Trvalo celých třináct let od roku 1984, tj. od vydání překladu Knihy o hrdinech a hrobech (Sobre héroes y tumbas), do doby, kdy se mohl český čtenář seznámit s dalším Sabatovým dílem, prvotinou zvanou Tunel (El túnel). Nicméně až do letošního roku chyběl na českém knižním trhu třetí, poslední a nejzávažnější román, Abbadón zhoubce (Abbadón el exterminador), vydaný nakladatelstvím Host. Krátce před touto, pro mnohé milovníky argentinské literatury 20. století jistě velkou událostí, vychází v Mladé frontě jedna významná ukázka z autorovy esejistické tvorby pod názvem Spisovatel a jeho přízraky (El escitor y sus fantasmas, 1963). Těmito počiny se konečně Sabato českému čtenáři představuje v ucelenější podobě a jako jediný dosud žijící autor nejslavnější argentinské spisovatelské trojice konečně vychází ze stínu svých, u nás známějších kolegů, Julia Cortázara a Jorge Luise Borgese.

Průzračná dialektika
Narozdíl od výše jmenovaných autorů Sabatova prozaická tvorba není nikterak bohatá. S trochou nadsázky můžeme tohoto autora označit za "typického spisovatele jednoho románu", připomínajícího například literární dráhu Mexičana Juana Rulfa. U Sabata jde ovšem o vytrvalou a neměnnou posedlost jedním stěžejním univerzálním tématem, které se v různých variacích prolíná zmíněnou románovou trilogií, vydanou v pravidelných časových intervalech: 1948, 1961, 1974. Tímto tématem je u Sabata obecně krize západní přetechnizované společnosti, drama naší civilizace, jež potlačuje duchovní rozměr člověka. V románech (alespoň ve dvou posledních) autor zahaluje dualismus dobro - zlo, fyzika - metafyzika, tělo - duše, tma - světlo do pečlivě propracované fabule, do záhadných až démonických postav pídících se po příčinách zla, jež dominuje na Zemi, do symbolů mytických či biblických, ambivalentních, ve snaze vytvořit "totální román" a postihnout lidské bytí zvenku i zevnitř. V esejistické tvorbě, která je narozdíl od románové velmi početná, pak hledá kořeny oné krize, jakožto porušení rovnováhy protikladných sil.

Již od prvních esejů se Sabato, původním povoláním atomový fyzik, snaží vyrovnat se svým údělem. Údělem člověka, který, ač velký obdivovatel Pýthagora, zděšeně odhalil prázdnotu za čísly, jež od antických dob pozbyly jakýkoliv duchovní rozměr. Zklamán vědou a jejím abstraktním jazykem Sabato opouští slibnou kariéru a uchyluje do ústraní mimo Buenos Aires, které považuje za karikaturu materiální západní civilizace. Někdy je pro podobnost osudu nazýván "Pascal naší doby", "geometr, který končí jako mystik". V esejích Jedinec a vesmír (Uno y el universo, 1945), Lidé a soukolí (Hombres y engranajes,1951) a konečně Spisovatel a jeho přízraky jasně deklaruje odpor k jednostranně objektivnímu myšlení, pozitivizmu, abstrakci. Krizi osobní pak přenáší do obecné roviny a snaží se ji interpretovat z hlediska historického, hledaje její nepřímé příčiny třeba v řecké mytologii. Sabato nám například připomíná, že Fúrie, archaické mocnosti nevědomí z velké tragédie Eumenid násilně vytlačené novými mužskými božstvy, jsou neporazitelné. Jsou tedy dostatečně silné na to, aby porušovaly zákaz svého uctívání a v určitých periodách se se značnou intenzitou vynořovaly z podsvětí (nevědomí) a narušovaly zdánlivou harmonii daného společenského řádu. Do tohoto zakázaného ovoce se pak nepokrytě zakousne avantgarda na počátku dvacátého století. Jde o reakci na dominující princip racionalismu v ryze patriarchální společnosti, vytěsňující iracionálno a metafyziku. Co je pro Sabata východiskem z krize či spásou? Kultivace duchovního života a důraz na sebereflexi (poznávání oblasti nevědomí) za účelem úplného poznání lidské osobnosti a ne pouze její definovatelné časti. Ke spáse pak slouží umění a literatura (samozřejmě ta velká), jakožto snad jediný prostor magického a mytického myšlení. Z literatury autor vyzdvihuje román coby "podivnou aktivitu západního ducha", který podle něj nejlépe dokáže popsat drama této doby, vydávat "svědectví o realitě kolem nás", román stmelující protikladné principy. Především tyto otázky a odpovědi tvoří obsah knihy Spisovatel a jeho přízraky. Nejsou po pravdě řečeno nijak zvlášť originální. Originální však může být jejich zpracování, jak se budu snažit níže dokázat. Zároveň bude třeba zdůraznit, že Sabatovy eseje nespočívají ani tak v úvahách samotných, odříznutých od každodenní reality, nýbrž v autorově bytostném úsilí najít smysl svého poslání ve společnosti, která podle něj prožívá hlubokou duchovní krizi.

