Novinka jihokorejské prozaičky a básnířky Han Kang přichází na český trh po románech Vegetariánka a Kde kvete tráva. Krátká próza nazvaná jednoduše Bílá kniha se však od předchozích dvou titulů zásadně liší. Zatímco první dvě knihy, díky jejichž anglickým překladům pětačtyřicetiletá Kang prorazila na Západě a následně pod křídly Odeonu v Česku, vycházely čtenáři vstříc tradiční formou uzavřeného fiktivního příběhu, nové dílo se této formě vzpírá. Lyrická, silně introspektivní narace Bílé knihy je rozdělena na miniaturní kapitoly, jež mnohdy nejsou delší než jeden či dva odstavce. Autorka v nich rozjímá nad smrtí sestry, která žila pouhé dvě hodiny.

Bílá kniha vznikla během rezidenčního pobytu ve Varšavě v roce 2014. Han Kang se sem uchýlila po dokončení rukopisu románu Kde kvete tráva, který extrémně senzibilní autorku vzhledem k těžkosti tématu krvavě potlačeného povstání ve městě Kwangdžu psychicky značně vyčerpal. Středoevropská metropole jí však útěchu nepřinesla. Jazyková a kulturní bariéra Han Kang donutila začít vymetat pavučiny z vlastních třináctých komnat.

Jediný příběh, který k ní z města sovětsky velkorysých bulvárů dolehl, byl ten o jeho totálním zničení a znovuzrození po druhé světové válce. Jeho naroubování na traumatické úmrtí sestry, jejíž místo v rodině později sama spisovatelka zaujala, není příliš zdařilé. Varšava je pro Han Kang náhodnou kulisa – vytěžuje ji spíše povrchně. Stěžuje si například na nedostupnost dobré rýže nebo karikuje motivy člověka, jenž na dveře bytu, který si pronajímá, vyryl číslo bytové jednotky: „Neberu žádný ohledy. Ani na místo, kde bydlim, ani na dveře, kterýma denně procházim, ani na svůj vlastní podělanej život.“ Do protikladu k tomu klade vlastní vyrývání věty „Neumírej“, kterou její matka šeptala umírající holčičce, na stránku papíru. Jakkoliv náhodné mohou tyto příklady hledání spojnic k varšavským reáliím být, zanechávají za sebou i přes zbytek neutrálních poznámek nepříjemnou pachuť stereotypizace.

Daleko lépe to autorce v knize jde s korejskými reáliemi a popisem vlastních pocitů. Han Kang je bezpochyby nadána nezaměnitelnou obrazotvorností. Cestu k „děťátku s tváří bílou jako rýžový koláček“ hledá skrze bílé předměty. Kromě povijanu, novorozenecké košilky, „čistotou zkřehlého bavlněného povlečení“ nebo mateřského mléka vnímá bolestivý příběh skrze bílé zimní počasí – sníh, plískanice a mlhu – a také fyzikální jevy. Pomíjivost života vidí v rozpouštějících se vločkách na rukávu svého kabátu nebo v tříštících se vlnách na pobřeží. Truchlení je pro ni bytostně fyzický prožitek. Ten ještě zesilují ochromující migrény, které ji vedou k prozkoumávání nezvyklejších bílých věcí, než jsou dětské oblečky, magnolie nebo tající vločky sněhu. „Kdyby spočítala všechny prášky, které od dětství spolykala, kolik by jich bylo dohromady?“ Metoda řetězení bílých asociací tak čas od času překračuje hranici příjemné hravosti a připomíná, že narace je přísně autobiografická a Han Kang po vzoru Virginie Wolfové zachycuje svůj značně depresivní proud vědomí.

Jen zřídka lze tak v knize o vyrovnávání se se smrtí nalézt povzbuzení k životu. Han Kang vzpomíná na sousedova bílého psa, který „nezakňoural, jenom tam furt tak ležel… tři čtyry dny nevzal nic do huby a bylo po něm“. I pára – „důkaz že jsme naživu, že naše těla hřejí“ – je asociována především s černým nitrem plic. Sklenice je pro autorku jinými slovy vždy poloprázdná.

Jedněmi z nejpřímějších metafor vyjadřujících hrůzu nad úmrtím dítěte jsou ty o novorozenecké košilce proměňující se v rubáš a povijanu, z nějž se stává rakev. Bezprostřednost a drsnost zvolené zkratky odkazuje k důvodu, proč může být dialog mezi západním a východním civilizačním diskurzem komplikovaný navzdory postupující globalizaci nebo geometricky se množícímu počtu lidí lačnících po objevování Asie, respektive Evropy. Přístup Han Kang je syrový, strohý, odtažitý – „bílý“. Odráží jiné emoční paradigma, než na které je zvyklé publikum konzumující povětšinou produkci západních autorů, zachycujících svět a život v barvách.

Téma neviditelného pouta s blízkými zemřelými, které jsme mohli a nemuseli znát, je univerzální a samo o sobě má velký potenciál. Kang je bohužel znehybňuje pevným připoutáním k předčasně narozené a zemřelé sestře. Dál je nerozvíjí, ačkoliv za hlubokým truchlením prosvítají dvě jiné konkrétní výzvy, kterým čelí a které vysvětlují její melancholické rozpoložení daleko lépe než časově a fyzicky vzdálená tragédie. Jedná se o blíže nespecifikovanou zradu manžela a nedávné úmrtí matky. Vyrovnává se snad autorka prostřednictvím truchlení nad nikdy nepoznaným člověkem s nevyslovitelnou bolestí nad ztrátou partnera? Snaží se odžít matčino největší trauma a tak ji na poslední cestu osvobodit? Zda se těmito otázkami zabývá i sama autorka, se musíme jen domýšlet. I přes deklarované vyrovnání se se smrtí sestry na konci připomíná Bílá kniha spíše začátek terapie, která má „hojivou bílou mast“ teprve nalézt. Vycizelovaný příběh o tom, jak se Han Kang „zrodila a rostla na místě smrti své sestry“, by přitom v kombinaci s jejím výjimečným darem imaginace měl potenciál oslovit daleko větší spektrum čtenářů.