důsledku toho byl i do slovníku historických osobností zařazen Varro Reatinus místo Quintilia Vara; u životních dat Volcatia Sedigita má být správně 2. stol. př. n. l. Na s. 82 je chybně uveden Attius (míněn je asi Accius) a Curiatus Maternus místo Curiatius M. Pokud jde o doslov – Ovidiovi jistě nebylo v době bitvy u Aktia sotva osm let, ale více než 12; také kritické vydání Horatiových děl bylo připraveno dříve než v r. 637 (uvažuje se o něm už v souvislosti s filologickou činností M. Valeria Proba v pol. 1. stol. n. l.) a nejspíše ne Terentiem Scaurem, který je ve slovníku datován správně do 2. stol.

Čtenářům mladší generace by se překlad, který máme před sebou, mohl zdát samozřejmostí, ale z porovnání s překladem O. Jirániho z r. 1929 a zejména R. Mertlíka z r. 1972 – a oba byly dosud používány – vyplyne, že se jedná o překlad, který znamená další krok v odklonu od příliš svazující tradice, která vládla v této oblasti od 20. let minulého století. Výsledkem evidentní snahy je překlad čtivý a moderní, usnadňující porozumění obtížnému textu, a také osobitý. Právě pro tu osobitost se stává ve vyšší míře interpretací než překlad stroze neutrální. Ale má-li čtenář po ruce i latinský text, může polemizovat nejen s autorem, ale i s překladatelkou.