S postavou svérázného sicilského komisaře Montalbana, který si dokázal získat sympatie čtenářů i daleko za hranicemi Itálie, se čeští diváci mohli nedávno seznámit ve stejnojmenném italském televizním seriálu, vysílaném ve večerních hodinách na ČT 1. Nyní se k nám konečně dostává i překlad úspěšné knižní předlohy, podle níž byl seriál natočen. Tvar vody je první z řady detektivek z pera známého sicilského spisovatele a režiséra Andrey Camilleriho, v nichž se Montalbano úspěšně či méně úspěšně pouští do boje se zločinem a s mafií, s lidskými vášněmi i sám se sebou. Při ranním úklidu na nechvalně proslulém místě, příznačně nazývaném Pastvisko, kde v noci poskytují své služby prostitutky, transvestiti a překupníci drog, narazí dva metaři na veliké zelené BMW s mrtvolou muže. Mrtvý je inženýr Luparello, vlivný a známý místní politik, který byl o několik dnů dřív zvolen okresním tajemníkem křesťanskodemokratické strany. Pitva potvrdí, že Luparello zemřel přirozenou smrtí na selhání srdce, když si užíval s jednou z prostitutek. Je tedy zřejmé, že ke zločinu nedošlo, a případ by mohl být rychle uzavřen, kdyby se do celé záležitosti nevložil komisař Montalbano a nezahájil i přes nesouhlas nadřízených pátrání na vlastní pěst.

Jaký tvar má voda?
"Komisař byl z Catanie, jmenoval se Salvo Montalbano, a když chtěl něčemu přijít na kloub, tak přišel." Původní komisařovo podezření se začíná, potvrzovat. Drahocenný náhrdelník, nalezený téhož večera na Pastvisku, pohozená dámská kabelka s monogramem, svědectví prostitutek, všechno ukazuje na Svědku Ingrid Sjostromovou, snachu lékaře Cardamona, který zcela nečekaně nahradil zesnulého Luparella ve vedení strany. O tom, že šlo o politický zločin, je přesvědčena i Luparellova žena, která Montalbana nabádá, aby odhalil skutečné pozadí manželovy smrti a nespokojil se s tvarem, jejž dali vodě ("Jaký tvar má voda?" "Ale voda žádný tvar nemá, bere si tvar, který se jí dá."). Pátrání dovede komisaře až do vily na Čapo Massaria, kde si Luparello užíval svých tajných homosexuálních lásek. Montalbano s překvapením zjistí, že toto místo kromě Luparella navštěvoval také inženýrův stranický protivník Cardamone, Švédka Ingrid a také Luparellův synovec Giorgio... Za fasádou politického boje a mafiánských intrik komisař krůček po krůčku rekonstruuje spletitý příběh nespoutaných vášní, zakázaných lásek i záští. A když dojde k další, tentokrát opravdové vraždě, o jejíž politické motivaci nikdo nepochybuje, nezbývá Montalbanovi než konstatovat, že v některých případech je lepší se s daným tvarem vody spokojit.

Camilieri by si mohl tykat s Pirandellem
Právě díky postavě komisaře Montalbana se Andrea Camilleri stal kultovním autorem detektivních příběhů, které si získaly srdce čtenářů i za hranicemi Itálie. První detektivce však předcházela dlouhá a plodná umělecká dráha. Camilleri se narodil v roce 1925 v sicilském městečku Porto Empedocle poblíž Agrigenta, od roku 1942 působil jako divadelní režisér a spolupracoval také s rozhlasem a televizí. Inscenoval přes stovku divadelních her, věnoval se především Pirandellovi, a to natolik intenzivně, že byl kritikou označen za jediného režiséra, který by, mimo jiné i díky svému sicilskému původu, měl právo Pirandellovi tykat. V Lisabonu například představil Pirandellovu hru Šest postav hledá autora, v níž herci z Anglie a Ruska mluvili svými rodnými jazyky. Na literární dráhu se Camilleri vydal už ve dvaceti letech, kdy publikoval první básně v antologii uspořádané G. Ungarettim. V roce 1978 vydal první historický román z prostředí Sicílie Běh věcí. Z dalších románů uveďme alespoň Proužek kouře a Tah koněm, které získaly prestižní literární ocenění. Od roku 1994 píše Camilleri téměř výhradně detektivní příběhy věnované komisaři Montalbanovi.

