Židovský štetl vs. romská osada aneb srovnání jen zdánlivě nesmyslné
Romové, původem indický národ, stejně jako Židé žijí v diaspoře a preferují život v izolovaných venkovských společenstvích obvykle nazývaných "osady", nebo ve vybraných městských čtvrtích s charakterem ghetta...
Osud židovského národa je výjimečný svým rozsahem i bohatou kulturní historií. Rozptýleno po světě však žije ještě jedno etnikum, jehož literatura je primárně živena světem malých etnicky vyhraněných venkovských a (pří)městských obcí. Hovoří se v nich jazykem nesrozumitelným okolní majoritě, místní kultura je neevropského původu a díky pevné vnitřní struktuře komunity mají někteří její členové jasně definovanou společenskou roli srovnatelnou s obyvateli východoevropského štetlu. Jsou to Romové, původem indický národ, kteří stejně jako Židé žijí v diaspoře a preferují život v izolovaných venkovských společenstvích obvykle nazývaných „osady“, nebo ve vybraných městských čtvrtích s charakterem ghetta.
Tato izolace je stejně jako v případě evropské židovské komunity 19. a 1. poloviny 20. století výsledkem dvojího tlaku. Na jedné straně je tu snaha majority odklidit z cesty aloetnickou skupinu přistěhovalců a na druhé straně hraje roli vnitřní potřeba etnika uchovat své kulturní dědictví nezředěné okolními vlivy, přičemž nedůvěra je vzájemná.Podívejme se na některé další paralely mezi těmito dvěma etniky. Jazyky obou národů obsahují výraz označující nežidovské a neromské obyvatelstvo – gój a gádžo – z čehož jasně vyplývá, že interetnické sňatky jsou nevítané, případně výslovně zakázané. Ani štetl ani osadu již dnes nenalezneme v jejich původní tradiční podobě a v obou případech sehrála zásadní roli 2. světová válka. Obě etnika prošla genocidou (romských obětí se odhaduje asi půl milionu). Romské i židovské dějiny jsou dějinami nekonečného pronásledování a snahy o fyzickou likvidaci nebo alespoň násilnou asimilaci. Obě skupiny drží při sobě a pomáhá organizovat společný princip – Židy spojuje náboženství a tzv. komplex vyvolenosti, Romy intenzivní vědomí vlastní etnicity a pozůstatky kastovního systému exportovaného z indického subkontinentu. Ačkoliv židovský národ vždy přikládal obrovskou důležitost vzdělanosti, zvláště východoevropský štetl se kromě hlubokého materiálního nedostatku vyznačoval také nedostatkem duchovním. Vysokou míru negramotnosti, pověrčivost, víru ve zlé mocnosti a přetrvávající izolacionismus se snažili překonat intelektuálové z hnutí haskala. V romských osadách bývala negramotnost standardem, stejně jako neotřesitelná víra v muly – duchy mrtvých, o uhranutí a bosorkách nemluvě. Jako a priori venkovské negramotné komunity pěstovaly obě skupiny ústní slovesnost, která je výrazně diferencovaná a dokonale odráží jejich tradici, historickou zkušenost, postoje k okolnímu světu a vnitřní hierarchii. Právě folklór je základním odrazovým můstkem a živnou půdou obou literatur. Konkrétní paralely ústní slovesnosti si zaslouží soustředěnou samostatnou pozornost, pro kterou v tomto úvodním článku není prostor, budeme se jim ale věnovat v jiných statích.
A nakonec slovo o jazyku obou literatur. Jidiš byl původně hovorový nepsaný jazyk, tvořící alternativu k hebrejštině určené pro náboženskou praxi, a romština se ve psané podobě objevuje poprvé až ve 20. letech 20. století. U obou jazyků byli odborníci skeptičtí vůči jejich použití v krásné literatuře. Jidiš své místo ve světové literatuře potvrdila, ale její éra je už bohužel u konce. Romština zatím stále ještě hledá adekvátní pojmenování fenoménů ve světě. Na rozdíl od jidiš však před sebou má otevřenou cestu.