Dvě zajímavé knihy
Thomas Hardy's 'Facts' Notebook. Ashgate Publishing Company (Nineteenth Century Series)
John Fowles: The Journals, Volume 1. Jonathan Cape

Ve Velké Británii vyšel na podzim tohoto roku první svazek deníků prozaika Johna Fowlese (*1926), který vzbudil velký zájem. Nemenší pozornost k sobě poutá vydání souboru poznámkových sešitů romanopisce a básníka Thomase Hardyho (1840-1928), autora dnes již klasických románů, jako jsou např. Starosta casterbridgeský (The Mayor of Casterbridge, 1886, č. 1972, 1975), Tess z d`Urbevillů (Tess of the d`Ubervilles, 1891, č. 1927, 1975) či Neblahý Juda (Jude the Obscure, 1895, č. 1927, 1975).

Nejprve k vydání poznámek Thomase Hardyho. Že jde o přínosný počin, který zájemcům o jeho tvorbu dopomůže osvětlit genezi autorových pozdních románů, o tom není sporu. Vydání poznámkových sešitů jednoho ze stěžejních romanopisců pozdní viktoriánské doby ovšem doprovází známý fakt, že si spisovatel krátce před svou smrtí přál, aby všechny jeho poznámkové bloky byly spáleny. Hardyho druhá žena Florence sice tohle ne zcela neobvyklé přání splnila, ale navzdory jeho vůli zachránila 12 sešitů. Ty obsahují poznámky a odkazy k pramenům, které autor využíval při psaní svých pozdních románů. Po takřka osmdesáti letech je nyní pod názvem Thomas Hardy's 'Facts' Notebook připravil k vydání William Greenslade.

V souvislosti s publikací Hardyho poznámek se znovu vynořuje diskutabilní otázka literární vědy, kterou v 60. letech pregnantně formuloval francouzský filozof a historik Michel Foucault. Jsou deníky či poznámkový aparát součástí tvorby? Lze je zahrnout do díla? A pokud ano, tak jaké je jejich místo v kontextu spisovatelovy tvorby a jaká má být jejich recepce? V případě Hardyho poznámek jsou tyto otázky znesnadněny skutečností, že si autor jejich publikování výslovně nepřál. Uvažujeme-li o ničení rukopisů, vytane na mysli v první řadě Franz Kafka (1883-1924). Je totiž notoricky známou skutečností, že Kafka krátce před svou smrtí uložil svému příteli Maxu Brodovi, aby jeho romány a povídky zničil. Brod mu nevyhověl. Naopak, vše publikoval. V důsledku toho se z neznámého Kafky stal jeden z nejvýznamnějších prozaiků minulého století. Dnes obsahuje souhrnné vydání Kafkova díla nejen prozaické práce, ale i deníky a rozsáhlou korespondence. Ty jsou obyčejně považovány za součást jeho díla, a to v tom smyslu, že v určité rovině pomáhají objasnit nejen genezi Kafkovy prózy, nýbrž často i její výklad, např. z psychoanalytického či sociologického pohledu. Ve skutečnosti mohl Kafka svoje písemnosti zničit sám, pokud by si byl jistý, že chce tento záměr uskutečnit. Literární historie zná řadu takových případů. Příkladem může být ruský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852), jenž deset dnů před svou smrtí spálil rukopis druhého dílu svého románu Mrtvé duše. Šlo o román, tedy bezesporu o část díla, která byla navždy ztracena.

Něco jiného jsou ovšem deníky a poznámky. Jestliže se je autor ještě za svého života rozhodne zveřejnit (jde spíše o deníky či korespondenci, k zveřejnění poznámkového aparátu dochází výjimečně, a pokud přece jen, obvykle po autorově smrti), musíme počítat se značnou mírou autocenzury. Obdobné přání, jaké vyslovil Hardy, najdeme i v současné literatuře: Patrick White (1912-1990), australský prozaik a laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 1973, krátce před svou smrtí v roce 1990 zničil nejen svoje poznámkové sešity, ale i rukopisy všech svých románů. Přál si, aby jeho odkaz tvořily jen jejich knižní verze. Kromě toho požádal své bližní a přátele, aby zničili i veškeré dopisy, které jim adresoval. A výsledek? Již v roce 1994 byl publikován více než šestisetstránkový soubor Whiteovy korespondence.

