Můžeme paušálně mluvit o „socialistickém dětství“ a „socialistickém mládí“? Jaké bylo po roce 1948 postavení dětí a mládeže v tehdejších rodinách, jaká byla jejich hmotná kultura, mimoškolní aktivity a formy trávení letních prázdnin? Jak velký vliv měly dětské časopisy, jež byly určeny více věkovým kategoriím a byly dobře dostupné? Do kdy chlapci nosili podvazky? Jaká je historie nošení rádiovek a jejich kulturní význam? Jak si KSČ představovala socialistickou filatelii? Jak prožíval svoje mládí Karel Gott na učňovském internátu? I na tyto otázky hledá odpovědi obsáhlá publikace Mezi pionýrským šátkem a mopedem. Sepsali ji známí a zkušení badatelé Jiří Knapík a Martin Franc společně s kolektivem českých i německých historiků, díky čemuž nechybí krátké srovnávací exkurzy, zvláště do německého prostoru.

Kniha se nejprve snaží postihnout politický rozměr celého tématu. Ukazuje, jak komunisté zpočátku programově počítali s aktivismem mladé generace, který se měl objevovat již u školních dětí pionýrského věku. Zejména koncem 40. let se setkáváme s projevy radikálně levicových tendencí, na jejichž základě získávali žáci v pionýrských oddílech nebo třídních samosprávách prostor k „principiální“ kritice svých vrstevníků i učitelů. Dokonce se pěstoval jakýsi „kult“ hornického učně. Tato „pedokracie“, označovaná za známku socialistických výchovných metod, byla ale poměrně záhy zatlačena do pozadí. Správně chápaný aktivismus dětí se měl nadále „projevovat dobrým školním prospěchem, podílem na veřejně prospěšných činnostech a rozvíjením zájmů, které by vedly k volbě režimem preferovaného povolání.“ I proto autoři odmítají spojení „socialistické dětství“. Konstatují, že naplňování oficiálních představ oproti skutečnému životu a možnostem zaostávalo. Tento rozdíl se navíc během 60. let stále prohluboval. Místo toho se v knize spíše hovoří o prožívání dětství a dospívání v období socialismu. Na základě této formulace potom autoři tvrdí, že se „některé znaky dětské a mládežnické politiky trvaleji uchytily a vytvořily dobře identifikovatelný obraz dětství této epochy“: například soustavná péče o volný čas dětí, vytvoření pestré a relativně dostupné nabídky zájmových aktivit či program pobytů dětí na letních táborech. Ve sledovaném období nadále platilo tradiční rozvržení rodičovských rolí: laskavá a ochranitelská matka a spíše přísný otec. Souvisela s tím také poměrně rozšířená praxe tělesných trestů, která začala poněkud ustupovat až v závěru 60. let. Již v dětském věku přitom děti reflektovaly rozpor mezi tím, jak o různých aspektech veřejného života, minulosti či náboženství smýšlejí rodiče, a jak jsou jim tyto věci podávány ve škole – s těmito rozdíly se musely naučit žít a vnímat je jako součást svého okolí. Dodejme ale, že cosi vzdáleně podobného existovalo i na Západě: Bridget Kendallová, dcera jistého afro-amerického politického aktivisty, který byl v době mccarthismu pronásledován a nakonec odešel do ilegality, v knize Studená válka: nový pohled na konflikt mezi Západem a Východem (Knižní klub, 2018) vzpomíná, jak musela ve škole poslouchat odsudky komunismu a doma naopak jeho chválu. Žila tedy také v režimu „dvou pravd“ a ve škole raději svoje názory nesdělovala (nepsala ale, jaké sankce by jí hrozily, kdyby začala komunismus před učiteli hájit, zda by jí například hrozil vyhazov ze školy jako v analogické situaci ve třídě za železnou oponou).

