Když někdo napíše paměti, spíše očekáváme, že se jeho životní cesta nachýlila ke konci a autor se snaží svůj život nějakým způsobem bilancovat. U Srdceryvného díla ohromujícího génia Američana Davida "Davea" Eggerse s takovým přístupem ale neuspějeme, asi proto, že se narodil roku 1970 a umřít se v žádném případě nechystá. Za svůj poměrně krátký život toho zatím stihl docela dost.

V roce 1991 zemřeli krátce po sobě oba jeho rodiče na rakovinu a Davidovi připadl nesmírně obtížný úkol: musel se sám začít starat o svého sedmiletého bratra Christophera, zvaného Toph. Aby se odpoutali od minulosti, prodali dům na předměstí Chicaga, v němž bydleli společně se dalšími sourozenci Beth a Billem, a odstěhovali se do Kalifornie, konkrétně do studentského města Berkeley na předměstí San Franciska. Toph měl naštěstí zajištěno sociální stipendium, a tak měli oba určitý přísun peněz. Dave poté se svými přáteli založil nezávislý časopis Síla (v originále "Might" - titul měl implikoval jak moc, tak možnosti, které jeho tvůrci měli), který se nejvíce proslavil aférou s fingovanou vraždou dětské hvězdy Adama Riche, na kteréžto mystifikaci se sám herec podílel. Během několika let, co časopis vycházel, se z něj stala platforma takzvané Generace X, názorového směru inspirovaného především volností a hnutím hippies šedesátých let. Po ukončení tohoto projektu, především z důvodu vnitřního vyprázdnění, se Dave odstěhoval společně s bratrem do New Yorku, kde začal vydávat literární čtvrtletník McSweeney's, kritikou a čtenáři ceněný pro svou všepronikající a ničemu se nevyhýbající ironii. Tyto události Eggers shrnul ve svých "antipamětech" Srdceryvné dílo ohromujícího génia (2000), jimiž si vydobyl uznání i takové autority, jako je Michiko Kakutaniová z The New York Times. Zatím posledním Eggersovým počinem je román Pocítíte naši rychlost (You Shall Know Our Velocity), jejž vydal na podzim roku 2002.

Srdceryvné dílo ohromujícího génia je dílem veskrze autobiografickým, i když se nám tomu zpočátku nechce vůbec věřit. Na počátku jsme svědky dlouhého umírání matky na rakovinu žaludku; ve chvíli, kdy se zdá, že už pro ni všechno skončí, ocitneme se najednou na pohřbu otce. Krátce po něm umírá i matka, na několika stránkách nás tedy smrt navštíví hned dvakrát. Vypravěč (odlišme alespoň prozatím Davea Eggerse od literární postavy) se prakticky ihned poté odstěhuje se svým bratrem do Kalifornie, kde spolu žijí sice v nepořádku a celkové anarchii, což s sebou na druhou stranu přináší svobodu a absenci jakéhokoli nucení - když nemá Toph rád zeleninu, nebude jej přece nikdo nutit. Ústřední postavou je samozřejmě vypravěč, ale to, že jde přímo o Eggerse, čtenáři zjistí až po dlouhých dvou třetinách knihy, kdy se v novinovém článku objeví jeho jméno. Sledujeme tak jeho osobní, rozuměj milostné, i profesionální úspěchy i neúspěchy, vše ovšem plyne ve více méně nevážném, ironizujícím tempu. V časopise Síla Eggers zorganizuje již zmíněnou mystifikaci s Adamem Richem; volný čas potom tráví s Tophem házením frisbee, hrou na výprask a potažmo hrou na nezdárného syna a jeho rodiče (nebo je to výchova?). Jak sám Eggers říká, snaží se "udělat z života videoklip, počítačovou hru - neustálý střih, záběry z nesmyslného úhlu, hlavně aby byla pořád nějaká sranda" (str. 76). Eggers jako vypravěč je sebevědomý a užvaněný mladík, jenž má pocit, že mu celý svět leží u nohou, a trpí neustálým vymýšlením si a fantazírováním, jež občas hraničí s až neodbytnou touhou po klamání okolí i sebe sama. Tón vyprávění zvážní jen občas, v konfrontaci se skutečným ohrožením života, jako v případě Shalini, jeho kolegyně z časopisu, kamarádky a tajné lásky (nebo spíše potenciálního objektu milostné touhy), nebo v Chicagu, kam se Eggers na konci knihy vrátí, aby se vyrovnal se smrtí svých rodičů. S Tophem se nakonec odstěhují do centra kulturního života na východním pobřeží, New Yorku.