Pro čtenáře všeho druhu
V případě naší knihy nejde o nějaký ucelený text s jasnou strukturou, nýbrž spíše o nesourodé krátké úvahy, variace na jedno velké téma, které je jejich stmelujícím prvkem. V úvodu se dovíme, že čtenář má knihu chápat jako jakýsi "deník spisovatele" či jeho přemítání. Typické pro Sabata je, že svůj počin skromně ospravedlňuje, když tvrdí, že hovoří "o literatuře způsobem, jako když venkovan hovoří o svých koních", vědom si paradoxně důležitosti svého spisovatelského poslání. Snaží se vyhýbat pouhému teoretizování a aprioristickým úvahám, jež sám kritizuje. To dokazuje upozorněním, že úvahy jsou plné rozporů a pochyb. Jeho pohled na problém je čistě subjektivní, spontánní, vedoucí někdy až ke zjednodušeným, útočným soudům. Jednoduchou logikou a prostým jazykem je tak toto esejistické dílo přístupné i běžnému čtenáři, kterému se překvapivě otvírá kulturní svět v širokých a jasných souvislostech.

Při kritice však záleží na tom, jaký druh čtenáře Sabatovy eseje čte. Autor tvrdí, že je píše hlavně pro sebe, ale mohou být zároveň "užitečné dospívajícím jinochům, kteří stejně jako já v jejich letech usilují o poznání sebe samých a zodpovězení otázky, zda jsou či nejsou skutečnými spisovateli." Čte-li je filozof, historik nebo jiný učenec, nebude asi vždy nadšen Sabatovým postojem k čistě abstraktnímu myšlení. Jistě bude zároveň citlivější k pojmům, mytologii, historickým obdobím, filozofickým směrům a jejich představitelům, z nichž si autor dle potřeby vybírá co chce a vkládá je do svých úvah tak, aby zapadly do jeho jednoduchého dialektického, ale zároveň čistě subjektivního schématu (viz výše). Může tak být obviněn z eklektického zacházení s filozofy, spisovateli nebo historií. Souvislosti vedoucí k pojmenování příčin současné krize nám totiž autor s překvapivou lehkostí předkládá jaksi ve zkratce, egyptským náboženstvím počínaje a Kafkou konče. Zde ale narozdíl od Borgese nejde o "sofistikovanou zábavu", intelektuální hru, při které je popřeno každé tvrzení. Sabatův eklektismus je podle mého názoru omluvitelný právě pro onu subjektivnost, neboť autor svá tvrzení, své soudy myslí smrtelně vážně. Touto svéráznou analýzou se snaží úzkostlivě dobrat jádra věcí. Přímo bytostně přitom prožívá svůj úděl, existenci. Sabato nedefinuje, nýbrž soudí, hledá skryté příčiny. Brání se, někdy až křečovitě, logickým hrátkám s pojmy, "intelektuálnímu dialogu literáta se sofistou". Dílo proto někdy působí jako autorova zpověď z intimního dopisu. Paradoxně sám Sabato v knize obviňuje Borgese z eklektismu a zároveň mu vyčítá útěk z "drsné reálné existence" do světa dokonalých platónských idejí. A dostali jsme se zase ke stejnému problému u Sabata a mohli bychom takto pokračovat do nekonečna.

Filozofům je Borges velmi blízký, navzdory kritice známého aforismu Vídeňského kruhu, že "metafyzika je odnoží fantastické literatury". Borges jako by svoji tvorbu založil právě na něm. A použijeme-li pojem "postmoderní", i když poněkud vágní a neurčitý, právě Borges, na rozdíl od Sabata, do něj snadno zapadá. Borges zpochybňuje, uniká, rozbíjí. Sabato potvrzuje, hledá, spojuje. Důkazem může být například snaha vytvořit prostřednictvím mýtu již jmenovaný "totální román", zahrnující realitu objektivní, vysvětlitelnou rozumem, a zároveň realitu subjektivní, zahrnující oblasti nevědomí, temné stránky naší duše. (Jedním z myslitelů, kteří Sabata nejvíce ovlivnili, je právě Jung.) O totéž se jinou cestou, skrze strukturu a jazyk, pokusil jiný významný hispanoamerický spisovatel, Peruánec Mario Vargas Llosa v románu Zelený dům (La Casa Verde). Llosova "totální realita" je zároveň realitou středověkých rytířských románů, existenciální realitou Sartrovou, objektivní realitou Flaubertovy Paní Bovaryové. Borges nakonec logicky dojde až k úplnému popření této mnohovrstevné reality. To však neznamená, že by jeho dílo postrádalo ambivalentnost.

