Když snít nestačí
Didion, Joan: Kniha denních modliteb

Když snít nestačí

Boca Grande, idylický ráj, fiktivní zemička kdesi v Jižní Ameriky, na první pohled nezajímavá. A přitom právě zde se střetávají dva zdánlivě neslučitelné světy a ti mocní z obou táborů zpovzdáli tahají za nitky. Když se Charlotte, naivní hrdinka slavného románu americké prozaičky Joan Didionové Kniha denních modliteb, připlete do cesty rozjetému vlaku událostí, nemá šanci obstát.

„Odešla od jednoho a nechala ho umřít samotného, odešla i od druhého. O jedno dítě ji připravily ‚dějiny‘, o druhé ‚komplikace‘. Rozlišovala málo. Snila o svém životě. Umírala s nadějí.“ Takhle shrnuje osud hrdinky románu Kniha denních modliteb, Charlotte Douglasové, jeho vypravěčka, šedesátiletá Američanka a vědkyně Grace, ale jinak také většinová majitelka půdy a hlasovacích práv ve fiktivní latinskoamerické zemi Boca Grande.

Sama Charlotte by mluvila o příběhu vášně, ale Grace ho vidí mnohem spíš jako jeden velký sebeklam. Dvě Američanky se řízením osudu ocitly v podivné zemičce zmítané jedním převratem za druhým, kde jako cizinky v podstatě neměly mít žádný vliv na události kolem. Čekalo se od nich spíš, že budou u bazénu nalévat koktejly vzácným návštěvám z celého světa a scházet se na kávu v místním luxusním hotelu. Jenže to by jedna nesměla být vdovou po místním diktátorovi a druhá manželkou mužů, kteří – aniž by to tušila – hýbali chodem dějin víc než kdejaký místní generál.

Boca Grande (v překladu Velká ústa) je malý stát kdesi na cestě mezi Kalifornií a Jižní Amerikou. Země, která nemá žádnou historii, a jak se zdá, ani žádnou budoucnost. Má sice plantáže, moře, krajina se idylicky koupe ve zlatavě opálovém světle, ale jak promlouvá Didionová skrze Grace, světu nevládnou principy nebo ideologie, nýbrž jen jednotlivci – rozhádaní muži. A je jedno, jestli patří k vládnoucím latinskoamerickým dynastiím nebo jestli to jsou agenti cizích vlád a zbohatlí podporovatelé terorismu.

Joan Didionové je toto prostředí důvěrně známé. Světu zákulisních intrik se věnovala nejen ve svých dalších románech, ale především jako novinářka v nejprestižnějších amerických periodikách. A bylo jedno, jestli šlo o kulturní rubriky módních časopisů, reportáže o občanské válce v El Salvadoru a emigrantské komunitě v Miami či o svět oficiální a „neoficiální“ diplomacie. Vše zmíněné ji naučilo pohlížet na svět s mimořádnou ironií a nadhledem, vidět tzv. za roh, ale také uspořádat změť vzájemně nesourodých střípků do jedné komplexní mozaiky. I samotný výrazový jazyk Didionové se liší od jazyka literátů té doby: je úsporný, prostý zbytečných příkras, ale přesný, přičemž zároveň nepostrádá vtip a nadsázku.

Celý román Kniha denních modliteb je v podstatě dialogem dvou žen, starší, zkušenější a také cyničtější Grace, a okouzlující, nevyrovnané a také nadmíru naivní Charlotte. Sama Didionová se jako zkušená novinářka drží opodál – conradovsky se vtělila do obou postav a zpovzdáli tahá za nitky. Toto srovnání s dílem Josepha Conrada není náhodné – mnozí kritici poukazují na zjevnou podobnost tohoto románu s jeho asi nejznámější novelou Srdce temnoty. Grace podobně jako Marlow líčí s odstupem osudy své přítelkyně, její fungování v cizí zemi a také porovnává dva světy, které se zde střetávají: zdánlivě civilizovaný americký (západní) a ten latinskoamerický, nebezpečný, divoký, ale v určitých ohledech předvídatelnější. V Boca Grande je jasně dáno, kdo je kdo a co se od něj očekává. Zato v kruzích Charlotte a dříve i Grace nelze věřit nikomu: renomovaní právníci tajně spolupracují se zločinci, okouzlující obchodníci se doma chovají jako tyrani a přátelé klidně mohou být špioni vyslaní CIA či agenti FBI.

Joan Didionová vždy byla královnou zkratky a ironického nadhledu. V Knize denních modliteb je nejsilnější ve vzpomínkách Grace na Charlotte, především v dialozích postav. Ty jsou velmi „filmové“ a Didionová v nich zúročila zkušenost se scenáristickou prací pro Hollywood. Zbytek románu však, částečně zásluhou úmyslné roztříštěnosti, nedrží pohromadě tak, jak by měl. Některé zápletky nechává autorka rozpracované, případně je nečekaně utne, přičemž se k nim později ještě několikrát vrátí. Tyto pasáže však nejsou natolik nosné, aby udržely čtenářovu pozornost po delší dobu. Mnohé souvislosti mohou zůstat skryty a román pak, jako celek, vyjde naprázdno.

A to je, při kvalitách Didionové, rozhodně škoda. Ačkoliv autorka knihu napsala již v roce 1977, na její aktuálnosti se nic nezměnilo. Špioni a manipulátoři se sice částečně přesunuli z koktejlových party a letištních salonků do anonymnějšího prostředí na internetu, princip však zůstává stále stejný. Jak ostatně ukázaly nedávné události kolem Letní školy slovanských studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ani akademické prostředí není podobných aktivit ušetřeno. Nejen Boca Grande jsou tedy jedna „velká ústa“, která mohou ty neopatrné nebo příliš naivní snadno spolknout, podobně jako hrdinku románu Kniha denních modliteb Charlotte.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Martin Pokorný, NLN, Praha, 2023, 335 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku: