Italský spisovatel Paolo Giordano se českému čtenáři letos představuje pátým románem, přičemž ten první, Osamělost prvočísel, už se dočkal třetí reedice. Jeho dvorní překladatelkou je Alice Flemrová a novinku doplnila také o poučný sedmistránkový doslov, v němž mj. uvádí, že „čtenář se samozřejmě neubrání otázce, do jaké míry je text autorovou terapií, zpovědí“. Román Tasmánie nicméně nabízí mnohem víc než částečně autobiografický příběh: je výpovědí o nás všech, o chybách a obavách, které provázejí naše osobní, ale i společné žití. Protínají se v něm celosvětové a planetární problémy a hrozby (nejen) poslední doby: nebezpečí spojená s nukleárními zbraněmi, klimatická katastrofa, terorismus, pandemie, vědecký pokrok s přednostmi i nedostatky – a lidská slabost, nezodpovědnost, lenost a zbabělost. Autor nestraší nějakými obecnými proklamacemi, nýbrž připomíná konkrétní události různého druhu: aféru Harveyho Weinsteina, která rozpoutala hnutí #MeToo, teroristické útoky v Paříži a v Nice roku 2015, genderovou nerovnost, podmínění akademické kariéry úspěchem v bodování publikačních výstupů, očekávaný střet planety s obrovským asteroidem, podrobné líčení historie svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki a následky působení radiačního záření. Politický a vědecký diskurz se mísí s často velice důvěrnými osobními promluvami a úvahami postav – nenápadně a naprosto věrohodně tak vzniká působivý obraz naší každodennosti.

Román je vyprávěn v ich-formě, vypravěč Paolo je vzděláním fyzik, působí na univerzitě, ale příležitostně také jako novinář. Ani jednu z těchto aktivit však, zdá se, nevykonává na plný úvazek. Na sto procent se neangažuje ani ve vztahu a rodinném životě: žije s partnerkou Lorenzou a jejím dospívajícím synem Eugeniem. Vedle toho jeho prostřednictvím sledujeme i osudy jeho přítele fyzika Giulia, jenž se právě rozchází s manželkou Cobalt a těžce nese tahanice ohledně synka Adriana. Epizodické role dostali klimatolog a odborník přes mraky Novelli nebo kněz Karol, který právě potkal lásku svého života, a podobně ještě freelance investigativní novinářka Curzia. Tyto postavy text rozšiřují o potřebné polohy jednak tím, že jsou nositeli promluv, jež přinášejí takříkajíc slovo do pranice, a jednak autorovi dají prostor k obohacení galerie charakterů. Protože román přesvědčivě ukazuje, jak různých nuancí nabývá například vnímání klimatické změny. A souběžně se věnuje i tomu, co se dnes módně nazývá „coming of age“. Dospívání a zrání totiž není – jak zde vidíme – definováno dosaženým věkem a někdy se mu lidé mohou vyhýbat i navždy.

Nebe bez mraků je iluze

Zatímco tedy planeta spěje k zániku a všichni to dobře víme, protagonisté se obrní přesvědčením, že stačí, když každý pro záchranu udělá, co je v jeho silách a možnostech. A ty jsou minimální. Naše schopnosti něčemu se postavit a vzepřít se nicméně zdají být omezené ve všech směrech: románové postavy se i „zrání“ jaksi vzpěčují. Nechtějí přijmout zodpovědnost, netouží naložit si na sebe nové povinnosti. Závazky je děsí nebo svazují tak, že ve vztazích neumějí dostát očekávání. Překvapivě častým řešením je pak popření nebo přijetí nevyhovujícího stavu, na což navazuje zbabělý únik. Nemusí to přitom vždy znamenat jen upadnutí do deprese a nicnedělání, stejně tak tento stav charakterizuje i schovávání se za nutnost obětí pro budování kariéry, plnění hory povinností, hledání výmluv na nevhodné okolnosti. 