Televize a papírové DVD
Symbolem, jenž bezpochyby nejlépe vystihuje podstatu Generace X, je hudební stanice MTV a s ní spojený fenomén televize a médií vůbec. V rámci postmoderního experimentu, v němž vypravěč nemá prakticky žádnou autoritu nad ostatními literárními postavami, které mu tak podsouvají a vyčítají třeba to, že se mu do jeho knihy - té, již držíme v ruce - nehodí "postavy, který život zvládaj' a nemaj' žádný problémy" (str. 370), nám představuje sám sebe při přijímacím interview do reality show stanice MTV. Běžný průběh rozhovoru se postupně deformuje natolik, že najednou má Eggers - autor prostor k tomu, aby čtenáře seznámil se svými názory na závažné morální problémy současnosti, jako například soukromí, či lidská důstojnost; toto moralizování mu samozřejmě moderátorka, která s ním pohovor vede, neopomene škodolibě připomenout. Posléze se diskurz zvrhne ve zcela regulérní psychoanalytický rozbor. Ostatně Eggers později klidně přizná, že chtěl do televize, aby mohl světu dokázat, že je skutečný, protože někde zaznamenaný.
Formální experiment jde ale v Srdceryvném díle ještě o něco dále. Celá kniha je koncipována jako jakési papírové DVD; hned v úvodu se dočkáme katalogizace titulu, návodu, jak si knihu vychutnat, předmluvy, kde nám Eggers nemilosrdně vnutí pasáže vynechané z původního rukopisu - dalo by se zde uvažovat o specifické rozšířené verzi, bonusu, či režisérském sestřihu -, obsahem s názvy kapitol a mezititulky, jež ale se skutečným obsahem knihy skoro vůbec nekorespondují, a nakonec třicetistránkovým (!!!) Poděkováním, v němž zase najdeme takové perly jako seznam motivů, jež se v textu knihy objevují, neúplného průvodce symboly a metaforami, či kresbu sešívačky (kterou později v samotné knize Toph pěkně zkritizuje). Ve vyprávění pak Eggers čas od času zastaví akci, jen aby nám poskytnul o tom, co se zrovna před našima očima odehrává, širší kontext. Celé dílo je tedy obrovským metatextem, vyprávěním, kde se jedna věc zrcadlí na mnoha dalších stránkách, kde z jednoho místa můžeme klidně přeskočit jinam, stejně jako pomocí hypertextových odkazů na Internetu.

Tanec se smrtí
Eggersova spřízněnost s principy postmodernistické estetiky a filosofie se ale neomezuje pouze na formální stránku. Jednou z největších obsesí spisovatelů americké postmoderny (je na místě zmínit zde alespoň jméno Thomase Pynchona) je apokalyptické vidění světa či témata smrti a paranoi a těch si v Srdceryvném díle užijeme dosytosti. Eggers zažívá vlastně nepřetržitý pocit ohrožení od neznámých lidí: pokaždé, když nechá svého bratra doma samotného, fantazíruje o tom, že Topha někdo rituálně zavraždí, jindy zas trpí fixní ideou, že se na něj někdo pořád dívá, jako by byl pod dohledem kamer zmíněné reality show, jako by někde v pozadí byl přítomen Orwellův Velký bratr, který jej neustále sleduje. Do toho všeho zasahuje všudypřítomný stín smrti, která má mnoho podob: oba jeho rodiče zemřou na rakovinu, Toph umírá v jeho fantazii rukou neznámého zabijáka, jeho kamarádka Shalini málem zemře při pádu z balkonu, na konci knihy se dozví o smrti své spolupracovnice v New Yorku, kterou skolil neznámý virus, a další kolega John zase páchá demonstrativní pokusy o sebevraždu. Obětí představy smrti se nakonec stane i vypravěč sám, jenž se už už chce rozžehnat s tímto světem, aby nakonec v nemocnici zjistili, že se jedná jen o ledvinovou koliku.
Na stránkách Síly (a potažmo i Srdceryvného díla) pak Eggers hraje se smrtí nevážnou hru. Nechává tu fiktivně zavraždit Adama Riche, v posledním čísle pak napíše apokalyptický nekrolog vlastního časopisu. Smrt jako takovou pak autor neváhá umístit do koruny grafu, do něhož celé své dílo v Poděkování převádí. Na stejných stránkách však autor nabízí i řešení, jak se z tíživého osudu nezbláznit: stačí předstírat, že všechno je fikce, což se autorovi na stránkách jeho antipamětí povedlo tak dokonale, že ani po posledních stránkách si autor těchto řádků nebyl jist, jestli si z něj Eggers náhodou nevystřelil.

Ještě o překladu
Mluvit o výborné úrovni překladů z produkce nakladatelství Argo by se asi podobalo příslovečnému nošení dříví do lesa, v Srdceryvném díle ohromujícího génia se však překladatelka Zuzana Mayerová nevyvarovala drobných nepřesností. Není tu řeč o zvoleném jazyku a stylu, ty jsou podle mého adekvátní, spíše o znalosti reálií. V češtině jistě neexistují Žluté stránky, ale stránky Zlaté, stejně jako se proslulá generační výpověď Francise Forda Coppoly převádí do češtiny jako "Apokalypsa", nikoli jako "Apokalypsa teď", a na pultech obchodů s botami značky Doc Martens se ani při nejlepší vůli nedají najít tenisky. Ještě spornější je potom použití názvů pražských pizzerií při překladu stejných podniků v San Francisku - obyvatelům hlavního města jména podniků "Kmotra" či "Modrá zahrada" něco řeknou, ale mimopražští na tom budou asi stejně, jako kdyby tu překladatelka použila jména původní. Celkově však nedostatky zážitek při četbě neruší a publikum se může bez obtíží ponořit do Eggersova bohatého, fanfaronského stylu, jímž dokazuje, že se s ním jako se spisovatelem bude muset počítat i do budoucna.