Z hojného odkazu britského spisovatele George Orwella (1903--1950) se u nás dostalo až kultovního statutu prózám Farma zvířat a 1984. Ostatní autorova díla včetně brilantních esejů (týkajících se mimo jiné ve své době průkopnického studia masové kultury) stojí poněkud v pozadí. Jako bychom nevnímali, že se Orwell rovněž stal mluvčím generace, která viděla dvě světové války, hospodářskou krizi a ohromné lidské utrpení. Klíčové zkušenosti jeho života (kariéra koloniálního úředníka, pozice spisovatele na okraji chudoby, navštěvujícího depresí postižené oblasti Anglie, a konečně role vojáka ve španělské občanské válce) zachycené v dílech Barmské dny, Farářova dcera, Bože chraň aspidistru a Pocta Katalánsku totiž tvoří k výše uvedeným titulům ze čtyřicátých let skvělou předehru. A právě do češtiny přeložený Bildungsroman -- či ještě přesněji Künstlerroman -- s titulem Bože chraň aspidistru dokazuje, že ve zdejších podmínkách dodnes překvapivě rezonují i Orwellova méně známá díla.

Fakta a fikce
Úvodem nutno podotknout, že aktuálně vydaný román nese četné autobiografické rysy. Eric Blair, což je Orwellovo pravé jméno, totiž po období stráveném bez prostředků mezi námezdními dělníky, žebráky a tuláky přesídlil roku 1934 do Londýna. Podobně jako protagonista díla Gordon Comstock si i on najal nuzný pokoj a pracoval zhruba 18 měsíců jako pomocník v knihkupectví. Zároveň však začal psát svůj třetí román a doufal, že jím vydělá trochu peněz. Na literární dráze se sice již zabydlel, avšak jeho finanční situace byla nejistá. Třebaže mu v rozpětí let 1933--41 rok co rok vyšla kniha, až do roku 1945 se všechny jeho tituly objevovaly v mizivém nákladu. Orwell byl silný kuřák, nevalně oděný, pobýval v mizerně vytopených prostorách, pil silný čaj, velmi skrovně jedl a často churavěl. Mnoho epizod a postav jeho díla tak lze vcelku přesně vystopovat v reálu (poměrně přesně je zmapován například výjev, kdy Orwell utratil veškeré své peníze na večeři pro přátele, příšerně se opil a napadl strážníka). Fiktivní Ravelston je lehce satirický portrét autorova přítele Sira Richarda Reese, redaktora periodika Adelphi, kde Orwell publikoval pár raných esejů a básní. A vztah hlavního hrdiny Gordona k Rosemary včetně procházek po venkově připomíná Orwellovo pouto k Eileen O,Shaughnessyové a jejich následný sňatek v roce 1936.

Osu díla tvoří Gordonova otázka, jak vlastně naložit se životem. Nejmladší z rodu Comstocků začíná svou dráhu jako muž s rodinným zázemím střední třídy, jakási směšná karikatura samotného autora, rádoby básník a jedinec, který je proti všemu a všem a nevidí žádnou potenciální změnu k lepšímu. Hrdina ale končí coby typický "malý člověk", přijímající bezvýznamné místo na světě oplátkou za každodenní radosti a klid duše. Kniha nastoluje otázku radikálního výběru: buď posluhuj bohu peněz nebo padni na dno. Gordon často vyjadřuje (ovšem v primitivnější, zmatenější a protichůdnější formě) Orwellovy názory na společenský třídní systém i sex. Klíčem k románu jsou hrdinovy debaty s Rosemary o sňatcích a s Ravelstonem o politice: Gordon věří, že ženy využívají erotiku, aby si zajistily dům a děti, a manželství je tudíž jen další nastražená past, zatímco antikoncepce není ničím jiným než zlověstným prostředkem mocenské kontroly. Ravelston horuje pro revoluci, zatímco Gordonova představa je, podobně jako jeho antifeministické poznámky, provokativním žertem: modelové továrny, masová výroba, komunální kuchyně, potraty zadarmo. Román Bože chraň aspidistru je primárně "románem idejí" (anglickým termínem novel of ideas). Právě odtud patrně plynulo nepochopení především starších teoretiků, kteří mu vyčítali repetitivnost, nedostatek dynamiky a nepřesvědčivé vykreslení mezilidských vztahů. Ohlédneme-li se však za Aspidistrou z dnešní perspektivy, je jasné, že obdobné výtky mají jen omezenou platnost.

