Seneca, Jiří Orten, Jan Otčenášek, Ivan Diviš, Ivan Martin Jirous, Timothy Leary, Paulo Coelho, Miloslav Nevrlý. Ale také Učení dona Juana, Školák Kája Mařík, knižní příběh o statečném vojákovi amerických speciálních jednotek SEAL, které našly a zabily bin Ládina, nebo KLF Manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). To jsou někteří autoři a tituly, kteří a které se sešli v nové knize rozhovorů novináře Aleše Palána Tahle kniha ti změní život: Rozhovory o nečekané síle čtení.

Vybral do ní příběhy lidí, jimiž jedna konkrétní kniha či text otřásly natolik, že nasměrovaly jejich životy ke zcela jiným obzorům. Změnily jejich bydliště, práci, přístup k problémům či obecně ke světu. Mezi respondenty jsou bývalá sexuální pracovnice, otec vážně nemocného syna, husitská farářka, katolický kněz, majitel undergroundového vydavatelství, prodavačka v Penny, zdravotní sestra či hikerka, ale také lidé přímo z branže jako populární autor detektivek Jiří Březina nebo spisovatelka a novinářka Ivana Myšková. Některé z nich i s jejich životními a čtenářskými příběhy znal Palán už dříve, protože šlo o jeho kamarády, další čtenáři „s příběhem“ se mu přihlásili na základě výzvy na facebooku.

Najít lásku díky Ortenovi

Výrazná a pozoruhodná je v knize linka vztahová: jedna z respondentek našla hned dva svoje partnery takříkajíc díky posmrtnému zprostředkování Jiřího Ortena (ten mimochodem post mortem podobně osudově zasáhl i do života dalších žen, zvláště Marie Rút Křížkové); pro další z respondentek působily milostné verše Ivana Diviše jako test, jímž poměřovala všechny svoje potenciální nápadníky. A dvojice, která vlivem Otčenáškovy prózy odešla na samotu, pak prý prožívala podobné vztahové peripetie jako hrdinové fiktivní, což asi není tolik překvapivé.    

Jednotlivé osudové knižní „zásahy“, které autor v rozhovorech sleduje, mají přitom velmi rozdílnou podobu: například Kája Mařík dané čtenářce už v dětství vštípil určité hodnoty a ona jim od té doby zůstala věrná. Naopak jiná, v životě opakovaně ztroskotávající čtenářka knihy o příslušníkovi speciálních jednotek zase silně vnímá kontrast mezi jeho odvahou korunovanou úspěchy a svými vlastními selháními – zároveň u něj hledá inspiraci, jak odvahu najít sama v sobě. Ač v jejím případě to znamená, že „odvážně“ přijde do obchodu, kde nepropadne nervozitě z toho, jak je pomalá a neefektivní, ale v klidu tam svým tempem vykoná přidělené úkoly.   

Čtenářský zážitek jako iniciátor změny

Většina příběhů ale vypovídá o tom, jak se díky osudovému setkání dotyčný vymanil z prostředí, které mu nesvědčilo, a rozhodl se žít po svém, ať už to znamenalo zříci se dráhy zotročené prostitutky (díky knize Jedenáct minut Paula Coelha), opustit velkoměsto a odejít na samotu na Šumavu (po vzoru zmíněných protagonistů Otčenáškova románu Když v ráji pršelo), nebo nadivoko putovat neznámými horami a splývat s krajinou (po vzoru Nevrlého Karpatských her): „Lehnu si do trávy, mám třeba jen kraťasy a tričko. Vůbec se nehýbu, pozoruju mraky a vrůstám do terénu. Mravenci a brouci po mně začnou lézt, a když se nehýbu, tak mě neštípnou.“ Takto se lze stát příslušníkem undergroundu, i když většina členů rodiny dotyčného byli přesvědčení komunističtí funkcionáři.

