Ačkoliv je momentálně největším autorovým projektem gigantický cyklus Archiv Bouřné záře (z plánovaných deseti svazků vyšly zatím dva, ani jeden neklesl pod tisíc stránek), to, jak moc je americký spisovatel Brandon Sanderson pro vývoj moderní fantasy důležitý, nejlépe ukazuje jeho starší série Mistborn.

Původní trilogie (2006–8) začala situací, kterou čtenáři epické fantasy moc neznají – Temný pán (zde zvaný Pán Vládce) vládne již po staletí světu, který je zahalen popelem a mlhami, celé skupiny obyvatelstva jsou odsouzeny živořit v otroctví a šlechta si zmařené ambice nahrazuje dekadencí. Přichází ovšem revoluce, hezky zdola, z podsvětí, tudíž ze začátku vypadá jako typická nelegální „prácička“ několika chamtivců. Chytrý námět na trilogii Sandersonovi vystačil na přesně jeden román a v pokračováních se ukázalo, že porážka Pána Vládce je jen začátek příběhu. Příběhu, v němž autor dokázal skvělou znalost zákonitostí žánru a čtenářských očekávání, se kterými obratně manipuluje.

V čemž pokračoval i v roce 2011, kdy publikoval Poselství práva, krátký román odehrávající se několik let po konci děje trilogie. Překvapující přitom bylo, že oproti drtivé většině fantasy se Sandersonův svět vyvinul – magie založená na spalování kovů sice stále funguje, ale kromě ní již lidé staví vlaky a vůbec vstoupili do rané fáze industrializace. Odpovídala tomu i zápletka, která připomínala levné cliftonky či kriminální příběhy z počátku minulého století o vlakových loupežích a spiknutích mocných továrníků... Bylo to lehké, dynamické a v rámci autorovy tvorby zdaleka nejvtipnější čtení.

Nejnovější Stíny minulosti vznikly o další čtyři roky později a před hrdiny Poselství otevírají novou trilogii, která by však neměla nahradit původní plán na další dvě série, kterými chtěl Sanderson původně svět Mistbornu rozšířit a které by vždy dělilo ve vnitřní chronologii několik staletí. Bývalý osamocený strážce zákona Waxilián se už smířil s tím, že musí řídit chod svého rodu a životy všech jeho poddaných, přesto se mu daří oficiálně spolupracovat s policií. Po boku má neustále mladíka s komplikovaným vztahem k osobnímu vlastnictví Waynea a nadějnou policistku Matrasi. Chytání relativně běžných zločinců však naruší brutální masakr v domácnosti guvernérova bratra a Waxilián se musí vydat po stopě vedoucí k šílené kandře, bytosti schopné vzít na sebe podobu kohokoliv, koho pozře, která je odhodlaná přinést světu sociální revoluci zrozenou v krvi a chaosu...

Ano, záporák nejnovějšího Mistbornu by se jistě neztratil na mítincích Marxe a Engelse, stejně jako Sandersonovy popisy toho, jak funguje velkoměsto Elendel a všeobjímající korupce, klientelismus a vykořisťování chudých – což je ve Waxiliánově světě o to absurdnější, že přeživší z původní trilogie (v širším smyslu slova „přeživší“) zajistili obyvatelům Elendelu takřka dokonalé podmínky pro život.

Jinými slovy – společnost se ve Stínech minulosti potýká s konfliktem božstvem připravené utopie a přirozeného sklonu lidí k vytváření kastovní či třídní společnosti. Navíc takové, která i díky vhodným podmínkám stagnuje (jak řekne Waxiliánovi jeho „bůh“ – jsou příliš pohodlní, už dávno měli mít k dispozici rádio, a přitom jsou rádi za parní stroje...).

Sanderson sociální román o fantasy obdobě štrajchpudlíků šikovně propojuje s týmiž prvky, které s takovým úspěchem vytěžil už minule – tedy s westernem a parťáckými příběhy. Za slovní přestřelky hrdinů by se jistě nestyděl ani scenárista Smrtonosné zbraně nebo Posledního skauta Shane Black. S ním ostatně Sandersona spojuje i to, že jakkoliv jsou hrdinové zábavní, jde jim skutečně o život a mohou (a také budou) trpět tak, aby to čtenářům nebylo jedno. Zábavná tragika se ale projeví i jinde než jen ve špičkování hrdinů. S využitím kander, které za normálních okolností nelžou a nekonají zlo, jakkoliv jsou z podstaty věci lidožrouty, si autor otevřel cestu k několika chytrým, typicky sandersonovským fíglům, které se dostanou ke slovu v linii policejního vyšetřování a zajištění svědků.

Zároveň Sanderson problematizuje kategorie dobra a zla – podobně jako v původní trilogii, kdy jedním ze zvratů bylo odhalení, že Pán Vládce dlouhá staletí bránil lidstvo jako celek před vyhlazením. A pokud byli tehdy hrdiny zločinci, nyní jsou hrdiny – s nadsázkou řečeno – katani práva, kteří moderní zločince-hrdiny pronásledují. Waxiliánův vnitřní konflikt byl naznačen už v Poselství práva, v němž bylo třeba se postavit „padlému“ kolegovi, ale ve Stínech minulosti je ještě propracovanější a odráží se ve více rovinách. A navíc je osobnější, když na sebe nepřítel bere podobu Waxiliánovy mrtvé lásky.

Což nás přivádí k tomu nejpodstatnějšímu – jakkoliv je Mistborn skvělým příkladem toho, kam se může fantasy a její nejtradičnější zápletky posunout, je to stále především dobrodružný příběh sympatických postav, kterým přejeme úspěch. A to tím víc, čím je nám jasnější, že dokonalý úspěch není nikdy možný a bez dávno mrtvých temných pánů už nelze ani přesně určit, co je dobro a co zlo... Oproti původní trilogii pak nový cyklus ztrácí vlastně jen ve své lokálnosti (mimo Elendel jako kdyby nic neexistovalo), pro kterou stále působí jako zábavná, ale pořád jenom přípravná práce před dalším velkým cyklem...

A na závěr ještě jedna poznámka pod čarou. Extrapolace vývoje fantasy světa je nápad, který načrtl i Robert Jordan, kterého považuje Sanderson za svůj vzor a jehož cyklus Kolo času po Jordanově smrti dopsal. Mírně steampunkový háv nejnovějších mistbornovských příběhů je tak dost možná elegantní pocta, stejně jako jsou některé odlehčené pasáže s Wayenem dost možná inspirované jedním z Jordanových nejpopulárnějších hrdinů, Matrimem Cauthonem...