Není stoleté výročí příležitostí podívat se na Orwella trochu jinak? Po více než padesát let je jméno George Orwella spojováno s protestem proti totalitě, který tento britský prozaik a esejista asi nejlépe vyjádřil ve dvou knihách: Zvířecí farmě a 1984. Jako autor těchto knih Orwell vstoupil do našeho povědomí i jazyka. Stejně jako se používá adjektivum „kafkovský“ pro označení absurdních situací spojených s byrokracií, používá se v mnoha jiných situací „orwellovský“ – přičemž často nemusí být úplně jasné, zda se tím odkazuje na Orwellův komplikovaný a leckdy protichůdný životní, angažovaný postoj anebo na skutečnost popisovanou v bezútěšné vizi románu 1984.

Nicméně i tato rozpolcenost je v jistém smyslu charakteristická – George Orwell nikdy nebyl autor, který by se skrýval a jehož život bychom poznávali až díky úsilí životopisců. Ne, Orwell byl jaksi vždy na očích – se svými omyly, protimluvy, neřešitelnými rozpory, přesto stále na očích. Asi málokterý autor je ve svých textech přítomný tak fyzicky – u Orwella je to dáno hlavně jeho eseji. V nich důsledně používá první osoby, eseje nikdy nejsou odosobněná pozorování, ale obsahují i sebereflexi, do zorného pole je vždy zahrnut i autor sám.

Orwell byl skutečně neobyčejně talentovaný novinář a publicista: pravda, často se možná nechával příliš unášet svými sympatiemi, ale kdo z nás ne? Právě silný pocit fyzické přítomnosti dával čtenáři tušit, že to, co je řečeno, je vždy neobjektivní – že za tím řečeným vždy stojí určitý mluvčí, který sice odpovídá, v jistém smyslu ručí za to, co je „řečeno“, ale zároveň upozorňuje, že to, co říká, je vždy řečeno z nějakého úhlu, pozice, a tudíž že to jen sotva může aspirovat na univerzální pravdu, její plnou, neposkvrněnou přítomnost v textu.

Možná právě tato osobní angažovanost je společně s nespornou výstižností Orwellových politických podobenství příčinou, že dlouhou dobu se na George Orwella pohlíželo především jako na skvělého esejistu (a na Farmu zvířat a 1984 jako na zajímavé politické eseje přeložené do prózy). Ostatní Orwellova díla, tedy romány ze třicátých let, se když ne přímo ignorovala, tak alespoň odsouvala na vedlejší kolej – s tím, že tvoří zajímavý doplněk jeho esejistické tvorby, ale že Orwell vlastně nikdy romanopisec nebyl. Tento názor má své kořeny v poněkud nešťastném osudu literárních třicátých let – přinejmenším v kontextu anglosaské literatury. I když literárně byl sklonek dvacátých a celá třicátá léta období nepochybně stejně bohaté jako jakékoli jiné, dnes meziválečnou prózu reprezentují pouze vysoce formální a experimentující modernisté (např. James Joyce), anebo autoři konzervativní, tradiční.

V tomto ohledu Orwell skutečně nikam nezapadal – k modernistickým experimentům měl ve svých románech daleko, byť sám měl pro modernistickou literaturu pochopení (z esejů víme, že záhy ocenil třeba Marcela Prousta nebo Henryho Millera). Na druhou stranu jeho romány nejsou ani tradiční realistické romány, jak je odkázalo literatuře 19. století. Orwell se nesnaží vybudovat postavy, a vlastně jej ani moc nezajímá příběh – jde mu o to ukázat pomocí zkratky jisté prostředí, situaci (v tomto ohledu v sobě skutečně nezapře reportéra).

V posledních dvou desetiletích se hranice románového žánru velice otevřely, a tak možná právě teď přichází vhodná doba znovu číst Orwellovy romány a klást si otázku, zda náhodou nejsou něčím víc než jen nepodařenými eseji. Je proto dobře, že v poslední době vyšlo v českém překladu několik Orwellových románů, naposledy Nadechnout se (Coming Up for Air) – v překladu Petra Kopeckého vydal tento román Odeon.

Kniha vyšla těsně před vypuknutím války a právě atmosféra blížící se apokalypsy je jejím určujícím motivem. Hlavní hrdina prochází ulicemi a je mu jasné, že o několik týdnů později nemusejí vůbec stát; příčinou jeho hluboké sklíčenosti je rozpad tradičních hodnot po první světové válce a je mu jasné, že za několik málo týdnů, možná hned v příštím okamžiku, mohou padnout hodnoty úplně všechny: „Dlouhé míle ulic, obchodů se smaženými rybami, plechových kaplí, bijáků, tiskárniček v postranních ulicích, továren... Žádná střelba z pušek, žádné házení granátů, žádné mlácení gumovým pendrekem. Když si to vezmete, dneska se v Anglii nenajde asi jediné okno ložnice, ze kterého by střílel kulomet. Ale co bude za pět roků? Nebo za dva? Nebo za rok?“

K pocitu nezadržitelně se blížícího zmaru se přidává bezvýchodná situace hlavního hrdiny – obě tyto roviny se doplňují, posilují a výsledkem je onen zvláštní aspekt Orwellovy tvorby, který často při bojovnosti jeho esejů zaniká: fatalismus. Situace je totiž zcela bezvýchodná: „Zadíval jsem se do budoucnosti... Výlohy skoro prázdné a tak zaprášené, že skrz ně není vidět. V boční ulici je obrovský kráter po výbuchu a řada domků vyhořelých tak, že vypadají jako vykotlané zuby.“

