Peter Handke nám daroval svým 759 stran dlouhým románem kus významné literatury, chvalořečí Martin Meyer v Neue Zürcher Zeitung. Opus magnum nebo signum malum? Martin Lüdke ve Fraankfurter Rundschau (26.01.2002) nového Handkeho začleňuje "někam mezi". Dobrodružný román, plný pokory a energie, jemný, násilný brutální a poetický, tím míní Lüdke Handkeho konstantní trvání na utopickém obsahu literatury.

Jediné, co se o obsahu románu dá říci, je, že se vydá jedna žena, náhodou bankéřka, z jednoho nejmenovaného severoněmeckého města do Sierra de Gredos, horského masivu západně od Madridu. Další děj je už složitejší. Žena se snaží najít svou identitu tím, že angažuje "autora", který ten proces hledání sepíše. Tím se dostáváme k dvěma zvláštnostem tohoto díla: jednak je to odstranění obvyklé perspektivy, která zná buď vypraveče ve třetí osobě, nebo vypravěčské "já". V tomto románu vypráví někdy Handke sám, někdy najatý autor, někdy sama žena, potom zase pozorovatel "historik", který se od Handkeho a autora liší.

Druhá zvláštnost spočívá v rozkladu obvyklé dimenze místa a času. Každé místo může být okamžitě něčím jiným, dům, který byl právě hotelem, se stává stanem, ve kterém se nachází sál s obrazem Karla V. Žena neustále naráží na znamení válek. Bombardéry vrhají hrozivé stíny, stromy jsou pahýly zničené granáty. Kde je válka? Byla a bude, je všude. Najdeme zde narážky na válku v Jugoslávii, na denní válku mezi lidmi. To vše se zdá velmi zmatené, ale má metodu. Jde o to, co Handke nazývá ztrátou obrazů. Nemyslí masu obrazů, které nás dennodenně obklopují. Ty naopak zastiňují vlastní obrazy.

Na konci nachází žena utopickou komunu, ve které se lidé před ztrátou obrazu zachránili a jen pozorují. Toto pozorování je počátkem získání vlastních obrazů, tzn. získání představy o sobě samém a o světě kolem. Silný neznamená u Handkeho ten, kdo se uzavírá, nýbrž ten, který se dívá, pozoruje minulost a současnost, takže se čas a obraz v proudu podvědomí prolínají.

Celá intence tohoto románu spočívá v tom, tuto základní myšlenku čtenáři přiblížit.

Interpretace pojmu, nebo lépe řečeno obrazu, "být sám sebou" znamená pro Handkeho "vražedný" omyl. Tím, že staví na hlavu obecně platné atributy a obrazy, začíná i trpělivého čtenáře nudit. Pokud se autor nemůže rozhodnout, zda někdo pochází z Káhiry, z Honolulu nebo z Tokya, tak musí přestat o tom "žvanit" ( Martin Lüdke v Die Zeit). Frauke Meyer-Gossau v TAZ (19.01.02) doufá, že Handke zůstane Handkem. Skutečně je Handkeho líčení hrdinky, která se na základě svého společenského vlivu ocitá v moři pocitů viny a která se vydává na cestu do údolí Sierra, úchvatné. Postupem děje se však ukazuje, že je Handkeho hrdinka jen reproduktorem pohoršení a rezignace nad postupující dekadencí a ztrátou ideálů.

Také Hubert Spiegel se v FAZ (19.01.02) se nechá strhnout balancováním mezi chválou a kritikou. Summa summarum se nakonec jedná jen o řetězovou reakci otřelých klišé.