Americký literát Paul Auster pochází ze státu New Jersey, ale žije v Brooklynu. Než se etabloval jako spisovatel, živil se kupříkladu prací na lodi, překladem francouzských autorů či coby komisař, na nějž se provalilo, že do sčítání lidu zařazuje fiktivní osoby. Je autorem několika románů, esejí, autobiografických knih, píše i poezii a filmové scénáře. Jeho nejznámějším dílem je pravděpodobně Newyorská trilogie (New York Trilogy, 1987, č. 2000), v níž osobitě využívá žánru detektivní literatury. Z Austerových dalších knih bychom mohli zmínit romány Moon Palace (1989); Za pokus nic nedáte (The Music of Chance, 1990, č.1998), podle kterého vznikla stejnojmenná filmová adaptace; Leviatan (Leviathan, 1992, č. 2002) anebo Mr. Vertigo (1994, č. 2001). Jako poslední byl do češtiny přeložený Austerův román Muž ve tmě (Man In the Dark, 2008, č. 2009), který spolu s Travels in the Scriptorium (2007) a Invisible (2009) tvoří jakýsi volný triptych, jehož části spojuje téma války.

Metafora v názvu Muže ve tmě charakterizuje výchozí vyprávěcí situaci knihy. Hlavního hrdinu, ovdovělého literárního kritika v důchodu Augusta Brilla, sužuje nespavost. Jak je v takových chvílích jeho zvykem, začne sám sobě vyprávět příběh, který tvoří jednu z hlavních rovin Austerovy komorní textové mozaiky. Tu a tam však Brilla vyruší nějaký zvuk z nočního domu nebo zbloudilá myšlenka a stočí jeho pozornost ke tmě poněkud problematičtější než je ta, co ho obklopuje, a sice té, jež zahaluje jeho vlastní minulost.

Bezhlasé soukromé vyprávění, pomocí něhož se starý muž probíjí nocí, tedy plynule přechází v jeho životní realitu: vzpomínky na věci více či méně dávné, úvahy (především) nad partnerskými vztahy, válkou a v neposlední řadě filmem. V několika parafrázích klasických filmových děl a v představení teorie o schopnosti neživých předmětů koncentrovat v sobě emoce hrdinů či jednoduše esenci nějakého okamžiku se odráží skutečnost, že autor také občas působí jako filmový scénárista a jeden film dokonce sám režíroval. Třetí, jasně odstíněnou, textovou rovinu knihy tvoří několik pasáží z monografie o Rose Hawthornové, kterou píše Brillova dcera. Skutečný význam této, spíše skrovnější, části románu se zcela odkryje až v samém závěru Muže ve tmě.

Přes svou formální komplikovanost a různorodost román jako experimentální dílo nepůsobí. Jistý podíl na tom bezesporu má Austerův úsporný jazyk. Začátkem, výchozí situací, ale do určité míry také tematikou a prací se světlem a tmou, jako by román odkazoval na novelu Company Austerova oblíbence Samuela Becketta. Ambice a styl tohoto díla se od Muže ve tmě naprosto liší, nicméně jeho ozvěna je na pozadí Austerova románu znát a mimo jiné, podtrhuje právě civilnost s jakou americký autor obdobné téma pojímá.

Příběh bdícího Augusta Brilla je o iluzionistovi Owenu Brickovi, který jednoho dne procitne ze spánku ve Spojených státech roku 2007, jimiž zmítá občanská válka mezi nezávislými státy a federalisty pod vedením jistého G. W. Bushe. Po nějaké době Brick zjistí, že ho do této alternativní Ameriky povolala Virginia Blaineová, jeho dávná láska ze střední školy, která kdysi záhadně zmizela. Od jejího nadřízeného se kouzelník dozví, že byl vybrán, aby probíhající občanskou válku ukončil, a sice vraždou Augusta Brilla, literárního kritika v důchodu, který si ji v záchvatech nespavosti vymýšlí.

V samotářském vyprávění starého muže si tedy Auster pohrává s žánrem alternativní historie, avšak především ho, v intencích postmoderního sklonu k intertextualitě, obohacuje o další rozměr. Díky Brillovým úvahám, vzpomínkám i drobným událostem literární přítomnosti má o něm čtenář dostatek informací, aby příběh o Brickovi mohl číst způsobem u normálního literárního díla často vyloučeným: skrze autorův životní příběh. Jako by vzájemný vztah roviny Brickova příběhu a roviny, ve které žije August Brill, představoval velice sugestivní imitaci práce podvědomí. S každou další přečtenou stránkou si stále silněji uvědomujeme, že výše nastíněná fantaskní zápletka je produktem souboru různých, velice konkrétních zkušeností, prosakujících pod cihlou (angl. „brick“), jíž se Brill svou provinilou mysl pokusil zahradit. Proč třeba svému hrdinovi přisoudil právě povolání kouzelníka? Když v závěru knihy vnučce Katye vypráví o tom, jak byl její babičce nevěrný, přirovnává Brill k eskamotérovi sám sebe:

