Hledání naděje uprostřed lidského pekla
Pasz, Jiří: Páchat dobro

Hledání naděje uprostřed lidského pekla

Drastické a rozjitřené reportáže o lidském utrpení, ale i o tom, jak uprostřed těch nejstrašlivějších hrůz nacházet naději.

Nesmírně ho tížilo množství zla a utrpení ve světě. Proto učinil rozhodnutí, že bude dobro aktivně hledat a nacházet, protože jinak by se zbláznil. I tak vysvětluje český novinář, fotograf, dokumentarista, cestovatel a humanitární pracovník Jiří Pasz svoji motivaci k cestování do oblastí humanitárních katastrof a ozbrojených konfliktů, které se snaží dokumentovat. A současně tam pomáhat. Jaké lidi při tom potkal a co prožil, líčí v knize Páchat dobro: Reportáže o odvaze pomáhat.

Mimo jiné v ní píše o muži, který v Ugandě provozuje školu pro bývalé dětské vojáky i jejich oběti, nebo o indických řádových sestrách, které slouží dětem na zemětřesením poničeném Haiti. O vietnamských ženách, které byly znásilněny, a mužských pachatelích, kteří se s touto zkušeností společně vyrovnávají formou divadla. O pankáčích z Myanmaru, kterým autor dodal v Evropě vyřazené skaty, boty a trička a kteří se nyní snaží vytvořit prostor svobody. O organizaci pečující o zraněné britské vojenské veterány. Nebo o bohatém Indovi, který odjel na venkov kopat studny.

Úvahy o důstojnosti a štěstí

Naopak se nezabývá případy, na které upozornila třeba kniha Afrika přece není stát. Překonávání stereotypů o moderní Africe, kdy i dobře míněné humanitární kampaně, jež sbírají peníze pro „průmyslové páchání dobra“, mohou mít kontraproduktivní efekty.

Svoje drastická i nadějeplná líčení Jiří Pasz prokládá obecnými úvahami o důstojnosti a štěstí. V souvislosti se skandinávským životním stylem a tamními návody typu „hygge“ podotýká: „Štěstí není samozřejmostí a nikdo na ně nemá automaticky nárok… Nemusíme ho dosáhnout ani hltáním seberozvojových knih a neúprosnou dřinou… Je praktičtější se zaměřit spíše na spokojenost, kterou dokážeme sami ovlivnit a jež je trvalejší, stabilnější, udržitelnější.“ Uvažuje také nad původem dobra a zla v lidském jednání. Oboustranný potenciál k nim je podle něj zakódován v každém z nás: „Větší potenciál k dobru mají lidé, kteří jej mají kolem sebe… Větší potenciál ke zlu mají lidé traumatizovaní, s velkými neřešeným problémy uvnitř i okolo sebe. Zlo často vychází z nenaplněných základních lidských potřeb – od hladu a žízně po přijetí, respekt, lásku. Obojí se dá podporovat na všech úrovních.“ S podobnými nijak překvapivými sentencemi se nedá než souhlasit, takže by je někdo mohl označit i za bezbarvě banální truismy působící tak, jako by byly převzaté z nějaké nudné učebnice. Ovšem tím, že organicky vyrůstají z drsné reality, kterou autor prožil na vlastní kůži, poněkud získávají na hodnověrnosti.

Paszův styl je místy až dryáčnický či silně patetický, což se vzhledem k emoční síle témat, o kterých píše, dá pochopit. Někdy si ovšem pomáhá kontrasty, které jsou trochu uměle vytvořené. Pokud se řečnicky ptá „Jak se ze zuřivých a krvelačných vikingů stali milovníci designových židlí, kteří rádi platí daně?“, můžeme odpovědět, že podle poučenější literatury nemuseli být vikingové ani tím, ani oním. „Mohou mít i lidé prodávající vlastní tělo důstojnost?“ ptá se autor pod fotografií uhrančivě krásné příslušnice indické kasty, kterou její původ předurčuje k prostituci. I tak je ale sama otázka přinejmenším diskutabilní (a potenciálně urážlivá) – důstojnost má každý člověk.   

Od vznešeného k přízemnímu

Autor kolísá mezi někdy až extrémními emočními polohami, možná pro něj v tomto smyslu kniha plnila i jistou psychoterapeutickou funkci (ostatně jeho předchozí titul Normální šílenství pojednával právě o vyrovnávání se s psychickými onemocněními).

Rychle rovněž přechází od věcí vznešených k velmi přízemním a opačně. Nezřídka je přitom nezvykle osobní, sebeodhalující až sebeshazující: „Pamatuju si, jak jsem se vztekal, když jsem měl na hoře Sinaj katastrofický průjem, pověstnou faraonovu pomstu, a říkal si, jak je to nespravedlivé – Mojžíšovi tady Bůh dá Desatero, něco historicky významného, a mně nadělí možnost se přede všemi podělat do gatí.“

K témuž tématu se později vrací, ale tentokrát už na obecnější rovině. Podotýká, že absence toalet není spojená jen s šířením nemocí, ale i s násilím. Po cestě k toaletám, což může být buš či džungle v noci, slum nebo několik kilometrů bez osvětlení přes temný uprchlický tábor, bývá mnoho lidí vystaveno sexuálnímu násilí: „Sanitace a toalety jsou jedním z největších rozvojových problémů lidstva.“ Skoro miliarda lidí chodí vykonat svou potřebu do přírody, dvě miliardy nemají přístup k hygienickým záchodům. To prohlubuje chudobu a má za následek šíření průjmových a respiračních onemocnění a také přispívá k podvýživě. Takže samotné jejich vybudování může být velkým krokem kupředu. Možná by u nás málokdo řekl, že dobré a bezpečné toalety jsou v chudých oblastech Kambodže, Haiti či Nepálu jednou z možných motivací studentů, proč chodit do školy.

Všichni víme, že je na světě mnoho oblastí, kde lidé žijí ve velmi nuzných podmínkách (a od doby napsání knihy jich hlavně kvůli znovuobnovení války v Gaze spíše přibylo). Tato kniha sugestivně konkretizuje, jak neskutečně otřesnou podobu toto peklo na zemi může mít. Ale také ukazuje, jak málo někdy může stačit k výraznému zlepšení…

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Jiří Pasz: Páchat dobro. Reportáže o odvaze pomáhat. Host, Brno 2024, 300 s.

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%