Portrét umělce
Ústředním tématem románu je bezesporu destruktivní moc peněz a nejistota člověka obklopeného tzv. moderní civilizací. Ne náhodou je upravené motto zvoleno z Prvního listu Korintským. Orwell poukazuje na zbožštění peněz snad ještě naléhavěji než o dvě desítky let později americký židovský spisovatel Saul Bellow. Finance rovněž napadají "čistý" svět umění -- jak totiž tvrdí Gordon nad snobským svazkem nazvaným Několik aspektů italského baroka, "Peníze knihy píšou, peníze je prodávají", čímž chce říci, že její autor musel obětovat nemalé částky na své vzdělání, vlivné přátele i zahraniční cesty. Ani pokleslé čtivo však v protagonistových očích nedopadá líp -- na ženy vyžadující "něco senzačního o lásce...", "o těch sexuálních problémech a jak se lidi rozvádějí a tak" hledí s nelíčeným pohrdáním. Ironie vrcholí ve chvíli, kdy si Gordon uvědomuje, že "reklama je ten nejvšivější podfuk, který se kapitalismu zatím podařilo zplodit". Přesto se ale do branže vrací -- znovu bude skládat slogany na "Omáčku Originál" a "Lupínky Bašta". Aspidistra samozřejmě má své literární vzory. Znechucení a pasivita přecitlivělého Gordona upomíná na Štěpána Dedala Jamese Joyce, hrdinu Portrétu umělce jako mladého muže, zatímco epizoda s prostitutkami odkazuje na opileckou scénu z Odyssea (s tím rozdílem, že Orwellův román Joyceovu romantickou představu o umělci nadřazeném obyčejným lidem odmítá). Gordonova touha žít na dně pak má svého předchůdce u Dostojevského v jeho Zápiscích z podzemí. Největší inspirací však patrně byl D. H. Lawrence -- podobně jako hajný Mellors v závěru Milence lady Chatterleyové líbá Conniino bříško, též Gordon se na poslední stránce tiskne hlavou k Rosemary a představuje si, jak v ní roste jeho dítě. A k témuž zdroji se vztahuje i aspidistra z názvu -- zatímco na počátku Gordon onu rostlinku v květináči nesnáší, neboť je pro něj symbolem ubíjející slušnosti střední třídy, nakonec se stává až jakýmsi stromem života, a vážná filozofie D. H. Lawrence se tak stává ponurým Orwellovým vtipem.

Celý titul románu si navíc pohrává s refrénem revoluční písně Rudá vlajka, čímž svým způsobem předjímá fakt, že Gordon nevytvoří nic nového: od revolty směřuje ke konformitě a běžný život v Anglii prostě poběží dál tak, jak běžel vždy. Letošní nositel Nobelovy ceny za literaturu V. S. Naipaul si cení zejména odvahy, s jakou Orwell opouštěl konvenční formy a témata. Orwella označuje za "nejimaginativnějšího muže anglické historie", jelikož právě on se vydal "novým směrem". Orwell obdivoval Sommerseta Maughama a H. G. Wellse, protože dokázali bavit široké čtenářstvo, a romanopisce 19. století jako Dickens či Trollope, kteří uměli vytvořit různé charakterové typy a složité zápletky. Sám však svými ranými prózami výrazně zapůsobil na "rozhněvané mladé muže" 50. let, mezi něž patří kupříkladu John Wain či Kingsley Amis. Jeho eseje a reportáže silně ovlivnily moderní angloamerické autory literatury faktu -- za všechny jmenujme alespoň Afroameričana Jamese Baldwina či "politického spisovatele" Normana Mailera. Nesmrtelná nadčasovost Farmy zvířat a 1984 sílu Orwellova odkazu jen podtrhuje.