Z několika zahraničních hostů nedávného Festivalu spisovatelů přitahoval obzvlášť velkou pozornost Američan William T. Vollmann (1959). Mimořádně plodný autor románů, povídkových sbírek a četných reportáží procestoval řadu zemí světa a pro americká periodika referoval například o Tálibánu v Afghánistánu, opiových bossech v Barmě, ostřelovačích v Sarajevu či nezletilých prostitutkách v Bangkoku. Na svých cestách zaznamenává především stinné stránky civilizace – násilí, bídu, alkohol, drogy či prostituci. S Vollmannovým charakteristickým propojením publicistiky a krásné literatury se mohou čtenáři seznámit v knize Atlas, kterou právě vydalo nakladatelství Pragma.

Hana Ulmanová: Jste bílý muž a Američan. Jak se dokážete na svých cestách zorientovat v cizím prostředí a kultuře?
William T. Vollmann: Když se někam dostanu, obvykle se snažím najít jakéhosi Velkého bratra nebo sestru, třeba taxikáře, prostitutku, recepčního z hotelu, prostě někoho místního, kdo se vyzná, a pokouším se s tím člověkem spřátelit. Samozřejmě mu také platím. Takový člověk by měl trochu znát jazyk, stýkat se s cizinci a vědět, jak to na světě chodí. Občas mi v policejních státech jako Irák přidělí profesionálního tlumočníka, což vlastně znamená špiona. Tlumočníka přiděleného Tálibánem jsem se zeptal, kolik jeho služby stojí, zaplatil mu předem a poslal ho domů. Podle mého názoru pomáhá, když mluvíte s lidmi, kteří mají hodně zkušeností a téměř žádnou oficiální autoritu. Lidé s autoritou totiž vždycky lžou.

Hana Ulmanová: Jaká je a bude role Spojených států ve 21. století?
William T. Vollmann: Nemohu mluvit za americké úřady, protože sám žádný úřad nezastávám. A co si myslí mí sousedé a přátelé? Věří tomu, co vidí v televizi a co čtou v novinách - na rozdíl od Evropanů nedisponují zrovna dlouhou historickou pamětí. Mnoho z nich neví, že stále vedeme válku s Irákem, a někteří by si nebyli jistí, zdali jsme kdy válčili s Vietnamem, protože nic takového vědět nemusí. Naše kultura důraz na výchovu nebo paměť tohoto typu opravdu neklade. Nicméně obecně jsou Američané příjemní, laskaví a štědří lidé, což trochu nahrazuje jejich nedostatky. A většina Američanů si myslí, že role USA v 21. století by měla být přesně taková, jako je teď, a nic by se nemělo měnit. A co si myslím já? Že Amerika by měla dělat vše, co je v jejích silách, aby chránila lidská práva a stabilitu na světě, a zároveň se od zbytku světa učit.

Hana Ulmanová: To zní hezky, ale jak byste řešil konkrétní případy? Jak byste se kupříkladu dnes snažil pomoci nekonečnými válkami zničenému Afghánistánu?
William T. Vollmann: Vyškolil bych skupinu lidí v Koránu a poslal je tam. Na začátku bych patrně posílal jen muže - a pokud i ženy, musely by být ještě skromnější a stydlivější než domorodci, ať už by si o jejich zvycích myslely cokoli. A chtěl bych, aby si domorodce získali tím, že by používali jejich vlastní ideologický slovník. Taky bych zahájil kulturní výměny - nejprve v oblastech, které nejsou kontroverzní. Sponzoroval bych mezinárodní soutěž v kaligrafii, což by byla záminka pro vzdělávání ve všemožných směrech a navíc veliká šance pro Afghánce, aby byli sami na sebe pyšní a zjistili, že jiné lidi upřímně zajímá, co dovedou. Nicméně úplně nejzákladnější věcí je Afghánce nakrmit. Což říkal už Dostojevskij - nakrmte lidi, a pak po nich chtějte ctnosti.

Hana Ulmanová: V mnoha evropských zemích poslední dobou sílí antiamerické nálady. Jedním z důvodů je i fakt, že 40 procent celkové světové částky určené na zbrojení jde z kapes USA.
William T. Vollmann: S mnoha aspekty americké zahraniční politiky nesouhlasím, ale zrovna teď, po 11. září, má Amerika určitě právo bránit se a vybudovat co největší armádu, protože nikdo neví, co přijde příště. A necítím potřebu se za to omlouvat. Kdyby byla světovou velmocí Česká republika, udělala by to samé.

Hana Ulmanová: Hovořil jste o významu náboženství v životě Afghánců. Jaký je podle vás rozdíl mezi náboženstvím a ideologií?
William T. Vollmann: Žádný. Náboženství je prostě jenom ideologie. Nicméně i když jsem byl kupříkladu v Jugoslávii v době socialismu, zjistil jsem, jak je důležité, abych s lidmi mluvil v Titových termínech. Pokud chcete porozumět tomu, jak daná osoba myslí, musíte začít se základem myšlení, s jazykem. Tím také ukazujete jakýsi minimální respekt ke zvykům jiné země. Každá země má svou ideologii – pokud jste ve Státech a chcete pochopit, jak tam lidé myslí, musíte hodně mluvit o soutěžích, nákupu a prodeji, o úspěchu. A pokud o něčem takovém mluvit nebudete, sotva se s Američany sblížíte. Stejně jako se nesblížíte s Afghánci, pokud nevíte nic o Koránu.