Pro kurátora, občanského aktivistu a vydavatele Vladimíra Drápala (1964) byla osudová Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, protože díky ní pochopil, že se svými preferencemi není sám, že není izolovaný blázen, když se mu líbí právě undergroundová muzika, tvorba i životní postoje: „Pochopil jsem, že je správné takhle žít, přemýšlet a chovat se, že pravdivé umění ti fakt změní a obohatí život.“ A zásadami z undergroundu se Vladimír Drápal řídí i nadále, hlavním principem pro něj je oprostit se od ekonomického rozměru a dělat i věci, na které doplácíme. „Protože v ně věříme, věříme, že mají smysl.“ S citovanou větou by se asi ztotožnila většina hrdinů této knihy. Přestože je totiž skladba Palánových hrdinů pestrá, typově všichni navazují na jeho šumavské (a jiné) samotáře. Nenajdeme mezi nimi lidi přehnaně bohaté či vnějškově úspěšné, spíše osobnosti, které jsou nějak výrazně životně poznamenané a pokoušejí se s tím vyrovnat, nebo které svůj život zasvětily finančně nevýnosné a často i nevděčné až rizikové službě takto postiženým. Důraz kladou na svůj vnitřní rozvoj a na schopnost udělat si pořádek ve své hlavě a v duši: „Když to dokážeš, přestane tě zajímat, co si myslí ostatní.“ Opakuje se také důraz na to, snažit se ve všem, co se stane, najít i něco pozitivního.

Odstrašující příklad nebo pokušení?

Palán si přitom uvědomuje, že působení určitého díla může být dvojsečné. Zmíněný Drápal v tomto smyslu vzpomíná, že když mu bylo třináct let, viděl v televizi dokument Atentát na kulturu. Lidi jeho věku to mělo odradit od „mániček“ a dalších „protistátních živlů“, ale on v tom naopak osudově rozpoznal archetyp komunity, do níž chtěl patřit. Jinde autor zmiňuje, že mluvil se dvěma ženami, které zhruba ve stejné době nezávisle na sobě narazily na knihu My děti ze stanice ZOO. Jedna ji přijala jako varování před drogami, tu druhou ale právě tento příběh naučil fetovat: „A naučil ji to velmi dobře.“

Podobných příkladů ambivalence bychom samozřejmě našli nepočítaně, ovšem Palánova kniha je koncipována tak, aby dokumentovala jednoznačně kladné působení daných textů – a to ve smyslu, co „kladné hodnoty“ znamenají pro autora. Takže kupříkladu pokud by se potenciální čtenář přiznal k tomu, že mu k sebevědomí, životní samostatnosti či otrlosti nebo libertariánskému pohledu na svět pomohly tituly jako Atlasova vzpoura, nebo dokonce Satanská Bible, asi by jeho příběh neměl příliš šancí se do Palánova výběru dostat. (A asi ani potenciální sexuální pracovnice, která díky nějaké knize začala svoje povolání vykonávat hrdě a sebevědomě.)

Kniha by teoreticky mohla naznačit i některé obecnější trendy; kupříkladu filozof Seneca, jenž se do knihy dostal díky farářce Lence Selčanové, se spolu s celou stoickou filozofií dnes dostává téměř do módy: letos vyšla kniha Snídaně se Senekou: umění žít podle stoiků, v loňském roce se dokonce Hovory k sobě od dalšího stoika Marca Aurelia po týdny udržely v žebříčku celostátně nejprodávanějších non fiction knih podle SČKN. Některé stoické přístupy mají totiž analogie s moderními terapeutickými technikami, což přispívá k legitimizaci stoicismu jako jednoho z možných nástrojů pro osobní rozvoj. Nic z toho ale recenzovaná publikace nenaznačuje, Palán se jen pochybovačně ptá: „Antická literatura, kdo ji dnes ještě čte?“ To obecně u mnoha antických autorů možná není nepravda, ale zrovna v případě stoicismu to zřejmě neplatí.

Recenzovaná publikace tedy není žádnou systematickou analýzou českého čtenářství, ale „jen“ sbírkou silných svědectví o síle tištěného slova, nesoucí výraznou pečeť osobnosti svého autora Aleše Palána. Což může být pro někoho minus a pro mnohé jiné zase plus…