Waxilián Ladrian už dávno není osamělý hrdina z Burin, který si získal přezdívku Jitrostřelec. Nyní je senátorem v hlavním městě Kotliny, milujícím manželem a otcem. Jeho boj za spravedlnost se změnil – už ji nevymáhá kulkou, ale snahou prosazovat lepší zákony a hledáním cest, jak zmírnit napětí mezi metropolí Elendelem a tzv. Vnějšími městy. Toto napětí sledují z první ruky i jeho bývalí společníci: feruchemik Wayne a allomantka Marasi. Na začátku románu dosahuje politické napětí vrcholu, když se zdá, že Elendel hodlá přistupovat k ostatním městům v Kotlině jako ke koloniím. Hrozí, že tato krize může přerůst v občanskou válku, a Wax, Wayne a Marasi zjišťují, že děsivý Sbor, s nímž už se několikrát střetli a který řídí psychopaticky ambiciózní Waxova sestra Telsin, disponuje bombou schopnou zničit celé město a jeho okolí. A bohužel se zdá, že je to jen jedna z těch menších hrozeb. Pokud totiž Sbor neuspěje a nezahubí v jediném grandiózním výbuchu miliony lidí, je jeho božská mentorka odhodlaná podniknout na Scadrial invazi a zničit jej kompletně…

Brandon Sanderson začal na sérii Mistborn pracovat už před dvaceti lety, tedy ještě předtím, než vyšel jeho první román Elantris. Inspiroval se četbou Harryho Pottera (respektive otázkou, jaké by to bylo žít ve světě, v němž Vyvolený selhal a Temný pán zvítězil), zlodějskými filmy jako Dannyho parťáci a mlhami v Idahu, kterými jednoho dne projížděl. A i když nedotáhl první nástřel do konce a přešel k tomu, co se později stalo první knihou cyklu Archiv Bouřné záře, k Mistbornu se nakonec vrátil. Předpokládal totiž, že jej čtenáři po již vydaném Elantris přijmou snáze, a cyklus tak upevní jeho zatím nejistou pozici v žánru. Což se také stalo.

Především první „mistborní“ román, Finální říše, patří k tomu nejlepšímu a čtenářsky nejvděčnějšímu, co epické fantasy nového tisíciletí nabídlo. V následujících letech pak Sanderson postupně představil své plány pro celý Scadrial v rámci obsáhlého universa, tzv. kosmíru (přehlídku těchto světů nabízí i česky vydaná povídková sbírka Arcanum odhalené). Původně sem chtěl zařadit tři trilogie – jednu klasickou kvazi středověkou fantasy, jednu zasazenou do moderního velkoměsta a jednu umístěnou do budoucnosti Scadrialu, ve které by se božské entity procházející kosmírem střetly v čistě sci-fi kulisách. Ovšem krátkým románem Poselství práva, kde se poprvé představili Wax s Waynem, se původní koncept proměnil v příběhy ze „čtyř ér Mistbornu“. Ztracený kov završuje druhou z nich.

Je fascinující sledovat, jak Sanderson promýšlí evoluci svých světů. Myšlenka vývoje a opatrného opouštění striktně středověkého pojetí není pochopitelně ve fantasy ničím novým. Ovšem velký Sandersonův vzor Robert Jordan tento vývoj spíše jen naznačoval v některých marginálních scénách nebo jakýchsi „flashforwardech“ v rámci svého opusu Kolo času. A Terry Brooks sice vybavil cyklus Shannara vzducholoďmi, ale nedokázal nás přesvědčit, že se jeho svět skutečně změnil. I autoři jako Raymond Elias Feist v podstatě zůstali jen u bezpečného opakování zaběhlých vzorců.

Sanderson však nejen přidává jednotlivé atrakce, které v druhé mistborní éře odpovídají konci dlouhého devatenáctého století, ale také proměňuje zápletky. Od epické, heistem ovlivněné fantasy přešel k „pulpovým“ dobrodružstvím říznutými westernem a ve Ztraceném kovu i přepálenými filmovými bondovkami (především těmi s Rogerem Moorem, kde se padouši skrývali ve svých sídlech pod mořem i ve vesmíru). Zároveň dynamicky omezuje, ale i rozvíjí možnosti své „magie“. Ta sice stále funguje především na spalování různých kovů, z čehož speciálně obdaření jedinci čerpají nejrůznější schopnosti; svět se však proměnil a některé věci, které byly v první éře běžné, jsou nyní nedostupné, a naopak se objevují takové možnosti využití, o nichž se nikomu v časech Finální říše ani nesnilo.

Především ale Sanderson skutečně rozvíjí charaktery svých postav. Wax s Waynem byli původně skvělou dvojicí překypující hláškami, která by se neztratila ani třeba ve Smrtonosné zbrani. V pokračováních se ovšem dočkal velkolepého vývoje především Wax – od tragicky selhavšího hrdiny po člověka, který našel nový smysl života. Ve Ztraceném kovu se v podstatě už jako usazený senátor, jenž své allomantické schopnosti používá většinou už jen pro pobavení malého synka, musí znovu vrátit ke svému mladšímu, vražednému já. Skutečným hrdinou se ovšem překvapivě stává Wayne. Postava, která sloužila jako zdroj bizarních hlášek a ještě bizarnějších postřehů (vláda podle něj například staví hodně škol proto, že ví, jakou jejich případné podpálení udělá radost školákům, a je tedy třeba mít neustále nějakou po ruce), se tentokrát dočká větší role a představuje se nám jako vnitřně rozervaný člověk se sebevražednými sklony, pro něhož je čím dál těžší vyrovnat se s vlastními hříchy a jenž nedokáže zcela uvěřit tomu, že ho jeho bližní potřebují a že ho mají rádi.

Třetím pilířem požitku z četby Ztraceného kovu je pak po vývoji světa a postav způsob, jakým Sanderson včleňuje mistborní sérii do celkového obrazu dění v kosmíru. Doposud se jednalo v podstatě jen o náznaky, nyní už do děje vstupují postavy a organizace z ostatních světů přímo – například s krveduchy se můžeme setkat i v Archivu Bouřné záře. Zrovna tento bod je pochopitelně i trochu problematický. Předchozí knihy z druhé mistborní éry bylo možné číst zcela samostatně, v podstatě i první trilogie byla jen „doporučená četba“, nikoliv „povinná“. Nyní už je ovšem znalost předchozích knih – a již zmíněného Arcana odhaleného, ale i Archivu Bouřné záře – klíčová.

Pro fanoušky autora a jeho děl to jistě není žádný problém a Ztracený kov u nich i díky všem těm odkazům a propojením získá mnohem komplexnější tvar. Pro ty, kdo by ale doufali, že by u dobrodružného románu z „volného“ cyklu, na první pohled samostatně se tvářícího, mohli naskočit do rozjetého vlaku, by se ale mohlo jednat o problém zcela zásadní.