„Tady šlo o daleko vážnější věc, tady... No ano, uviděl... vyšel ven... Jdeš do školy, je tma, protože je zima. Všechno to důvěrně znáš, všechny ty protivný zvuky. A tady, pěšinka ve sněhu, stromy, sněží. Před sebou máš siluety dalších nebožáků, maminky vlečou rozespalé prvňáky. Sníh, větve, zima. Jdeš, nějak takhle, aby se ruce nedotýkaly rukávů, a skrz větve a chumelení prosvítají v prvním poschodí tři okna. Svítí takovým jedovatým, zvláštním světlem. To je učebna ruského jazyka. A zrovna teď budou dvě hodiny ruštiny po sobě... A ty jdeš, a není nic hroznějšího, pekelná muka...“

Drama Jevgenije Griškovce Jak jsem snědl psa, „univerzální historie dospívání“, zajíkavé, nesmělé vyprávění „obyčejného člověka“, krouží kolem traumatického zážitku vojenské služby v sovětském námořnictvu, aniž by cokoli vskutku nechutného či tragického zaznělo. Hrdina jen z velké dálky naznačuje ztráty na životech v lhostejně chaotické obraně abstraktní Vlasti, nezměrnou šikanu, strach, osamělost ve stádu, hrůzu kluků, kteří pokračují v absurdní spirálovité trase po socialistických veřejných vzdělávacích a výchovných ústavech. Tlak zaběhaného státního systému regulace lidského života se autor snaží zachytit v nejméně podezřelých detailech, ve chvílích nepřipravenosti oběti: prvňáčci (Rodiče se 1. září odpoledne ptají malého, tak co? Jaképak tak co, vzteká se Griškovec. „No přesně to! Přesně. Sami jste tam přece byli. Vy přece... Tak nedělejte, že...“; školáci ve frontě na lístky na slavný zahraniční dobrodružný film; vystříhaní, zmatení námořníci s romantickými představami na Ruském ostrově; jejich korespondence se světem venku („Nekoukej na to, jak vypadám,/ krása, ta je slupkou pouhou,/ hleď na duši, tu ti čistou dám,/ a srdce, co tluče touhou“); titíž rekové po návratu do zachráněné, leč naprosto lhostejné vlasti.

Krátké drama, které pak herec Griškovec na scéně obměňuje, přizpůsobuje obecenstvu, se liší od našich Pelíšků, Pupend, Pomerančů autorova dětství atd. lyričností, nikoli sentimentalitou, absencí jasného dělení na dobré a zlé, snahou spíš (primitivním klučičím filosofováním) donutit čtenáře a diváka se dětsky divit a strachovat než se bavit. (I když tendence k tomu Griškovec na několika místech textu má a uvidí se, jestli z něj za patnáct let úspěšných turné po západní Evropě, včetně letošního plzeňského festivalu, nevyroste obdoba Miroslava Donutila.)

Název hry odkazuje k ruskému frazeologismu on na etom sjel sobaku, což znamená, že se někdo v něčem vyzná. Mladý námořník, který si ve své roli připadá každou sekundu nepatřičně, sežere svého psa bez jakéhokoliv efektu, bez sebemenšího pochopení, k čemu to všechno, co se s ním děje, ksakru je. To známe.

Griškovec (1967), vystudovaný filolog, milovník Gumiljova, Čechova a Bunina, žije v Kaliningradu a jeho hvězda v Rusku stoupá, sbírá divadelní a literární ceny (Zlatá maska, Cena kritiky Novacija, nominace na Národní bestseller), kterých je ale v literární velmoci už tolik, že může vzniknout další vrstva cen za nejlepší ceny. Griškovec těží z tradice oblíbené autorské písně, z předchozího období dramatického a divadelního úhoru v Rusku, z vlny „nové citovosti", „nového romantismu“ v literatuře, z vlastní schopnosti se probít na výsluní (prodvinuťsja), z náchylnosti ruských spolubesedníků, dojde-li čaj, nahradit jej sáhodlouhým filosofováním o životě. Drama Současně se skládá taktéž ze zamyšlení, která člověk jen tak utrušuje, sám je slyšel stokrát od jiných, ale až teď, právě teď, je prožil, po svém pochopil. A výsledkem je smutek, toska. Promiňte, jsou to jen takové hlouposti, ale přesto, pánové, „já vám vlastně vyprávím o člověku, který už není, už neexistuje. Já si všechno přesně pamatuju - co dělal, jak žil, jak myslel... ve skutečnosti ale ten ,já', co to teď vypráví, je jiný člověk, a tamten už není a už nemá naději se vrátit... Krátce řečeno, musel jsem, anebo směl, sloužit tři roky u tichooceánské námořní flotily... Takový jsem byl člověk.“

Pauza.