Jevgenij Griškovec se v posledních letech proslavil jako autor netradičních divadelních her pro jednoho herce. Poté, co v roce 1998 vystoupil s představením Jak jsem snědl psa v Divadle Sovětské armády v Moskvě, následoval jeden úspěch za druhým. Za své první dvě hry obdržel významnou cenu Antibuker a během několika měsíců se stal jedním z nejpopulárnějších moskevských divadelníků a spolehlivě vyprodával všechny sály.

Griškovec začínal s pantomimou a v divadelní hře Jak jsem snědla psa poprvé z jeviště promluvil. Ve způsobu, jakým to udělal, spočíval i jeho úspěch. Celá hra se skládá z vyprávěných příběhů, které často nemají začátku ani konce, jsou to vzpomínky-obrazy z dětství a z námořní armády, v níž autor absolvoval základní vojenskou službu.
Vyprávění u Griškovce bylo a pravděpodobně i zůstane egocentrické – hlavní hrdina vypráví vždy o sobě, dokáže skvěle popsat své vidění drobností a událostí. Nejde mu o události samy, ale především o jejich prožitek. Tyto vlny pocitů jsou většině lidí natolik povědomé, že zapomínají na divadlo a cítí se být tím malým klukem, kterého tahají z postele a který pak jde tmavým zimním ránem ve dvacetistupňovém mrazu po cestičce vyšlapané ve sněhu k „jedovatě žlutým svítícím oknům školy“. Griškovec byl až posedlý upřímností a to na obecenstvo v hledišti působilo. Jeho představení se stávala intimní formou rozhovoru o poschovávaných vzpomínkách, které jsme v paměti raději zasunuli někam do kouta, snad proto, že sice přebolely, ale zůstávají stále stejně nejasné jako dřív.

Proto většinu diváků překvapila poslední hra Drednauti (2001) , v níž se přehrává historie velkých vojenských lodí. Hra zůstala nepochopena, diváci odcházeli zklamáni, v recenzích se psalo o neúspěchu. Návratem k vyprávění jednoho hrdiny je první román Jevgenije Griškovce Rubaška (Košile). Setkáváme se v něm s hlavním hrdinou Sašou, který je svému autoru v mnohém podobný: mladý muž kolem pětatřiceti, do Moskvy se přestěhoval z daleké sibiřské provincie a v době vyprávění příběhu v ní strávil (jako autor) sedm let. Architekt Saša nastartoval úspěšnou kariéru, proslavil se zajímavou stavbou, díky níž získal slávu a další zakázky na obchody a fitnesscentra.
Úspěch ale nepřinesl, co od něj hrdina čekal. Bývalou manželku a dítě zanechal v rodném městě, žije sám v luxusním, ale nedostavěném a nezařízeném bytě, který není schopen dostavět. Uklízejí mu v něm občasné přítelkyně, postavil do něj věci, které nemají smysl – třeba rotoped, na němž nikdy necvičil a ani se k tomu nechystá. Přitom si ale právě v Moskvě splnil své sny: „Vydělávám peníze. Studoval jsem, dřel jsem, a teď dělám to, co chci… Vlastně - spíš to, co jsem chtěl... Teď už to tak úplně nechci, ale dělám to!“
Rubaška je tak románem o hledání smyslu života. Se Sašou se setkáváme v ranním spleenu, kdy se jeho životní situace jeví šedivá a mlhavá jako zimní moskevský den. Za chvíli se ale čtenář dočte, že smysl života již vlastně hrdina našel, jen se k němu bojí přiblížit. Dle tradice klasického ruského románu se naplněním mužského života stává žena, Ona, jediná a vyvolená. Celý román se odehrává během jednoho dne, kdy Saša své milé neustále volá z mobilu, trápí se tím, že ona ho nezvedá nebo vypíná, odhodlává k projevení svých citů, chce ji pozvat do kavárny, přeje si, aby ho viděla při brilantním řešení problémů v práci… Příběh je ale oproti tradici ruského klasického románu napsán v laciném stylu knížky „do kabelky“, která je malá rozměrem a příjemně se čte v metru, na zastávce nebo na letišti. Je v ní namačkáno tolik klišé, kolik se jen do na tak malý prostor může vejít. Jak podotkl Lev Rubinštejn, „román by se místo Rubaška mohl jmenovat stejně tak dobře Mobil, Auto nebo Pivo.“
Nereálně a nevěrohodně je líčena Ona, hrdinův nejlepší kamarád Max i hrdina sám. Text je prošpikován Sašovými sny, v nichž se přemisťuje do prostředí „férových chlapů“ – na frontu, do sněhových bouří a obležených území. Přátelství je tam víc než život, Saša jako kapitán námořní lodi zachraňuje život posádce Maxova korábu a nehledí na vlastní únavu a smrtelné nebezpečí… Tyto historky jsou natolik kýčovité, že odkazují k jinému plánu textu. Griškovec se pokusil vytvořit "slidovou show" popkultury v Moskvě, na pozadí stejně kýčovité kultury „velkých hrdinů“ vojenských příběhů. Tomu odpovídají také ilustrace, které jsou vloženy do knihy v podobě krátkého komixového sešitu.
Rychlé střídání obrazů, „Bye“ a „OK“ křiknuté do telefonu, nastupování z taxíku do taxíku, obličeje šoférů, servírek – v textu se vynořuje rychlá, pulsující a neodbytná Moskva. Hraje v románu snad ještě větší roli, než hrdina sám. Děj se odehrává v pátek, tedy ve dni, který se v posledních letech stal pevným bodem v životě Moskvanů – ve dvanáct v noci město ožívá v nočních klubech. Saša s kamarádem Maxem procházejí nejznámějšími z nich, čtenář je může poznat včetně návštěvníků, druhů nápojů a čísel z šatny. V knížce je skvěle zachycen způsob obsluhy v barech a přejímání západní kultury v podobě nákupních center, plastových židlí v kavárnách a cedulek se jménem na pracovním kostýmu.
Moskva je ale pro Sašu i předělem. Poskytuje sice obrovské možnosti, je to však prostor, z něhož se nedá vystoupit. Je jako začarovaný kruh. Jevgenij Griškovec v rozhovorech často zmiňuje, že když se rozhodoval, zda se přestěhovat z Moskvy do Kaliningradu (koncem devadesátých let), „nechtěl odjet někam, ale odněkud“. Podobný motiv se objevuje v Rubašce. Max, který přijel navštívit Sašu z rodného města na Sibiři, se mu svěří, že se chystá přestěhovat do Moskvy. Saša mu takový nápad nevyvrací, ale varuje ho: „Maxi, já ti to vymlouvat nebudu. Ale dokud jsi tam u vás ještě všechno nepozavíral, pamatuj si tohle: tam, doma, máš pocit, že můžeš vždycky někam odjet. Ale tady ho ztratíš. Odtud už není, kam bys jel! Víš, celkově – jasně, přestěhuj se. Ale tady je hranice, Maxi…“
Moskva, která se v posledních letech stává skutečným multikulturním městem, vstřebává do sebe obrovské množství lidí, ale nikdy je už nepustí ven. Tak ji popisuje hrdina románu Rubaška Jevgenije Griškovce. Dějová linie románu a filosofické rozhovory dvou kamarádů po dvou panácích a čtyřech pivech nejsou příliš nápadité a působí zdlouhavě. Ale Moskva v Griškovcově příběhu žije. Kdo se chce seznámit s jejím současným stylem, nemůže si vybrat lepší knihu.