„Narodil jsem se roku 1903 ve Frankfurtu. Můj otec byl německý Žid, matka, sama zpěvačka, dcerou francouzského důstojníka korsického původu a německé pěvkyně. Byl jsem vychováván v atmosféře zcela ovládané teoretickými (dokonce i politickými), uměleckými a především uměleckými zájmy,“ píše Adorno v jednom pozdnějším textu. Umění, zejména hudba, jej pak mělo provázet po celý život. Tento myslitel, jeden ze zakladatelů tzv. frankfurtské školy, studoval nejprve filosofii, hudební vědu, psychologii a sociologii, avšak v době studií jeho hlavním zájmem byla hudební kritika a estetika. Počátkem dvacátých let odešel do Vídně, kde studoval u Albana Berga, poznal Schönberga a horečnatě psal hudební kritiky. Když mu bylo jasné, že se skladatelem nestane, rozhodl se pro návrat na univerzitu, kde v roce 1933 napodruhé uspěl s doktorskou prací a několik semestrů působil jako soukromý docent. V roce 1938 emigroval do USA, kde se stal členem Horkheimerova Ústavu pro sociální bádání, s nímž spolupracoval již v Německu.

V Americe také napsal s Horkheimerem významnou práci Dialektika osvícenství. Do Evropy se Adorno vrátil roku 1949, začal opět působit ve Frankfurtu, avšak teprve v roce 1957 zde získal řádnou profesuru. Zemřel v roce 1969. Kromě již zmíněné Dialektiky osvícenství publikoval mnohé další knihy svědčící o šíři jeho kritického záběru - pozornost si získaly například několikasvazkové Poznámky k literatuře, soubor kritických esejů; dále pak četné knihy o hudbě: Filosofie nové hudby, knihy o Wagnerovi, Mahlerovi a Bergovi, ale také práce výsostně filosofické jako Metakritika teorie poznání, Prizmata, Negativní dialektika. Posledním jeho dílem, ne zcela dokončeným, byla Estetická teorie.