Zrození komisaře Montalbana
Své první romány Camilleri psal, jak sám přiznává, velmi neuspořádaně a chaoticky. Za odrazový můstek mu vždy posloužila nějaká konkrétní historická událost, kolem níž potom splétal celý příběh. Jednoho dne se rozhodl, že se pokusí napsat knihu, která by lineárně plynula od začátku až do konce. Potřeboval však nějakou "klec", pevné mantinely, z nichž by nemohl vybočit, a vzpomněl si na tvrzení jiného velkého sicilského spisovatele Leonarda Sciasciho, že takovou ideální klecí je právě detektivní příběh, protože v detektivce je třeba dodržovat přesná pravidla, sledovat přísnou logiku, držet se daných časoprostorových souřadnic. Tak vznikl Tvar vody a postava komisaře Montalbana. Camilleri však toužil postavu více propracovat a dát jí konkrétnější rysy, a proto napsal další detektivní román Hliněný pes, který se setkal s obrovským ohlasem. Sympatie čtenářů si Montalbano nezískal ani tak brilantním vyšetřováním složitých případů, jako spíš svou lidskostí a "normálností". Komisař musí řešit partnerské problémy s přítelkyní Livií, dohaduje se s nadřízenými a někdy třeba nedostojí svým povinnostem, jen aby někomu neuškodil nebo pomohl druhým. Tak ve Tvaru vody nepotrestá jednoho z metařů za to, že neohlásil nalezení vzácného náhrdelníku, a naopak zařídí, aby muž dostal vysoké nálezné a mohl je použít na léčení svého nemocného dítěte.

Sicílie: stát ve státě
Téměř všechny Camilleriho detektivky i historické romány se odehrávají na Sicílii. Camilleri je totiž přesvědčen, že dokáže psát jen o místech a o lidech, jejichž mentalitu, zvyky a tradice dobře zná. Sicílie je navíc nesmírně různorodý kraj, kde zoufalá bída kontrastuje s obrovským bohatstvím, nádherná příroda a tisíciletá kultura se zločinností a všudypřítomným vlivem mafie. Ostrov zažil mnoho cizích nadvlád a i po sjednocení Itálie se do jisté míry ocitl mimo dějiny. Dodnes je jakýmsi státem ve státě. Také proto je Sicílie pro Camilleriho tím, čím byla vesnice pro Tolstého, když řekl: "Popiš dobře svou vesnici a popsal jsi svět."

Dialekt a dialog
Camilleri je skvělý vypravěč a jazyková stránka má v jeho dílech nezanedbatelný význam. Autor často pracuje s nářečím, ale spíš než věrný přepis sicilského dialektu používá jakousi směs spisovné italštiny a lidové sicilštiny, která dodává vyprávění osobitý ráz a kolorit i humorný nádech. Camilleri ještě patří ke generaci Italů, pro něž byl dialekt mateřštinou a spisovné italštině se naučili teprve ve škole. Sám prohlásil, že když se na gymnáziu musel vyjadřovat italsky, bylo to pro něj téměř stejně obtížné, jako by mluvil anglicky. Měl pocit, že v italštině nikdy nedokáže vystihnout drobné nuance a odstíny. Sicilského dialektu Camilleri využívá především v dialozích, na nichž je celý příběh vystavěn. Nepochybně se zde projevila Camilleriho bohatá divadelnická zkušenost; sám přiznává, že jeho způsob psaní je v podstatě divadelní a že postavy snadněji konstruuje právě z dialogu. Kontrast spisovné italštiny a sicilštiny navíc slouží k charakterizaci jednotlivých postav. Je tedy zřejmé, že překlad Camillerových děl do jiných jazyků je nesmírně těžkým oříškem. O jazykové narážky, dvojsmysly či dialektové konotace, na nichž se z velké části zakládá půvab a humor originálu, musí být i sebekvalitnější překlad do jazyka, který jako čeština výraznější dialekty postrádá, zákonitě ochuzen. Alice Flemrová si s tímto nelehkým úkolem poradila, jak nejlépe to šlo, a některá její překladatelská řešení jsou velmi působivá.

Tvar vody je půvabná, byť trochu netradiční detektivka, která čtenářům jistě zpříjemní volné chvíle. Navíc se můžeme těšit i na další případy komisaře Montalbana: nakladatelství Paseka připravuje k vydání další Montalbanův případ, knihu s názvem Hliněný pes.