Vraťme se ale k otázce, zda jsou dopisy, deníky a poznámky součástí literárního díla. Milan Kundera v esejistické knize Ztracené testamenty (Les Testaments trahis, 1994) zastává názor, že nikoli, stejně jako řada dalších literárních kritiků či historiků. Kundera cituje slova Vladimíra Holana, že „k dílu se leze po kolenou“. Podle tohoto hlediska, ostře ohraničujícího hranice díla od publicistiky, korespondence a osobních záznamů, je dílo pouze to, co se autor rozhodl jako dílo publikovat a co za součást své tvorby označil. Netřeba připomínat, že Kundera má dobré důvody toto stanovisko hájit: tři útlé svazky jeho poezie z raného období tvorby ze svého pečlivě střeženého díla vymazal. Otázka ale zní, jak se k jeho rozhodnutí postaví literární historik. Zahrne Kunderovu poezii do jeho díla, anebo bude respektovat autorovo přání a označí je za produkt mladického hledání, zcela nesrovnatelný s jeho románovou a esejistickou tvorbou?

Případ druhé v úvodu zmíněné knihy, prvního svazku Fowlesových deníků, by se mohl zdát jednoznačnější, ale pouze při zběžném pohledu. Při zevrubnější úvaze zjistíme, že stojíme před podobným problémem. Zařazení Fowlesových deníků do jeho díla nám sice nebude dělat problémy, bude zřejmě stát po boku jeho nepříliš rozsáhlé, ale významné esejistiky. Nicméně vzhledem k tomu, že Fowlesovo dílo je především románové povahy, budou jeho deníky namnoze sloužit nejen jako výsek z deníkové a memoárové tvorby, ale i zejména k výkladům geneze Fowlesových slavných románů. V první řadě musíme vzít v potaz, že autor deníky k publikaci připravil sám. Vliv zásahů editora Charlese Drazinea není podstatný, týkal se spíše jazykového a formálního uspořádání deníkových zápisků. Byl to samozřejmě pouze Fowles, kdo rozhodl, které části velmi rozsáhlého deníku (údajně před dva miliony slov) budou publikovány a které nikoli. Tuto možnost autocenzury např. již zmíněný Kafka neměl, ba ani nemohl mít: jeho deníky, související namnoze s jeho prozaickou tvorbou, byly publikovány bez jakéhokoli jeho zásahu.

Navzdory Fowlesovu výběru hovoří přesto kritika o takřka šokující otevřenosti jeho publikovaných deníků. Spisovatel své čtenáře i kritiku překvapil. Will Hammond napsal v recenzi pro list Guardian, že Fowles, jenž se vždy stylizoval do podoby samotáře a milovníka přírody, ze sebe již v prvním svazku svých deníků strhnul všechny masky, které si v posledních letech před veřejností nasadil. Fowles svým čtenářům ve svém deníku odkrývá nejen své tehdejší názory a myšlenky, ovlivněné zhusta tehdy módním existencialismem, ale i zápisky, které se týkají jeho milostných zážitků, včetně setkání se svou budoucí manželkou (jeho první ženou Elizabeth, s níž žil až do její smrti v roce 1988).

Deník začíná v roce 1949, kdy Fowles končil studium na Oxfordské univerzitě. A už zde se čtenář sotva ubrání tomu, aby nehledal stopy a záchytné body směřující k autobiografickému románu Daniel Martin (1977, č. 2002), jehož děj je zčásti situován právě do poválečného období v Oxfordu. Deník pokračuje pobytem ve Francii a v Řecku. Není třeba připomínat, že právě z řecké inspirace začalo zhruba před půlstoletím vznikat spisovatelovo „opus magnum“, román Mág (The Magus, 1966, č. 1999), publikovaný shodou okolností až po debutu, jímž byl román Sběratel (The Collector, 1963, č. 1988). Dodejme, že Fowles svůj poslední román - Larva (A Maggot, 1985, č. 2001) - publikoval před osmnácti lety.

V rozhovoru - o němž prohlásil, že je s největší pravděpodobností poslední, který poskytuje - se romanopisec vyjádřil, že si je takřka jistý, že svazky deníků budou jeho posledními knihami (pokud se ovšem po jeho smrti nerozhodnou jeho blízcí publikovat korespondenci či jeho poznámky – ne že by to bylo v případě jednoho z největších nritských prozaiků 20. století nepravděpodobné). Proč se vlastně rozhodl deníky publikovat? „Doufám,“ poznamenal Fowles, „že čtenářům podají vyčerpávající obrázek o tom, kým jsem vlastně byl. Sám už se nad svou osobností nebudu zamýšlet.“