Hlavním hrdinou je pojišťovací agent George Bowling. Tedy nabízí se otázka nakolik hrdinou – Bowling je naprosto nudný, obyčejný, a je si toho vědom. Ne že by s tím nechtěl něco dělat; jistě taky v mládí měl své sny, ale situace se vyvinula tak, že s tím prostě nic dělat nemůže. Bowling je vlastně „everyman“ (ve starých anglických hrách „kdožkolivěk“) v tom nejsmutnějším slova smyslu. Žije poklidným rodinným životem s ženou, kterou nemiluje, ale ani nenávidí, které se vlastně tak nanejvýš bojí. V mládí měl milenky, ovšem ubývající vlasy a přibývající kila učinila konec i této etapě. Teď už mu zbývá jedině rybaření, dávný koníček z dětství, ovšem o tom nechce jeho žena ani slyšet, neboť představa utrácení za nějaký nesmyslný rybářský prut jí přijde naprosto nesnesitelná. Svět, v němž vyrostl a který mu dodával pocitu bezpečí, dávno zanikl („V tom světě se dobře žilo. Patřím do něj. A vy taky. ... vzpomněl jsem si na svět, který se tolik lišil od toho dnešního, že lze těžko uvěřit, že jsem do něho kdysi patřil...“) – malá živnost jeho otce zkrachovala pod náporem velkých obchodních řetězců, on sám prožil nejlepší léta na frontě první světové války, kde poznal jen strach, deprese a i zde byl odsunut na vedlejší kolej, když jej velení záhy odeslalo do bezvýznamného kouta Británie hlídat pusté pobřeží. Po válce – poučen otcovým neúspěchem – se vzdal myšlenek na jakékoli samostatné podnikání a vstoupil do velké firmy, jež mu zajistila šedivou existenci.

Tragédií Bowlingova života je to, že si je vědom své průměrnosti vědom. Je mu jasné, že žije „ne-autenticky“ – použít tento existencialistický výraz jistě není od věci, protože v této knize je Orwell pozdějším filosofujícím autorům nejblíže. Dokonce místy čtenáře napadne srovnání s Kafkou – hlavně v těch obrazech naprosté bezmocnosti, uvěznění jedince v soukolí mašinérie, která jej sice nechce přímo zničit, ale která je neosobní a naprosto jej ignoruje. Zajímavé je ovšem to, že na rozdíl od chladných, do absurdního prostředí zasazených podobenství Kafkových, Orwell zasazuje to své do prostředí, které je velice tradiční. A o to je překvapení čtenáře větší. Tolik k výchozí situaci.

Po dějové stránce není kniha nikterak výrazná – její děj vlastně tvoří jedna malá zápletka, popis krátkého výletu, ovšem právě jeho tragikomičnost a bezvýznamnost úžasně doplňují vyznění výše zmíněné bezvýchodnosti. Bowling má chuť nějak, aspoň na chvilku uniknout z každodenního života, a protože mimomanželské sexuální dobrodružství ani tah po hospodách jej už nějak nelákají, rozhoduje se pro výlet do dětství. Pod záminkou služební cesty se vydává do maloměsta, ve kterém vyrostl, a chystá se navštívit rybníček, u něhož kdysi rybařil. Ubytuje se v hotelu, kde jej zarazí, že recepční nikdy neslyšela o jeho jméně – přitom zde vyrostl a otec měl krám takřka za rohem. Prochází městem, které nepoznává a které nepoznává jej. Dokonce ani jeho dávná láska jej nepozná – Bowling se totiž rozhodne ji navštívit v obchodě, kde právě pracuje, jednak ze zvědavosti, jednak proto, aby si mohl říct, jaké by to asi bylo, kdyby si býval vzal ji a nikoli svou současnou ženu. Jenže pohled na bývalou lásku jej sklíčí ještě víc: nejenom že ho nepozná, ale z kdysi pohledné dívky je teď tlustá, nudná a nepříjemná ženská a Bowlingovi, který nakonec neprozradí svou identitu, nezbývá než přijmout fatalistickou realitu: ať by se byl býval kdykoli rozhodl jakkoli, nic by to nezměnilo a vše by dopadlo stejně špatně.

Nadechnout se je velice, zajímavý, a zároveň překvapivý román – je velice dobře, že se pro něj Odeon rozhodl, a i překlad Petra Kopeckého snese přísnější měřítka. Je přesný, čtivý a věrný duchu originálu. Je zajímavé, že v současné době prochází literatura doby předválečné krize renesancí i v Británii – nakladatelství Penguin například nedávno znovu vydalo neobyčejně zajímavý román Of Love and Hunger (O lásce a hladu) bohéma Juliana Mclarena-Rosse (a zároveň vyšel jeho životopis kombinovaný s literární studií), který je právě k Orwellovým dílům Nadechnout se a Bože, chraň aspidistru přirovnáván nejčastěji.

Nadechnout se je kniha fatalistická, leckdy až nesnesitelná – ovšem přesto, anebo právě proto hluboce oslovující každého z nás. Anebo alespoň ty, kteří nejsou skálopevně přesvědčeni o tom, že se jim vše v životě daří.