Sabatova esejistická a potažmo románová tvorba však může být blíže právě čtenářům více "při zemi", tím nechci říci nevzdělaným; budiž, použijme tedy "širší elitě", která v nich může hledat skryté klíče k poznání, prožít si s autorem vnitřní traumata, neboť ta jsou zároveň univerzální, popřípadě ocenit dílo po stránce stylistické.

Kde je národní identita a národní literatura?
Naši běžní čtenáři od spisovatelů z neznámých a tudíž mytizovaných zemí zpravidla očekávají odraz místní exotiky a folklóru v jejich dílech. Latinskoameričtí autoři nejsou výjimkou. Ne každou zemi je však možno jednoznačně vymezit, nebo jednoduše ztotožnit s nějakým národním symbolem, a ne každý autor automaticky čerpá z národních obyčejů a pověstí. Důkazem je právě Argentina a její moderní literatura. Sabato píše: "Evropani se často dopouštějí naivního omylu, když se u nás dožadují místního koloritu, domnívajíce se, že naše malířství či literatura nemají ‚ráz', který naopak vnímají v mexickém malířství nebo v ekvádorských románech o indiánech." Mnozí kritici pak hledali v Sabatových románech analýzu a kritiku argentinské společnosti, obsesi hledáním identity Argentince (např. v románu Kniha o hrdinech a hrobech) atd. Avšak drtivá většina současných kritiků to považuje za zkreslující a povrchní, neřku-li za velké nedorozumění, což potvrzuje i sám autor, jemuž jeho okolí slouží především k vyjádření osobních a zároveň univerzálních problémů současnosti. Čtenář, kterému se dostane do rukou Sabatovo esejistické dílo, bude muset dlouho listovat, aby našel nějakou úvahu o národní identitě či národní literatuře. V knize esejů Spisovatel a jeho přízraky najdeme pouze jednu kapitolu pojednávající o této problematice obecně. Argentinské próze pak autor věnuje zhruba několik stránek. Bylo by však klamné se domnívat, že by se Sabato snažil systematicky těmto otázkám vyhýbat a visel jaksi ve vzduchoprázdnu bez kontaktu se světem, který ho obklopuje a ve kterém vyrostl.

Proti čemu Sabato především brojí, je klamný důraz na takzvané národní symboly (např. gaučo), na kostumbrimus, skrze který podle něj nelze hlouběji proniknout do reality země a její kultury. Podle něj je "jedním z příznaků národní zralosti schopnost hlásit se bez výčitek a studu k odkazu předků." A není pochyb, že argentinské kořeny jsou hlavně v Evropě: "Kdybychom se měli důsledně vypořádat s častou výtkou ohledně našeho ‚evropanství', pak by nám nezbývalo než psát ‚pampským' jazykem o lovu pštrosů." Jinými slovy, Sabato je pouze proti představě "čehosi platonsky amerického", veškerou kulturu považuje za hybridní a připomíná třeba jazz, brazilské tance nebo argentinské tango jako důkaz vzájemného míšení a obohacování. Tématu úzce spojenému s Argentinou se pak více věnuje v knize Tango, diskuse a klíč (Tango, discusión y clave, 1963).

Esejistická tvorba má samozřejmě v Latinské Americe dlouhodobou tradici. Ústředním tématem byla a je často identita daného národa, nebo její hledání. Jak bylo již naznačeno výše, některé národy mají v této otázce jinou výchozí pozici. Těžko však říci, zda lepší než má Argentina. Sabato skromně konstatuje: "Bude ještě zapotřebí mnoha románů a spisovatelů, aby vznikl úplný a hluboký obraz této spletité, rozporuplné skutečnosti: úpadková oligarchie, muzeální gaučo, gringo na vzestupu, neúspěšný či chudý přistěhovalec, syn a vnuk tohoto přistěhovalce, kosmopolitní obyvatel Buenos Aires". Pro srovnání, například Octavio Paz se naopak pustil do rozsáhlé analýzy mexické společnosti, a to v knize Labyrint samoty (El laberinto de la soledad, 1950). Jde o "hledání" identity, v tomto případě identity Mexičana prostřednictvím jazyka, literatury, historie, mýtů atd.

Sabato se narozdíl od Paze nesnaží vymezovat skutečnost své země za každou cenu, jeho cílem je spíše zařazení do širšího kontextu. Nicméně vraťme se na závěr k úvodu Sabatovy knihy, v němž autor čtenáři nabízí přemítání "latinskoamerického spisovatele", což vlastně dokazuje, jak hluboce prožívá svůj argentinský původ. Má pocit bytosti, " která je sužována dvojnásobnými mukami. Je-li totiž kdekoli na světě těžké být umělcem, pak zde je toto utrpení ještě těžší, neboť umělec se tu musí navíc vyrovnat s trýznivým údělem latinskoamerického člověka."