Důležitou roli hrálo rozvíjení individuálních zájmových aktivit v různých kroužcích. V tomto kontextu byla naopak návštěva oddílových pionýrských schůzek vnímána spíše jako doplňková, i když ne zcela zbytečná. Neorganizovaný volný čas děti nejčastěji trávily venku a vyplňovaly jej sportem a pohybovými hrami v kolektivu. Mezi nejpozitivnější dětské zážitky nepřekvapivě patří letní prázdniny a Vánoce. V 50. letech převažovaly „praktické“ dárky a teprve postupně narůstal počet těch „konzumních“, ačkoliv některé děti prý nedostávali nic.

Zejména v období 50. let byly státní instituce chápány jako záruka správné výchovy a ideového působení na mladou generaci. Hlavním garantem se stala škola a Pionýrská organizace ČSM se sítí zařízení mimoškolní výchovy, které měly vést k výchově „socialistického člověka“ a k osvojení základního souboru etických a „třídně“ podmíněných norem. Důležitou roli v tomto působení sehrávala média, a panující režim dále spoléhal na takzvanou „rodičovskou propagandu“. Ještě na počátku 60. let vrcholily snahy mnohem výrazněji zapojit školy do výchovy dětí, nicméně projekt škol s celodenní péčí, jež by působení pedagogů a vychovatelů podřídil veškerý život dětí mimo vyučování, byl „nejen extrémní, ale také v praxi neproveditelný“. Zlom v nahlížení na roli institucí při výchově mladé generace přivodily v letech 1962–1963 nejen ekonomické limity, ale také argumenty psychologů a pedagogů. Pro období 60. let tak byl podle autorů charakteristický „opětovný návrat k rodině jako legitimní autoritě“, což bylo oficiální přiznání skutečnosti, že instituce „nemohou prosadit přání režimu proti vůli rodičů.“ Tradiční rodinu ale už v té době začaly ohrožovat stoupající počty rozvodů, takže právě tehdy prý v mnoha dětských myslích strach z rozvodu rodičů nahradil do té doby dominující obavy z atomové války.

Obecněji zaměřené kapitoly jsou v knize prokládány tematickými sondami – například o hračkách, z nichž některé měly napomáhat budovatelskému úsilí rodičů (jako dětské pračky, které skutečně dokázaly prát), nebo o hrách, které měly děti náležitě ideologicky poučit, takže kapitalistické Monopoly nahradila ideologicky uvědomělá hra Pětiletka. Další poutavý exkurz pojednává téma sexuality a partnerství v dobových osvětových knihách pro mládež. V jedné z nich se třeba se psalo, že ideálním obrazem socialistického manžela není „muž v zástěře u dřezu se špinavým nádobím“. Jiná pasáž popisuje mohutný proud populárně naučné literatury pro děti. Nechybí v něm ani tituly beletristické, jako Petr, já a atomy (SNDK, 1955), který zábavnou příběhovou formou seznamoval se základy atomové fyziky.

Pro čtenáře, kteří znají například publikaci Mé dětství v socialismu, na niž autoři také odkazují, tento soubor studií v jistých ohledech nepřináší mnoho nového. Většina kapitol je psána nepříliš záživně a někdy opakuje známé skutečnosti, takže nejpoutavěji a nejživěji působí právě zmiňované tematické exkurzy. Nicméně pro poznání tehdejší doby nesporně přináší mnoho cenných poznatků. Což může být důležité i pro pochopení současnosti, protože nemalá část dnešních voličů v České republice prožila svoje formativní léta v době budování socialismu. V neposlední řadě i dnešní prezident vyrůstající jako samotářský jedináček, u něhož se podle Lubomíra Kopečka tento jeho sklon později výrazně rozvinul do „sociální necitlivosti“. I když samozřejmě ne všechno, co se nám dnes nelíbí, můžeme svádět na „socialistické dětství“, ať už takovému spojení věříme, či – jako autoři knihy – nikoli.