„Začal jsem připomínat postavu z románu 19. století: slušné manželství v jedné krabici, roztomilá milenka v druhé krabici a já, mistr čarodějnický, stojím mezi nimi a díky cviku a prohnanosti se mi daří nikdy neotevřít obě krabice najednou.“ (143)

Obdobně se do vyprávění o Brickovi promítla již zmíněná diskuse o významu neživých předmětů v několika filmech. Výše načrtnutý vztah mezi rovinami se tedy nedotýká jen motivů a témat, ale i estetických principů. Podobných styčných bodů by bylo možno vyjmenovat desítky, avšak je třeba zmínit jeden, který všechny ostatní obsáhne. Základem žánru alternativní historie, Brillova vyprávění o kouzelníkovi i jeho nespavosti je naléhavé přání změnit minulost. Nespokojenost s minulostí; ať už se jedná o vlastní skutky, anebo politický vývoj v zemi, kde člověk žije.

Brickův příběh sám o sobě bůhvíjaký literární skvost není. Dělá dojem docela zábavného, narychlo sestaveného příspěvku do nějaké sci-fi antologie. Mezi Virginií a Brickem to eroticky jiskří jako v brakovém románku a zápletka s postavou, která by měla zabít svého autora, zní jaksi povědomě. Jenže ono tu přirozeně o nic jiného než spatra vznikající „vyprávění-výplň“, jež má svého autora pobavit a odvést od podstatnějších myšlenek, nejde. Nepříjemnosti se ovšem dlouho zazdívat nenechají. Čtenář si stále více uvědomuje, že Brickův příběh není tím hlavním, oč tu běží, a nakonec to nepřímo uzná i sám Brill. Před poslední třetinou románu Bricka opustí. Gradace a závěr knihy se tedy nesou ponejvíce v intimním duchu rozhovorů s vnučkou a dcerou, což stojí za to zmínit zejména v souvislosti s důležitou tematickou polohou knihy, která se právě v poslední třetině Muže ve tmě plně rozehraje.

Jedná se o politický, a tedy silně dobový aspekt románu, jenž ale neumenšuje jeho nadčasovost. Od začátku do konce knihy Auster na různých frontách sleduje téma války: v Brickově příběhu, lidských vztazích anebo náhodě, která Augusta Brilla od osobní účasti v jakékoli válce osvobodila. Jako všechna klíčová témata Brillových úvah a fabulací, i toto má svůj konkrétní přítomný podnět, a sice válku v Iráku, jež na rodinu starého muže citelně dolehla. Přestože se celkové vyznění Muže ve tmě nese spíš v obecném duchu, faktem zůstává, že jde takříkajíc – podobně jako třeba u Soboty (Saturday, 2005, č. 2006) Iana McEwana – o „román po 11. září“. Když se Brick pokouší zorientovat v jiné dimenzi, nejdříve se náhodné známé zeptá jaký je rok, a pak hned, jestli jí něco říká pojem „jedenácté září.“ Nejen Brickovou otázkou Auster reflektuje, do jaké míry ono datum dnešní Ameriku a vědomí jejích obyvatel v jistém ohledu konstituuje. Ani on, ani zmiňovaný McEwan (jehož Sobota, mimochodem, zabírá jeden den) 11. září výlučným středem svého tvůrčího zájmu nečiní. Za zmínku ovšem stojí, že oba pro jeho pojednání volí prostředí velice komorní, a to rodinné. V takovém dějinné pochody a jejich ničivý potenciál sugestivně vynikají .

Knihu prostupuje téma smíření, které v závěru explicitně formuluje Brill, když ocituje jeden verš z básně již zmiňované Rose Hawthornové: „Zatímco podivný svět se točí dál.“ Tím, že starý muž utne Brickův příběh a začne vzpomínat, smíří se s vlastní minulostí. V alternativní historii Brilla-Bricka dochází rovněž – jak naznačuje citace Rose Hawthornové – k smíření dějinného a soukromého. Navzdory neštěstí, jež se jeho rodiny dotklo, a přes protiválečné i antibushovské zaměření celé knihy Brill prostřednictvím vyprávění o kouzelníkovi uznává, že když už nic jiného, válka Američany alespoň spojila.