Italského spisovatele Paola Giordana (nar. 1982) čeští čtenáři již dobře znají díky překladatelské práci Alice Flemrové. Giordano debutoval v roce 2008 románem Osamělost prvočísel, který v České republice vyšel hned následujícího roku a stále patří mezi neprodávanější italské romány u nás. Na svou prvotinu autor navázal o čtyři roky později válečně neválečným románem Tělo; i ten byl pohotově přeložen do češtiny.

Nejinak tomu bylo i v případě třetí Giordanovy prózy Čerň a stříbro, která v Itálii vyšla v roce 2014 a jejíž překlad u nás vyšel loni v listopadu. Giordano se v ní věnuje konstantním tématům dobré literatury, jež se mu skrze zvolený vyprávěcí styl daří oddělit od příliš ukřičených emocí dneška.

Příběh se před námi otevírá v den vypravěčových pětatřicátých narozenin a čtenář je ihned uveden in medias res, první stránka se jeví být stránkou zprostřed příběhu. Záhy však zjišťujeme, že to, co nás zpočátku zarazilo, je vlastně funkční naratologický postup: mladý fyzik vypravuje příběh svůj a své rodiny podobně, jako by to mohl činit kronikář, který jednoho dne, hodně let poté, co se v jeho životě udály všechny zásadní události, zasedl ke stolu, aby je sepsal a zachránil tak před zapomenutím. Jeho vyprávění tedy samozřejmě nese prvky chronologické neuspořádanosti a charaktery ostatních protagonistů jsou vykreslené spíše střípkovitě, zároveň mu to však umožňuje udržet si jakýsi lhostejný odstup, dovolující připustit i to, co by jinak skrýval: krizi manželství s Norou, zklamání z průměrnosti syna Emanuela, neobvyklost příběhu hospodyně, paní A. Může díky tomu dokonce i otevřeně a nahlas mluvit o „Vládkyni všech nemocí“, jak rakovinu ve slavné knize o této nemoci nazývá americký onkolog indického původu Siddharta Mukherjee.

Nenechme se však odradit prohlášením vypravěčova psychoterapeuta, že totiž příběhy o rakovině jsou všechny stejné. Lze sice připustit, že pro příběhy o rakovině to možná platí, nikoli však pro příběhy o lidech, které postihuje. Příběh paní A., přezdívané Babette podle vynikající francouzské kuchařky z povídky Babettina hostina Karen Blixenové, je plný vitality a odevzdanosti druhým a „zaslouží si být vyprávěn sám o sobě“.

Babette, hospodyni ze staré školy a později chůvu jejich syna, si mladý pár oblíbí pro její nakažlivou chuť do života již v období Nořina komplikovaného těhotenství. Na dlouhá léta se stane svědkem jejich radostí, nejistot, zklamání i selhání. Noře a jejímu manželovi tak nahradí nefunkční vztahy s jejich rodinami a v Emanuelovi paní A. získá vnuka, kterého nikdy neměla.

Ovšem vypravěč do své kroniky nezaznamenává jen Babettin život. Jde mu – možná ne především, ale také – o příběh jeho rodiny, rodinných vztahů a posttraumatického fungování jeho blízkých. O rodině říká: „Začínající rodina je někdy i tohle: zhuštěná mlhovina egocentrismu, které hrozí imploze.“ Mezi řádky můžeme rovněž hledat odpověď na otázku z úvodního citátu z Tisíce plošin: „Co to znamená někoho milovat?“ Vypravěč je přesvědčený, že milovat znamená splynout s druhým, a dlouho očekává, že se jím pomalu protékající černá žluč melancholie smísí s prýštícím, dokonale vodivým stříbrem jeho ženy. Později doufá, že jejich lásce napomůže přimíchání fyzikálních vlastností ohnivě rudé Babettiny lymfy. Když Babette onemocní, zjišťuje, že se mýlil.

„Mýlil jsem se. Oba jsme se mýlili. Život se občas smrští k sobě, jako by byl trychtýř, a z počáteční emulze tělních tekutin se vytvoří vrstvy. Nořina vitalita a moje melancholie; houževnatá pevnost paní A. a vzdušný nepořádek mé ženy; čisté matematické uvažování, které jsem léta pěstoval, a Babettino neotesané myšlení: každý prvek zůstával navzdory snaze a citu oddělený od těch ostatních. Rakovina paní A., jediný nepatrný shluk vzpurných buněk, které se bez přestání množily, až začaly být vidět, tu oddělenost zdůraznila. Byli jsme, navzdory našim nadějím, nerozpustní jeden v druhém“ (s. 106).

Giordanův úsečný vyprávěcí styl působí na čtenáře téměř dokumentárně, nepřítomnost emocí se však ukazuje jako funkční zbraň proti patetickému šťourání se v bolestech druhých. Zároveň jeho vypravěči umožňuje na rovinu mluvit o sobectví kontrastujícím s Babettinou obětavostí nebo o strachu z převzetí zodpovědnosti za směřování vlastního života a vlastní rodiny.

Když nakonec manželé s Babettinou dopomocí tento strach překonají, zjišťují, že milovat neznamená splynout s druhým v jedinou tělní mízu, nýbrž akceptovat sedimenty minulosti, přijmout to, jak ovlivňují temperament milované bytosti, a pečovat o ně s láskou a důsledností.