Paulu Austerovi, přednímu americkému prozaikovi, se nakladatelství Prostor věnovalo už dříve, a to velmi extenzivně: nejprve vyšla v roce 2000 autorova ceněná Newyorská trilogie, ještě téhož roku se vydání dočkal Vynález samoty a hned v dalším roce Mr. Vertigo. Nyní, deset let po originálu, vychází v Prostoru v povedeném překladu Pavly Kůsové Leviatan, román vysoce ceněný literární kritikou na obou březích Atlantiku.

Říká se, že každý spisovatel píše pořád dokola jednu knihu. O Paulu Austerovi to platí více než o kterémkoli jiném - skoro všem jeho textům dominuje nějaké silné intelektuální téma, jeho knihy mají často určitou "metatextovou" dimenzi - jednotlivá vyprávění se v sobě různě zrcadlí, jsou do sebe vložena, anebo prostě a jednoduše vyprávějí o procesu psaní, což je sice zajímavé a Austerovi se daří navozovat řadu podnětných témat či spíše otázek (to proto, že řešení těchto témat v limitovaném prostoru románu a se stejně limitovanými prostředky žánru, si lze představit jen stěží), nicméně podstupuje tím značné riziko, totiž že se za chvíli začne opakovat a jeho texty budou čtenáře nudit.

Zatím se mu to - soudě aspoň podle ohlasů, jichž se mu dostává v anglosaské oblasti - příliš často nestává.

To i proto, že Paul Auster je takový intelektuální Concorde, bleskové spojení mezi Francií a Amerikou. Je dokonce lepší. Super-rychlá letadla měla nedávno výpadek, Auster ovšem čerpá ze studnice pařížského myšlení dál a trvale. Ale pozor, toto je konstatování, nikoli kritika! Pravda, čtenáři znalému Blanchotových literárních i teoretických textů mohou přijít Austerovy romány jako pouhá aplikace (přiznám se, že i já měl z první četby těch raných děl takový dojem), ale ono je to v podstatě pochopitelné: Auster mimo jiné uspořádal antologii Blanchotových textů a podílel se na jejich překladu do angličtiny. Tato francouzská inspirace má ovšem i osvěžující stránku: Auster je jeden z mála současných amerických spisovatelů, kteří se nezabývají a) svými pubertálními sexuálními traumaty b) postavením Židů v americké společnosti c) pokusy konečně stvořit onen velký americký román. Navíc v širším kulturním kontextu funguje jako jistý katalyzátor, který zprostředkovává kulturní výměnu mezi Francií a Anglií: Angličané zhusta nejsou ochotni přejímat literární a filosofické myšlenky z Paříže a při pouhé zmínce o metropoli nad Seinou s úsměškem říkají něco o kavárnách a kavárenském myšlení (jakoby londýnské čajovny byly lepší), ovšem to, co nejsou ochotni přijmout z Paříže, po tom rádi skočí, přichází-li to z druhé strany Atlantiku.

Nuže, Leviatan. Hodně z knihy prozrazuje už úvodní autorova poznámka, respektive dvě poznámky. V té první Auster děkuje jisté Sophii Calleové "za to, že mu dovolila mísit fakta s fantazií", v té druhé nakladatel zdůrazňuje, že "jména, postavy, místa a události si autor vymyslel nebo s nimi nakládá podle své fantazie". Zde se musím přiznat ke své ignoranci - nevěděl jsem, kdo Sophie Calleová je, a tak ještě než jsem začal číst, přestal jsem na chvíli internet "zneužívat", začal jej "používat" a našel jsem si, že tato pařížská fotografka vytvořila zajímavou sérii snímků, v nichž zachytila několik anonymních lidí. Ti o tom, že jsou sledováni, nic netušili, a fotografie pak nabyly jisté autentičnosti a izolovanosti. Nicméně právě tato izolovanost se stala výchozím bodem, z něhož mohla fotografka začít budovat jejich fiktivní identity.

Celé Austerovo dílo je v mnohém podobné: je zde silný autobiografický prvek, vystupují zde reálné postavy, ovšem čtenář si nikdy nemůže být jist, nakolik je tento autobiografický prvek skutečně autobiografický a nakolik se jedná o pouhý režim vyprávění, persónu. Stejně při četbě jen stěží tušit, nakolik jsou reálné postavy vystupující v knize reálné a nakolik jde o pouhý "vehikl" v podobě jména, na který autor navěší své fikce. Austerův literární svět se vždy tangentně dotýká světa skutečného - akorát že bod dotyku je nemožné změřit z vnějšku a tudíž popsat v interpretaci. Jeho texty rozvíjejí hru věčného zrcadlení, reprezentace a zrady reprezentace zároveň, takže jediný adekvátní způsob, jak vystihnout jejich charakter, jak skutečně těmto textů "dostát", by bylo v opisujícím, zdvojujícím komentáři, který by k textům zaujímal stejný vztah jako fikce uvnitř nich k vnější realitě. Tedy pokud nějaká realita existuje. Protože podle Austera by "realita" mohla být jen konvence - aspoň tomu napovídá ladění některých jeho knih, včetně této, kdy "nezpochybnitelně" realistický podklad má jedinou funkci, totiž ukotvit vyprávění, jež se vyznačuje bizarní shodou okolností, jejichž výsledkem je smrt hlavního objektu románu (zde jistého Benjamina Sachse) a konečně napsání samotného textu, které obstaral Sachsův literárně podstatně méně úspěšný přítel Aaron (za připomenutí stojí, že podobný motiv se objevuje i v newyorské trilogii). Sachsův příběh je podán bravurně a autor charakteristicky používá těch nejlepších postupů "nižších" žánrů, hlavně detektivky a thrilleru, což působí bok po boku všudypřítomné alegorii velice zajímavě, ostatně je to jeden z osobitých rysů Austerova psaní.

Alegorii najdeme skutečně všude - od názvu románu (odkazující k slavnému Hobbesovu dílu o státu, který metaforicky pojmenovává za použití tohoto biblického jména), přes postavy jednotlivých hrdinů (Aaron, Sachs) až po jednotlivé zápletky a četné zvraty Sachsova životního příběhu. A samozřejmě zde nemůže chybět ironie, zde přítomná zejména v popisu Sachsova tragického konce.

Leviatan je nesporně zajímavá kniha - výborně napsaná i bohatá myšlenkově. Možná příliš nenadchne čtenáře, jimž při pouhé zmínce o metatextualitě či literárních experimentech naskakuje husí kůže, ovšem na druhé straně oproti francouzským autorům, z nichž čerpá, Auster své romány staví na silném příběhu, a tak je lze vlastně vždy číst na více rovinách, které se však v žádném případě nevylučují. Sečteno a podtrženo: výjimečná kniha.