Krajina jazyka představuje českému čtenářstvu výbor z děl současného francouzského básníka, který se dobrovolně vyčlenil z kulturního dění, publikování svých básní se věnoval jen několik let, ale přesto se ozývá pevným, svébytným hlasem a stylem. Brice Petit (nar. 1970) tvoří poezii roztříštěnou do krátkých veršů, pomlk, fragmentů, kusů těl i jazyka. Z širokého spektra motivů i jejich svérázných kombinací staví elegicky laděné básně, prodchnuté urgentní nezadržitelnou potřebou, s níž verše a texty neustále vrší.

Překladatel Petr Zavadil, který Krajinu jazyka také uspořádal, přináší do českého literárního prostoru Petitovy básně původně publikované v samostatných sbírkách ve francouzštině, ale i texty z revuí, nebo dokonce básně nikdy nikde neotištěné. Místo aby jen spojil útlé sbírky vydané ve Francii, šel cestou podstatně komplikovanější a širší – a rozhodně se tato volba vyplatila, protože představuje Brice Petita v různých polohách i tématech a nabízí pečlivý, ucelený pohled na jeho básnický hlas.

Několikaleté básníkovo aktivní zapojení do literárního dění se pojí především s revue Moriturus, na níž úzce spolupracoval mimo jiné se Cédricem Demangeotem (jehož výbor Neklid vydalo Nakladatelství Fra v loňském roce rovněž v Zavadilově překladu) nebo s Guym Viarrem, kterého do české literatury před několika lety přinesl rovněž Petr Zavadil.

Revue Moriturus vycházela v letech 2002–2005, a ačkoli sjednotila širší skupinu současných francouzských básníků, neprosazovala žádnou společnou poetiku: spíše jen nabízela společný prostor („místo neurčité polohy“) pro prezentaci různých autorů. Vedle toho, že úspěšně prezentovala kvalitní poezii odlišných typů a literárních postupů, měla především mnohem širší dopad, který oceňujeme dodnes, tedy i s odstupem více než dvaceti let: stala se studnicí někdy zcela zapadlých básníků se silným, originálním hlasem, které je díky dalším publikacím i překladům konečně šance znovu objevit.

„Chceš tělo tak tady je máš“ (s. 160)

Brice Petit je jedním z těch více (a zároveň z jeho strany dobrovolně) zapomenutých. Jeho poezie přitom působí nadčasově i bolestně aktuálně zároveň, nabízí osobitý styl, v němž básník míchá všednodenní s metafyzikou, krátké výkřiky s rozsáhlými myšlenkami a násilí s citlivou opatrností. Podobně jako u Demangeota nebo třeba Bernarda Noëla tu jednu z hlavních motivických linek vede tělesnost. Jako vedoucí smysl nás při čtení provází haptika. Její perspektivou se nahlíží na vlastní tělo, na okolní svět i na abstraktní pojmy. Hmatatelné vjemy a fyzické odrazy pocitů a myšlenek klade Petit opatrně vedle sebe („vše jsem dal na stůl napravo ode mě / kartáček na zuby zájmena zrcadla“, s. 20). Básníkovy nápady se zhmotňují v těle, jazyk se mění v krajinu nebo ve zvíře, idey a pocity se přetavují na běžný, každodenní prostor nebo drobné předměty.

Téma tělesnosti se obrací i dovnitř, přímo do žeber, do masa, do celého těla, u kterého jako by nebyla nijak rozdělena duchovní a fyzická podstata. Obě jsou uvnitř a v obou je možné se nípat naráz. „Zářím hnojem, teče ze mě,“ zaznívá v básni O neónu. Petit se zarývá verši pod kůži: „škrábeš lebku kartáčkem na zuby“ (s. 24), „humor mě většinou rozesmutní / ne to se vaří krev to se olizuje tělo / to se viklají kosti“ (s. 190) píše v souboru Sedmi smíchů.

Ruku v ruce se syrovým tělem jdou v básních klasické petitovské kombinace drobných předmětů, zamrzlých krajin, jež jsou tady metaforickými krajinami jazyka i přátelství, a stejně i osob nebo krvácejících zvířat. Ty všechny pak básník skládá do nečekaných, na první pohled možná nefunkčních spojení. Právě díky bizarním obrazům a přirovnáním, jež takhle často vzniknou, přitom dokáže podchytit drobounké záchvěvy nálad a pocitů. „Samota je voda z vany,“ (s. 19) píše v první básni sbírky, „jdeme s kouřícíma očima / jdeme se svými kalhotami / jako by byly někdo,“ (s. 76) zaznívá při pochodu Krajinou jazyka, „nebe má velký nos poďobaný od whisky / nebe je oválný salon / je to shnilé vejce“ (s. 182) dodává v básni S touhle ohromující obálkou války.

Za kouřovou clonou

Mezi tím vším se pak proplétají dlouhodobá básníkova témata. Paměť, která se ztrácí a objevuje, zapomíná se a najednou vytane zpátky. Historie se stává hořícím mořem a „historikům se dýchá čím dál tím hůř“ (s. 89), bůh v Petitově případě sice možná i existuje, ale není u něj o co stát: „[…] bůh / by si rád vrznul aby lidé uvěřili / v nebe v jeho pozlátko v jeho falešnou prdel / rozkydlou / všude“ (s. 182).

„Anatéma zla, které vskutku tvoří jádro tohoto díla, se vyslovuje tichým hlasem; jako bychom po křehkých cárech drmolili nějakou negativní modlitbu – k nikomu,“ vysvětluje v doslovu Cédric Demangeot. Poezie Brice Petita zároveň není žádnou prvoplánovou proklamací ani zoufalým výkřikem. Záblesky pocitů, těla a vše prostupující zimy a sněhu básník pečlivě klade vedle sebe do krátkých fragmentárních veršů plných přesahů, nedořečeného a nevysvětleného.

Zoufalství, násilí, láska, přátelství – všechno dostává v jeho textech nenápadně vzdálený odstín. Jako by obrazy pokládal za poloprůsvitný papír, za oblak kouře nebo rovnou mimo reálný svět: „že prý nám byla zima že prý život trvá / ale je to jen legenda / stál jsem nad polenem / zvracel jsem med // sníh létal vysoko / nad zemí stál za vidění“ (s. 104–105).

Verše s naléhavou opatrností

Jednoduché čtení nebo poezii, „která je spokojená sama se sebou“, v Petitově případě čtenářstvo nenajde. Místo toho ale nabízí vrstevnaté čtení a jedinečný básnický hlas autora, který se učí „žít s / tou chronickou naléhavostí“ (s. 180), s níž přistupuje k psaní veršů. „Vidí je všude a ve všem, od hudební linky řinoucí se z flétny po píchlou duši jízdního kola. Neovládá jiný způsob, jak se potýkat se světem, jehož křivdy a lži vnímá s chorobnou citlivostí,“ vysvětluje Petr Zavadil.

Českému čtenářstvu se dostává Petitova poezie ve zručném a originálním překladu, a především jedinečném výboru, který nabízí víc, než je k dispozici ve francouzsky publikovaných sbírkách. Brice Petit nikdy netoužil stát se hvězdou francouzské literární scény, a tedy nejspíš ani té české. Rozhodně sem ale zapadne jemnou skepsí, groteskními motivy i opatrně neklidným stylem psaní.