Paolo se v roce 2015, nedlouho poté, co došlo k teroristickým útokům v Paříži, ve své roli dopisovatele deníku Corriere della Sera účastní konference OSN o změně klimatu – summitu COP 21. Jenže zjišťuje, že nemá o čem psát: jakkoli jsou jednání důležitá, při pohledu zvenku ty nekonečné tahanice řečníků o zdánlivě nesmyslné detaily působí nezajímavě a nudně. Zato když mu Giulio připomene jeho někdejší zápal pro problematiku atomové bomby, nachází v ní Paolo náhle jakýsi zástupný objekt zkoumání, ale i posedlosti: studuje všechny detaily, popisuje, že vědci bombu vyvíjeli bez představy o tom, že bude reálně použita. Pátrá po svědectvích i přímých svědcích na místě, tedy v Nagasaki a Hirošimě. Popisuje nejen plán a průběh útoku, ale i dalekosáhlé, dlouhodobé důsledky svržených bomb na místní obyvatelstvo a osudy obyčejných lidí. Románem tak prochází linka popularizačního, dokumentárního charakteru, která se s dalšími postavami a s předměty jejich zájmů obohacuje o další problematiku. Tak například s exkurzy do vědeckého poznání mraků, s nimiž do románu vstupuje zejména Novelli, se téma atomové bomby potkává v datu 9. srpna 1945, kdy nečekaně oblačné nebe způsobilo, že letci museli změnit směr, a bomby tak byly místo na Kokuru svrženy na náhradní cíl, Nagasaki.

A Tasmánie je iluze na druhou

Tasmánie se do názvu dostala jako ideální místo na zemi, jež by si Novelli vybral za útočiště v případě apokalypsy. Je to však jen teoretická spása: v příbězích, které čteme, nikdo Tasmánii reálně nehledá, nikdo si nedělá iluze, že by své potíže mohl nějak ideálně vyřešit. Každý vede malé, často bohužel předem ztracené bitvy na poli rodičovství, partnerství, profesních a kariérních výzev. Nápadně často však vinu nesou jen zbytečné stereotypy, náboženské a společenské konvence: proč se v dnešním světě plným hrozeb, jež nás dalece přesahují, ještě vůbec máme pozastavovat nad takovými prkotinami, jako že se katolický kněz zamiluje a chce se oženit, že partnerský svazek tvoří mladší muž a starší žena, že se žena chce cele věnovat profesní kariéře a vzdát se rodičovství? Proč se rodiče nedokážou shodnout na principech a cílech výchovy společně stvořeného dítěte, když by se především měli strachovat o budoucnost planety a podružnosti nechat stranou?

Giordano nedává návody, jak z toho ven, ale už to, že tak přesvědčivě ukazuje malichernost našich bojů, je velmi cenné. V románu zazní, že na základě dosavadní zkušenosti víme, že život získává navrch i po prohrané bitvě: ale můžeme se spolehnout, že to tak vyjde vždycky?

Neromán – nadromán

Giordano staví specifický typ románu, jaký naše doba potřebuje: volně přepíná mezi postupy autofikce, románu, eseje se společenskovědní až politickou notou, vědeckého pojednání. Tím se na jedné straně strefuje do aktuálního čtenářského nastavení: tenhle text nám přináší víc než čistá fikce. A zároveň poměrně přesně vystihuje pocity svého publika. Vždyť člověk dnes denně čelí mohutnému proudu informací, musí se rychle učit používat další a další technologie, rozumět světu je čím dál těžší a složitější. I když jednáme s nejlepšími úmysly, nakonec není divu, že si často protiřečíme, nevyznáme se ani v sobě, lžeme si do kapsy. 

Proč nás ale baví tu smutnou zpověď o naší současnosti číst? Giordanův vypravěč je velmi příjemný společník. Sám se ve svém příběhu potácí a moc mu nerozumí, je mu jasné, že nemá patent na rozum, a proto ani nepoučuje. Sledujeme s ním jeho vnější i vnitřní zápasy, akceptujeme jeho snahu odkrývat, co je v pozadí dějů a stavů, a postupně si uvědomujeme, že víc než on mluví ti druzí: Giordanův Paolo umí naslouchat a zajímá ho, co druzí říkají. Empatie a síla přátelství – i v partnerském nebo rodičovském vztahu – tak románem nenápadně prorůstá jako snad to jediné, co nás ve vší té hrůze ještě může zachraňovat.