Čerstvá laureátka Nobelovy ceny za literaturu přichází s novým románem, který však může být pro její fanoušky i kritiky zkouškou trpělivosti. Vyprávění o masakru na ostrově Čedžu v letech 1947–48 se rozplývá mezi realitou a snem, přičemž autorka upřednostňuje emoční prožitek nad historickou srozumitelností. Silné obrazy utrpení střídají momenty těžko uchopitelné introspekce, což z knihy činí nejen literární výzvu, ale i důkaz, že Han Kang dokáže rozdělit publikum jako málokdo.

Han Kang dokáže udělat básnický zážitek i z popisu tlející mrtvoly. I z toho důvodu není její kniha o krvavě potlačeném povstání ve městě Kwangdžu typický historický román – v prvé řadě jde o zevrubnou a nepříliš lichotivou analýzou lidské povahy, v níž vystupují protagonisté živí i mrtví a hrdinou je i samotná země, krajina představující jakési kolektivní vědomí.

V románu Han Kang se vegetariánství stává metaforou hrdinčiny vzpoury proti konvencím jihokorejské společnosti, která je dosud silně patriarchální. Oproti Západu tedy toto téma v tamní literatuře zatím není detailněji zpracováno. Román představuje svébytnou ukázku poetiky Dálného východu, autorčin uměřený styl přirozeně přechází mezi snovými pasážemi a až hororovými scénami.