Polský emigrant Witold Gombrowicz (1939 "utekl" před válkou do Argentiny a v exilu až do své smrti zůstal) je kontroverzním a v polských literárních kruzích neustále diskutovaným autorem nejen díky svému literárnímu dílu, ale především díky svému specificky vyhraněnému postoji k "polskosti" - tedy k vlastenectví, národním symbolům, hrdinům a slavným předchůdcům, nejen spisovatelům.
Literát se naváží nejen do polských velikánů (Mickiewicz, Sienkiewicz, Chopin...), ale především do postoje mnoha svých současníků (autorů, kritiků a jiných umělců...), kteří tvrdí toto: Naše velikány si musíme hýčkat, nikdo nemá právo je kritizovat. Autor v tom však vidí jakousi zkostnatělost a neprůchodnost a jeho oblíbenou literární stylizací, která se částečně prolíná i s vlastním životním postojem, je postava malého, rozcapeného děcka, záměrně stojícího na druhé straně barikády. Sám o svém literárním stylu, plném narážek, absurdních a komicko-surrealistických prvků, humoru a (sebe)ironie tvrdí: "Jsem autorem nejen těžkým, ale i drastickým. Některé biografie jsou vysublimované už od kolébky, já jsem však celý svůj život měl nesmírně blízko k nezralosti, přímo jsem se o ni otíral, nereprezentuji svět dospělých, moje slizké místo je tam, kde se zralost stýká s nezralostí, forma s bezformím... Při pohledu na mne jsou kritici bezradní - nevědí, jestli mne mají považovat za žáka, nebo za dospělého, za hodnotu, nebo za brak - a rozzuřeni tím, že je neberu dostatečně vážně, neberou vážně ani oni mne."

Gombrowicz je osobnost plná protikladů a rozporů - na jedné straně silný, tak trochu sebestředný a do sebe zahleděný individualista s poměrně velkým sebevědomím - na straně druhé geniální autor vytříbeného stylu, člověk vyzrálých názorů a vysoké společenské úrovně. Ať tak či onak, jeho osobnost tkví především ve vlastních, neměnných názorech a ve schopnosti pádnými, racionálními agumenty se trefovat přímo do jádra problému. "Co vlastně Polsko, budeme-li mluvit konkrétně, znamená? Polsko, to je náš kolektivní život, tak jak se utvářel v průběhu staletí. Nebyla to však staletí nepřetržitého, zoufalého potýkání se a zápasení s nepřátelskými silami, jež nad námi měly převahu, staletí chorobné, křečovité existence, staletí nezralosti? Není tedy toto "Polsko" útvarem nedokonalým, slabým, rozleptávaným všemožnými jedy slabosti, zdeformovaným a znásilněným? Není Polák Polskem, tzn. nemocnou minulostí národa a jeho neustálým odumíráním, dědičně zatížen?" ptá se Gombrowicz a volá po pravém "vlastenectví" v podobě individuálního a především kritického přístupu k polským reáliím a "produktům" jednotlivých časových a dějinných období.

Jeho zatím poslední do češtiny přeloženou knihou jsou Vzpomínky na Polsko a obsahují nejen dvě eseje (Huba a tvář a Rozhlasová diskuse, která se neuskutečnila - výše uvedené citace jsou z nich), ale především vlastní Vzpomínky na Polsko, do kterých se v podobě deníkových záznamů vešla nejen léta jeho dospívání a meziválečného působení ve vlasti (vznik prvních poválečných literárních skupin, celková společenská situace v konečně svobodném a nastalou situací tak trochu zaskočeném Polsku...), ale i následná německá okupace a autorova emigrace.

Gombrowicz vyrůstal ve velice zvláštních rodinných poměrech ("můj domov byl - navzdory zdání - jednou velkou disonancí, která bez ustání drásala moje dětské uši...", což způsobil především rozpor mezi letorou a charakterem jeho otce - muže krásného, elegantního a "aristokratického", člověka váženého - a mezi letorou a charakterem matky - ženy nervní, exaltované, nedůsledné, naivní a vznášející se ve vzduchoprázdnu...). A je více než jasné, že převážně zkušenosti a zážitky z dětství ("tak záhy započaté procvičování se v očividném lhaní a zjevné absurditě...") jeho pozdější literární vývoj formovaly nejvíce.
Vzpomínky na Polsko jsou nejen kritickým pohledem na jednotlivé společenské třídy (v dětství dožívající panstvo, později vrstvy "paniček", katoliček a ostatních maloměšťáků...), ale i biografickým dokumentem (studia v Paříži - ještě před emigrací - následná praxe soudce na počátku 60. let) a pokusem o literární sebeanalýzu (v jeho případě spíše chápanou jako sebeobhajobu vůči okolí). Gombrowicz se zapojoval do společenského života a ještě za svého působení v Polsku navštěvoval tamní kavárny - místa zrodu mnohých literárních skupin (např. proslulou "Zemanku", kde se scházeli Skamandrité). Vždy se ale vůči ostatním kolegům vyznačoval silným nadhledem, odstupem k jejich dílu a nekompromisně-kritickým přístupem. Ani jeho přátelé - další velikáni polské literatury Bruno Schulz a Stanislaw Ignacy Witkiewicz - nezůstali jeho jízlivých poznámek ušetřeni. "Witkiewiczova inteligence byla vynikající, jeho odvaha, umanutost, nekompromisnost skvělé... Příliš často však byl teoretikem, který si neuvědomoval, že nudí a irituje, který nebyl schopen jednat s živými lidmi, ale jen s abstrakcemi, s teoriemi, s formou... Schulz se zase příliš uzavíral ve svých pervezích a ve svém umění - jako ve věži ze slonoviny, k umění choval úctu až přehnanou, neuměl ho brát s nadhledem, forma, kterou si vypracoval, ho omezovala tak, že z ní nemohl vystrčit ani nos. Moje chyby ani nemá cenu vypočítávat, k tomu budu mít ještě nejednu příležitost, stačí když řeknu, že veškeré své vnitřní úsilí jsem vynakládal na to, abych se jim vyhnul - psal jsem proti, navzdory své indolenci."

Začátečníkovi, který zatím o Gombrowiczovi pouze slyšel (nebo o něm dnes čte poprvé), doporučuji přečíst si před Vzpomínkami na Polsko jedno z jeho zásadních děl (do češtiny byly přeloženy pouze romány Ferdydurke, Pornografie a dvoudílné Deníky). Ne, že by Vzpomínky byly bez předchozí znalosti jeho knih "nerozluštitelné"... Přijdete však o spoustu zajímavých postřehů, které se bez znalosti autorova přístupu ke skutečnosti, k literatuře a ke genezi vlastního díla nedají pochopit. Především však přijdete o literární pozůstalost po jednom z nejvýraznějších a nejoriginálnějších polských autorů.