Z hlediska autora má formát rozhovoru oproti jiným textovým útvarům své výhody: na rozdíl od eseje se nejedná jen o jakýsi monolog, v němž musí pisatel sám předvídat argumenty protistrany a vyvracet je; rozhovor navíc není vázán striktními pravidly psaní odborných textů a je zcela přípustné (ba i žádoucí a očekávané) vložit do něj vlastní názory, osobní či rodinné vzpomínky nebo jiné subjektivní aspekty. O příznivém přijetí čtenářů pak nejlépe svědčí skutečnost, že v nakladatelských katalozích najdeme celé edice zaměřené právě na rozhovory s odborníky z nejrůznějších oblastí. Další rozhovory ale v nejrůznějších nakladatelstvích vycházejí i mimo tyto zavedené edice . Na výsledné podobě – a kvalitě – rozhovoru se projevuje erudice jak zpovídaného odborníka, tak i zpovídajícího autora, přičemž zdaleka není nutné, aby oba měli vzdělání ve stejném nebo podobném oboru; dvě odlišné perspektivy naopak mohou rozhovor obohatit. Příklad setkání dvou lidí s odlišnou erudicí představují Nejisté dějiny, které zaznamenávají debatu Moniky Rybové (nar. 1985), která sice vystudovala obor moderní dějiny, ale zabývá se především podnikáním a průnikem ekonomických a společenských zákonitostí, s Michalem Stehlíkem (nar. 1976), historikem zaměřeným rovněž na moderní dějiny, bývalým děkanem pražské filozofické fakulty a v současné době náměstkem generálního ředitele Národního muzea.

Sedmkrát o moderních dějinách

Kniha je rozdělena na sedm částí, z nichž každá se týká jednoho tématu. Nejspíše právě díky ekonomickému zaměření Moniky Rybové se mezi ně dostaly i Bohatství a chudoba, Jistota a k méně obvyklým patří i závěrečné Co v dějinách nevidíme? Ostatní témata představují spíše obvyklý evergreen textů, jejichž cílem je přimět čtenáře přemýšlet o moderních dějinách: Parlamentní demokracie, Autorita, Totalita a Paměť. Zajímavým bonusem pro zvídavé čtenáře jsou na konci každé kapitoly Stehlíkova doporučení ohledně další možné studijní literatury. Někdy se sice jedná jen o výčet knih, které byly na různých místech kapitoly již jednou zmíněny, ale celkově lze tento koncepční nápad hodnotit pozitivně.

Jednotlivé kapitoly nejsou svými tématy svázány nijak dogmaticky, volný proud myšlenek a asociací zavádí oba diskutéry k souvislostem na první pohled nečekaným, případně se zaměřují na méně akcentovaný rozměr určité tematiky. V kapitole Totalita je tak oproti očekávání zdůrazňován především poválečný odsun Němců a role církve v poválečné ČSR a v kapitole Autorita se od vcelku očekávatelné autority hlavy státu, úřadů či společensky významných osob Rybová se Stehlíkem dostanou k autoritě Prahy vůči zbytku republiky a ke konstatování, že české dějiny jsou často vykládány notně pragocentricky, případně přinejmenším bohemocentricky. Někdy se ovšem rozhovor posune ještě dál, třeba v kapitole Jistota až k dovoleným a oblibě televizních estrád. Některé myšlenky se pak v určitých obměnách opakují v různých kapitolách, například oblíbená formulace, že stát a politici nejsou od toho, aby za řadové občany řešili jejich problémy (přičemž ale ani jednou nezazní, co vlastně úkolem politiků je).

Neztratit ochotu diskutovat 

Některé pasáže a formulace budou pro řadu čtenářů přinejmenším diskutabilní: pokud Stehlík tvrdí, že při proměně vnímání autorit jako takových sehrál ve 20. století roli rozpad do té doby tradičního modelu třígeneračních rodin, snad by stálo za úvahu posoudit i vysokou rozvodovost a rozpad rodin jako takových. Rybová si zase posteskne nad skutečností, že získat majetek je jedna věc, ale udržet ho a rozmnožit je věc druhá. Pokud podotýká, že tuto schopnost v dnešní společnosti moc nevidí, přímo si říká o námitku, zda je neustálé rozmnožování majetku skutečně tou jedinou správnou cestou, kterou by se většinová společnost měla ubírat. (Je třeba skutečně nutné stavět tolik nových domů „na zelené louce“, zatímco mnoho starších zbytečně chátrá a nakonec je nutné je nákladně bourat?). Tyto příklady nicméně nemají sloužit jako výtka, cílem knihy koneckonců není předložit čtenáři hotové odpovědi, ale přimět jej k zamyšlení. Pokud s některými vývody nesouhlasí a je schopen předložit validní argumenty, je to jen dobře. Snad jen formulaci „středověké příběhy skutečně zůstávají na úrovni pohádek“ v kapitole Paměť lze Stehlíkovi vytknout. Až příliš z ní čiší určitá přezíravost historika moderních dějin vůči kolegům medievistům, jakkoliv je možné souhlasit s její základní myšlenkou, že pro výzkum historické paměti je středověký kontext od toho současného natolik odlišný, až je většinou nepoužitelný.

Autoři se též dotýkají samotné schopnosti a ochoty vůbec vést debatu s partnerem zastávajícím odlišné názory. „Chybí nám trpělivost, schopnost poslouchat a také schopnost nevidět v tom druhém nepřítele,“ konstatuje Stehlík výstižně na jednom místě a dodává, že případnou diskusi neusnadňuje ani nejednoznačnost některých pojmů, které se přitom ve veřejné debatě běžně objevují. Na jiném místě zase zaznívá varování před rizikem, že přílišné zaměření na debatu samotnou může vést k rozostření hranic mezi dobrem a zlem: „Pojmové nuance jsou sice důležité pro hlubokou intelektuální debatu, ale v ní nezřídka hrozí, že můžeme ztratit ze zřetele rozlišování dobrého a zlého.“

Rozdíly mezi dějinami a dějepisem

V neposlední řadě by čtenář neměl zapomenout, že dějiny jsou mnohem složitější a obsáhlejší než náplň učiva školního dějepisu. Tomuto na první pohled banálnímu poznatku je věnován celý sedmý rozhovor, z rozdílu (a někdy i rozporu) mezi dějinami a dějepisem ale vyplývají i další důsledky, které nemusejí být ihned patrné. Snad jen pro ukázku zvolená metafora s dějinami jako plynoucí řekou, v níž dějepis představuje jen některé nad hladinu čnící kameny, začne po pár odstavcích stále obraznějšího a abstraktnějšího rozvíjení čtenáře poněkud iritovat. 

Ve všech rozhovorech si oba debatéři víceméně notují, uvolněnou a nekonfliktní atmosféru celé knihy koneckonců navozuje i fotografie na obálce. To samo o sobě není na škodu, konfliktních až vyhrocených rozhovorů je v českém mediálním prostoru více než dost a vymýšlením případných protiargumentů se čtenář procvičí v schopnosti klást kritické otázky. Na druhou stranu ale může nepřítomnost nějakého hlubšího nesouladu otupit čtenářovu pozornost či jej v případě jeho vlastního souhlasného stanoviska ukolébat v jistotě, že jeho názor je ten správný. A to by se určitě stát nemělo, neboť jak název knihy i zmíněné přirovnání k říčnímu toku ukazují, jen málokterou intepretaci historických událostí lze pokládat za jistou nebo snad dokonce neměnnou.