Stejně jako v předchozích románech i v Dobývání nebe Giordano nechává své hrdiny rozhodovat špatně, na základě kusých či zavádějících informací a za situací, kdy oni sami o tom samozřejmě nemají tušení. A právě z toho důvodu se jižní Itálie, kde se příběh odehrává, nakonec nestane dobytým rájem ani pro jednoho z nich.

Román Dobývání nebe vyšel v Itálii deset let po Giordanově veleúspěšném debutu Osamělost prvočísel (2008). Během nich sice vydal další dva romány, Tělo (2012) a Čerň a stříbro (2014), jež oba vzápětí vyšly také česky, přesto bylo Dobývání nebe očekáváno jako dílo, jímž se má definitivně potvrdit, zda Giordano je, či není velký spisovatel. 

Za Osamělost prvočísel dostal Paolo Giordano jako nejmladší v historii prestižní cenu Strega, románem byli nadšeni čtenáři i kritici. Dobývání nebe naproti tomu nesklidilo v Itálii žádné velké ovace, ale ani kritiku. Dostalo se mu vlastně docela malé pozornosti, stejně jako u nás. Neoprávněně. Giordano se totiž v tomto románu ukazuje nejen jako velmi vyspělý, se všemi nástroji narativních technik sžitý autor, ale také jako vypravěč-svědek jedné generace, a to té poslední, která sice ještě cítí své kořeny ve dvacátém století, její život ale naplno propuká až v novém miléniu. Příslušníci této generace už nehledají pravdu a autentičnost, protože vědí, že (slovy Maxe Stirnera) pravda je mrtvá, proměnila se v pouhý materiál, který mohou použít, jak se jim zachce, pro své vlastní potěšení. Stávají se velkými egoisty a snaží se – především kvůli sobě a sami pro sebe – změnit svět k obrazu svému. 

Bern, hlavní postava příběhu, je egoista s velkým E; to on přesvědčí své nejbližší, aby ho následovali v jeho misi: „NAŠÍM ÚKOLEM JE ZAÚTOČIT NA NEBE. My ho musíme dobýt, to nebe!“ Pod dobytím nebe si ve snaze zachránit vše, co ještě není zcela zničené, představuje jeho přenesení na Zemi. S Bernem se seznamujeme během jeho dospívání, a jsme tak i svědky jeho prvního kroku na pouti do nebes. Tím má být rozhodnutí vzbouřit se proti pravidlům, která na statku, ležícím daleko na italském jihu, kde Bern žije, zavedl Cesare, jeho adoptivní otec, strýc a zvláštní duchovní vůdce v jedné osobě. Svůj výstup do nebes Bern započne výstupem do korun stromů po vzoru Barona na stromě Itala Calvina, avšak podobně jako baron Cosimo di Rondò i on zůstane se svou vzpourou sám, jeho bratři Nicola a Tommaso nejsou ani přes velkou touhu mu vyhovět dostatečně silnými egoisty na to, aby to dokázali. A je to pochopitelné i z toho důvodu, že Nicola je Cesarův biologický syn a Tommaso naopak dítě zachráněné z ústavu, příliš vděčné, než aby otevřeně vyjádřilo svůj nesouhlas. 

Když však mladíky později dožene věk a touha po zakázaném ovoci, Bernově snaze o dobytí nebe už odolat nedokážou. Nebe pro ně ztělesňuje Violalibera, dívka, s níž se mohou ocitnout na prahu ráje všichni společně i každý sám, svým vlastním způsobem, a která jim i sobě samotné bránu nebeské zahrady zavře před nosem a odsoudí je k pádu z nebeských výšin až do hlubin pekla. 

Příběh ale vypráví ještě někdo úplně jiný. Je to Teresa, holka ze severu. S chlapci se seznámí náhodou při jednom z jejich pokusů o dobývání ráje – v tomto případě při nočním dobývání bazénu bohatých sousedů: jejího bazénu. Toto setkání se pro ni – a jak se ukáže později – i pro ně stane osudovým. 

Dobývání nebe je obsahově i formálně vytříbený román pro literární fajnšmekry. Kromě velkých současných témat, jakými jsou např. environmentální žal, egoismus jednotlivců, krize rodičovství a vynucování autority umělou cestou, se Giordano vrací i k tématům klasickým, jako je síla lásky, k jednotlivci i celku, marnost vzpoury proti systému i podmíněnost člověka jako bytosti svázané s prostředím, v němž vyrostla. 

Pokud jsem se výše zmiňovala, že postavy činí fatální rozhodnutí pod vlivem zavádějících informací, jsou tyto zavádějící informace navíc zprvu zamlčeny i čtenáři. Giordano si tu neustále hraje s mezerami, které ve svém vědění jednotlivé postavy mají, a Tereza se velké množství věcí dozvídá od sekundárního vypravěče – Tommasa, a to až „s křížkem po funuse“ (doslova). Při četbě se tak neustále vrací otázka: co by bylo, kdyby? Kdyby to Teresa všechno bývala věděla? Uspělo by její manželství s Bernem? Byl by Bern schopen dotáhnout do konce svou misi za záchranu olivovníků? Podařilo by se mu najít cestu ven z jeskyně na Islandu? 

Kolem Berna se točí životy všech ostatních, on sám ale zůstává pro čtenáře svým způsobem nevyzpytatelný, zprostředkovaný. A ačkoli je Teresa přesvědčená o tom, že ho dokonale zná, a s Tommasem sdílí k tomuto nepolapitelnému stromovému muži hlubokou lásku, jejich zpráva o něm a o jeho životním přesvědčení nakonec na čtenáře působí poněkud zamlženě. Možná proto, že pravdu o těch druhých vlastně nikdy neznáme docela, vždyť přece, slovy Teresiny babičky, ty druhé nikdy nepřestaneme poznávat. A pro naše vlastní dobro, abychom nebyli strženi z nebe do propasti beznaděje, by tudíž někdy bylo lepší s poznáváním druhých vůbec nezačínat.