Žena slavného muže. Prázdný život společenské smetánky. Vyprávění v „trhavých záblescích“. Jako by se ve čtvrtém románu loni zesnulé americké esejistky a spisovatelky Joan Didionové opakoval recept, který jeho autorka použila už v případě novely Lízni si a hrej, která, rovněž v překladu Martina Pokorného, vyšla česky v roce 2020. Demokracie se však jeví jako sevřenější a formálně zajímavější dílo.

Ústřední postavou románu je Inez Victorová, manželka demokratického politika a neúspěšného kandidáta na prezidenta Harryho Victora. Inez má ale ještě jednoho osudového muže jménem Jack Lovett, což je zřejmě tajný agent a záhadná postava, která v době končící války ve Vietnamu „udržuje míčky v pohybu“ a vidí do všelijakých obchodně-politických zájmů. „Kdokoli se v polovině a na konci šedesátých a ze začátku sedmdesátých let jakkoli věnoval novinařině, nejspíš na Jacka Lovetta narazil,“ podotýká Didionová, jež knihu vypráví a pod vlastním jménem v ní vystupuje.

Inez Victorovou autorka představuje jako svoji známou, bývalou kolegyni z časopisu Vogue, kde měla na starosti módní rubriku. Tato původem Havajka postupem času plně přesedlá na kariéru manželky vysoce postaveného politika, což znamená především život pod drobnohledem médií a zároveň i mediálního poradce Billyho Dillona, v podstatě třetího člena manželství Victorových, s nímž je třeba konzultovat všechna veřejná vystoupení. Inezin život se vyprázdní na sled prchavých okamžiků: „Inez začala většinu situací vnímat jako příležitost k fotografování“ a připadalo jí, že začíná ztrácet paměť.

S výše zmíněným koresponduje i struktura románu, který je členěn do krátkých kapitol, z nichž většina zachycuje setkání několika lidí, případně krátké zamyšlení nad nějakou postavou nebo aspektem příběhu. Film kniha připomene jednak touto střihovostí, jednak hojným výskytem silných obrazů – ať už setkání Inez a Jacka Lovetta v baru, nebo třeba „světlo na ranním nebi při těch testech v Tichomoří“.

Styl vyprávění vyvolává dojem, jako by si vypravěčka postupně vybavovala často bolestné podrobnosti zachycovaných událostí. Vyprávění místy protínají krátké věty, které postupně rozvíjejí nějakou informaci, nebo fungují jako určité refrény. Tím hlavním je koncentrovaný údiv Jacka Lovetta: „Kurva, Inez. Manželka Harryho Victora.“ V neposlední řadě je nutné vyzdvihnout, že Joan Didionová umí vyjádřit jemné psychologické nuance i bez přemíry přívlastků: „Cvakání podpatků na nemocniční podlaze jí připadalo nesynchronizované s její chůzí.“

Jak už bylo řečeno, román je také do značné míry sebereflexivní. Didionová ho vypráví, vystupuje jako jedna z postav, a dokonce cituje z učebnice tvůrčího psaní, která odkazuje k ní samotné. Autorka však hlavně komentuje své tvůrčí rozpoložení, které poskytuje určité vodítko k tomu, proč je román takový, jaký je: „Vzpírám se tu vyprávění.“ Zamýšlí se nad tím, že z látky, kterou zpracovává, by mohl vzniknout „román jako od Trollopa“ – nahrává tomu částečně exotické (tichomořské) prostředí vyšších kruhů (politici, průmyslníci) nebo dramatický dějový zvrat v podobě rodinné tragédie. K napsání takového románu však autorce chybí „i ta minimální hladina sebevědomí, kterou všichni spisovatelé považují pro psaní románů za nutnou“. V jedné kapitole to dokonce zkusí, rozvine před námi širokou paletu spletitých vztahů a realisticky líčených podrobností, ale posléze znovu konstatuje, že tahle kniha je jiná. Totiž že svět atomových bomb, nepřehledných válečných konfliktů, mediální hyperreality či měnících se genderových rolí nemůže být námětem realistického románu.

Nejde o nijak novátorskou myšlenku, ale v dílech Joan Didionové nachází velmi osobité vyjádření. To podstatné se vždy odehrává někde mimo a dozvídáme se o tom pouze zprostředkovaně, v náznacích nebo vůbec – ať jde o stahování amerických vojenských složek z Vietnamu, nebo o stěhování Ineziny dcery Jessie tamtéž. V popředí pak stojí vždy Inez, na připomínku toho, že základním kamenem demokratické společnosti je přesto přese všechno svobodný jedinec. Z Inezina příběhu je jasné, že svobody se stále všem nedostává stejnou měrou, což z názvu knihy činí hořce ironický úšklebek, ale zároveň utvrzení v tom, že nikdy není pozdě se jako Inez svobodně rozhodnout a učinit v životě zásadní změny.