Renata Kalenská (nar. 1974) je uznávaná novinářka, mimo jiné držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky. Její život ale není nijak snadný: dlouhodobě se potýká se závažnými zdravotními problémy, mimo jiné prodělala transplantaci ledviny a slinivky. A také byla dvakrát znásilněna. Zkušenost s transplantací popsala ve výborné knize Orgány nepatří do nebe. Rozhovory s transplantačním chirurgem Jiřím Froňkem a jeho pacienty, která se dostala do širších nominací cen Magnesia, konkrétně ČRo Plus Litera za publicistiku. A trauma z vynuceného sexu se jí stalo podnětem k napsání její nejnovější knihy Zamrzlé duše. Přináší v ní svědectví ženských i mužských obětí (především) sexualizovaného násilí.

Kniha se ovšem nezaměřuje na detaily spáchaných skutků (to by se jednalo o úplně jiný žánr), jednotliví respondenti v ní totiž obsáhle, bolestně a často se slzami v očích vysvětlují, co daným událostem předcházelo a jak se s nimi posléze vyrovnávali. Případně jak se jim dá teoreticky předcházet.

Pokud je obětí dítě a pachatelem rodič či pěstoun, na kterém je závislé a který o něj pečuje, v daný moment se skoro nemá jak bránit. Zvlášť když si daný predátor situaci připravuje dlouhodobě, pomalu a pečlivě manipuluje, vzbuzuje v dítěti pocit, že je výjimečné, že mají speciální vztah a navíc pak i společné tajemství, či že jsou dokonce spoluviníci. Kniha obsahuje i rozhovor s obětí katolického kněze, který se nezletilému poškozenému odvážil s až fantastickou drzostí tvrdit, že nato, co spolu provozují, má dispenz přímo z Říma, „že v těžkých dobách socialismu“ je to dotyčnému knězi dovoleno. Což ono dítě v daném věku a komunikačními možnostmi nemělo přirozeně žádnou možnost si ověřit.

Ženy znásilněné v pozdějším věku si i na stránkách knihy trochu vyčítají, že jejich chování bylo nezodpovědné a že svým životním stylem spojeným s vysokou konzumací alkoholu u útočníků výrazně zvýšily šanci na úspěch. Chování agresorů to v žádném případě nijak neomlouvá a ani čtenáři to nedává právo soudit: některé z žen vyrůstaly v tak drastickém rodinném prostředí, že je celkem pochopitelné jejich drsné vysvětlení, že závislost na drogách (včetně alkoholu) pro ně byla způsobem přežití: „Když nemáš podporu okolí, když neexistuje osvěta, ve škole ti nikdo nepomáhá, nemáš jiné možnosti přežití.“

A hned také zopakujme, že obětí zákeřného agresora se člověk může stát i v prostředí, které by mělo být bezpečné, i tam, kde by se měl alkohol používat jen symbolicky k rituálním účelům, totiž ze strany faráře či matky představené v klášteře, jak to popsala třeba kniha Případ SantʼAmbrogio. Utajený skandál římských řeholnic.

Jiná respondentka, Lejla Abbasová, zase připouští, že neuměla rozpoznat, jaký její potenciální partner opravdu je: „Měla jsem ráda špatné kluky. Hodní mě nezajímali. Bavili mě buď ti, kteří se o mě nezajímali, nebo naopak floutci, co to s holkama uměli sfouknout na první dobrou. Vždycky se na konec ukázalo, že tyhle extrémní charaktery z něčeho pramení. Třeba že skrývají psychický problém, pocházejí z neuspořádaných rodinných zázemí.“

Reakce na znásilnění (či jakékoli utrpěné násilí) pak ovšem mohou být u každého jiné. Nejhůře na tom bývají velmi malé děti: pokud byly sexuálně zneužívány v preverbálním období, tedy do dvou až dvou a půl let, jejich osobnost se pak velmi často vyvíjí natolik obtížně, že „nikdy nedosáhnou soudržnosti osobnosti“. Někomu i v dospělosti stačí špatná stalkerská zpráva na sociální síti, aby mu to zničilo celý následující život, jiný je znásilňován dlouhodobě a soustavně, a „dostane se z toho rychle“. Kniha přibližuje případ ženy, která se po znásilnění psychicky zhroutila a mnoho měsíců musela pobývat na psychiatrii, ale i reakci jiné znásilněné, Jasmíny Houdek, která se kvůli této bolestné zkušenosti rozhodla stát se lektorkou kurzů sebeobrany pro ženy.

Jakýsi rychlý minikurz kniha také nabízí. Upozorňuje, že predátoři se zaměřují na jedince s nižším sebevědomím, své oběti si „testují“, a pokud by hned zpočátku dostali jasný signál, že se dotyčný bude bránit a nenechá si nic líbit, o uskutečnění svých nekalých záměrů by se možná ani nepokusili. (Dodejme, že nutnou podmínkou k takovému ráznému a odhodlanému chování je ovšem to, že člověk není zpitý do bezvědomí.) Jak se říká v jednom z rozhovorů, v případě zneužívání dětí a mladistvých budoucí agresor, ať je to učitel, skautský vedoucí, či otčím, nezačne zničehonic: „I on si tě bude testovat. Pomalu posouvat hranici. Vytvářet pocit ‚jedinečného vztahu‘. Když ty mechanismy znáš, hned je odmítneš a on nebude pokračovat. Autority nebudou používat násilí, a když už ano, až v úplně poslední fázi, při fyzickém napadení. Nejdřív si tě ale pečlivě omotají pavučinou manipulace. Vymezit se na začátku je těžké, ale ani zdaleka ne tak těžké jako později, když už jsi v té bažině až po krk.“

A stejné mechanismy fungují i u dospělých. Potenciální útočník si svoji kořist vybírá, a pokud vykazuje potenciální oběť strach, jako by mu zároveň dávala k sobě pozvánku. Agresor tedy s druhými vede cosi jako pohovor: „Když to na tebe zkusím, budeš se bránit? Půjdeš to říct na policii? Budeš dělat problémy?“ Nejsou to nijak převratná zjištění, i čeští čtenáři je můžou znát například z publikace Přiměřená sebeobrana. Efektivní rozhodování v násilné situaci (Mladá fronta, 2018) nebo z knihy Moderní sebeobrana zmíněné Jasmíny Houdek a jejího manžela Pavla Houdka, jenž má v Zamrzlých duších rovněž svoji vlastní kapitolu. Díky rozhovorům Renaty Kalenské se ovšem tyto cenné poznatky snad dostanou i k intelektuálním čtenářům, kteří si dosud mysleli, že nic podobného znát nepotřebují. Ostatně některé kapitoly pojednávají i tom, jak se bránit agresi, která nemusí být motivována přímo sexuálně, ale například rasově nebo nábožensky, konkrétně protimuslimsky.

Z knihy jasně vyplývá, že agresoři, které recenzovaná kniha popisuje, mohou teoreticky zaútočit na kohokoli, kdekoli a kdykoli. Ale také to, že ti, kdo byli dříve obětí, se relativně snadno stanou sami agresory: jedna z hrdinek se studem a lítostí, ale i velkou otevřeností přiznává, že na základní škole některé svoje spolužáky šikanovala.

Obraz světa, který kniha podává, je neradostný. Ostatně podobně jako v publikaci Naše těla, jejich bojiště. Příběhy žen z války (Host 2024), která se zaměřovala na kolektivní znásilňování provázející ozbrojené konflikty a vládu represivních režimů, a to těch krajně pravicových i levicových. Kniha Kalenské oproti tomu líčí konkrétní lidské osudy, v nichž najdeme i světlé až dojemné momenty. Kupříkladu většina pedagogů se k jedné z hrdinek chovala jako k vyvrhelovi, protože neměly vzdělání na to, aby dokázaly rozpoznat, že tento „sígr“ a „hajzl“ ve skutečnosti hlavně volá o pomoc. Ale stačila pak jedna sociální kurátorka, která to pochopila, rozpoznala její talent, uvěřila jí, zaručila se za ni a pomohla jí dostat se na střední školu. (Touha po „hlubokém lidském příběhu“ je hojně vysmívaná a parodovaná, ale tento příběh takový bez ironie opravdu je.) A už tím, že všichni zastoupení vydávají tak intimní a silně sebeodhalující svědectví, onu životní křivdu (slovy Radka Bangy) „neposílají dál“, ale mění ji v pozitivní energii, jak pomáhat ostatním. Samozřejmě včetně samotné autorky.