Hana Ulmanová: Amerika je ale Evropany vnímána jako velice nábožensky založená země.
William T. Vollmann: Ve Státech najdete samozřejmě oblasti, kde je náboženství pořád velice silné, hlavně na Jihu a na Středozápadě. Jako kdekoli jinde u nás máme i fundamentalisty. Často se však náboženství přeměnilo v jakýsi společenský klub - do kostela se chodí proto, že se prostě v neděli svátečně obléknete, abyste ohromili své sousedy. Rozhodně však Američané nejsou náboženští tak jako Afghánci nebo Pákistánci, kteří ustavičně mluví o Bohu. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy slyšel nějakého Američana vážně zmínit Boha.

Hana Ulmanová: Máte nějaký – třeba i idealistický – recept na to, jak odstranit ve světě bídu?
William T. Vollmann: Nemyslím si, že by existovalo nějaké univerzální řešení na to, jak pomáhat chudým, protože neexistuje žádný univerzální koncept, proč někteří lidé chudí jsou. Když jsem byl v Thajsku, rozhodl jsem se napsat esej o tamní chudobě, a zaměřil jsem se na ženy ve středním věku, které uklízely v kancelářských budovách. Většina z nich vydělávala kolem 3 USD denně a žila v příšerných podmínkách, v barabiznách bez oken a často bez světla. Když jsem se jich zeptal, proč jsou chudé, řekly mi, že ve svých minulých životech byly špatné a zlé, takže je to jejich karma. A kdyby se s tím pokusily něco udělat, byly by potrestány, protože musí být trpělivé. Což je na jednu stranu hrozné a velmi výhodné pro vládnoucí třídu, ale pokud Thajsko opravdu nemá prostředky, aby těm ženám pomohlo, možná je lepší, že myslí takovým způsobem.

Mein Kampf dětem
Hana Ulmanová: Jak se díváte na drogy? Jsou pro vás oním vytouženým alternativním světem, nebo zabíjejí mladé a nevinné lidi?
William T. Vollmann: Podle mě by měla být legalizována většina drog – určitě marihuana a patrně i kokain. V Kolumbii zuří léta občanská válka a zároveň se vede válka proti drogám, která vyhnala ceny kokainu neuvěřitelně nahoru. Jak marxistické guerilly, tak paravojenské skupiny pěstují kokain, a jen tak jsou schopny financovat svůj nepřetržitý teror vůči místnímu obyvatelstvu. Drogy bych tedy legalizoval už z tohoto důvodu, i když pochybuji, že by se něco takového mohlo v dohledné době opravdu stát. A pokud bych legalizoval drogy, samozřejmě bych zavedl nesmírně tvrdé tresty za jakékoli zločiny a nezodpovědné činy spáchané pod vlivem drog. Nelze dát lidem svobodu, aniž by se na nich zároveň nevynucovala zodpovědnost.

Hana Ulmanová: V souvislosti se Spojenými státy se často mluví o násilí v televizi. Má podle vás negativní vliv na společnost?
William T. Vollmann: Já se na televizi vůbec nedívám. Nejvíce mě znervózňuje, když si představím, že by každá kniha měla mít přesně 50 stránek, polovina z nich by se musela věnovat reklamě na nějaký výrobek, a autorem by musela být jakási komise, nikoli jednotlivec. Literatura by strašně utrpěla, a přesně tak funguje televize. Podle mého názoru je téměř nemožné, aby se v televizi objevilo něco pozoruhodného.

Hana Ulmanová: Tak se podívejme na literaturu. Myslíte si, že některé publikace jsou vhodné jen od určitého věku?
William T. Vollmann: Já bych žádné restrikce na knihy neuvaloval. I šestileté dítě by mělo mít možnost prolistovat pornografický časopis, Mein Kampf, Komunistický manifest nebo prózy Hrabala, a rodiče by mu měli vysvětlit, co má před sebou. Věřím ve svobodu projevu a svobodu myšlení. Pokud narazíte na dítě potulující se samotné po ulici, pomyslíte si, že jeho rodiče selhali. A pokud se dítě samotné potuluje v labyrintu znalostí a vědění, jeho rodiče taky selhali.

Hana Ulmanová: Jaký smysl pak má práce intelektuálů a spisovatelů?
William T. Vollmann: Myslím, že intelektuálové by neměli přeceňovat důležitost toho, co dělají. Máme rádi krásné věty a krásné knihy, něco, co většina lidí patrně až tak ráda nemá, a vůbec proto není horší. Pokud však jsme v důsledku našeho vzdělání schopni vidět jisté opakující se společenské a ekonomické vzorce, jejichž znalost může lidem pomoci, pak bychom měli využít naše vzdělání v tomto směru. A literatura může lidem pomoci jen v jednom směru – čtenář může začít soucítit s lidmi, se kterými nikdy předtím nesoucítil. Jiný požadavek na literaturu a její užitečnost neexistuje – v tom souhlasím s Nabokovem.