V románu Vzhůru k obloze (2018, česky 2019) představil Brandon Sanderson zdevastovanou planetu Detritus, kterou takřka dokonale obklopují trosky orbitálních plošin a dalších, dávno nepoužívaných zařízení. Lidé přitom živoří v podzemí a zoufale chrání svoje jediné povrchové město proti mimozemským Krellům, kteří na ně pravidelně útočí. Tíha bojů přitom leží na elitních pilotech stíhaček. K nim patřil i otec mladičké Spensy. Jenže zatímco jeho druhové v zásadní bitvě odrazili nepřítele, on z boje uprchl. Spensin sen stát se sama pilotkou je tak od začátku odsouzen k nezdaru. Ovšem ona se nevzdá a díky své tvrdohlavosti, schopnostem i notné porci štěstí se pilotkou skutečně stane. A pak to teprve začne být zajímavé…

Sanderson si literaturu young adult vyzkoušel už v trilogii Zúčtovatelé. V ní jeho hrdinové čelili jedincům nadaným superhrdinskou mocí, kteří však na rozdíl od populárních komiksů nebojovali proti padouchům, ale společně ovládli a terorizovali svět. V jednotlivých knihách pak šlo o to, zjistit slabinu, obdobu slavného Supermanova kryptonitu, a zlikvidovat dotyčného protivníka. Jednoduché, mírně repetitivní, ale účinné. Navíc v lákavých kulisách postapokalyptického světa a se spoustou narážek na slavné komiksové série.

Ve Vzhůru k obloze nevystavěl Sanderson tak lákavý a barvitý svět, ale nabídl zábavnější postavy – které ovšem nechával na poměry žánru často dost nesentimentálně umřít. Jakkoliv součástí knihy bylo utváření leteckého týmu, jednalo se vlastně o Spensinu show. Jednak byl děj sledován z její perspektivy, jednak měla fascinujícího domácího mazlíčka pojmenovaného Hrůzoslimačka a navíc v zapadlých jeskyních nalezla opuštěnou inteligentní stíhačku, s níž pak vedla zábavné dialogy…

A hlavně byla sympatickým způsobem šílená. Sanderson ji nechal vychovat babičkou, která dívence vyprávěla hrdinské eposy, do kterých se však přimíchala i větší než malá dávka pulpové fantastiky. Spensa si z toho odnesla nejen pojetí sebe samé coby válečnice, ale i zvyk mluvit správně květnatě a slovy klasika Conana „před sebou hnát nepřátele a slyšet nářek jejich žen“. Kontrast v podstatě stíhačko-vesmírného bojového simulátoru z osmdesátých let se slovníkem pulpové fantasy dával prvnímu románu zvláštní náboj, takže moc nevadilo, že na autorovy poměry je Detritus a vše kolem něj vlastně jen načrtnuto.

Před druhým dílem série tak stál úkol fikční svět série, rozvržené na celkem čtyři svazky (třetí a čtvrtý díl autor teprve plánuje zhruba v dvouletých rozestupech), náležitě rozšířit. Spensa, nyní v podstatě národní hrdinka Detritu, v něm využije maskovací technologie své stíhačky a infiltruje mimozemskou vesmírnou stanici, kde se účastní výcviku proti jakémusi lidstvu dosud neznámému nepříteli. Sanderson rozpracovává dějiny svého světa, jak je naznačil v závěru první knihy. Lidstvo vedlo proti zbytku galaxie válku a jeho zbytky byly uvězněny na zapadlých planetách, které slouží jako svého druhu rezervace (a pravidelné krellské útoky je mají udržet na primitivní civilizační úrovni). Zároveň však kdesi mimo naši rovinu existence žije neznámá entita schopná vyhubit celé planety, kterou se lidé kdysi pokusili použít jako zbraň. A Spensa má vrozený dar tuto entitu cítit, přitáhnout její pozornost a dost možná ji i přivolat do našeho vesmíru.

Zatímco první díl přinesl poměrně přímočaré dobrodružství, zakončené v duchu žánru velkou bitvou o všechno, Výhled na hvězdy se dějově i žánrově rozvolňuje. Spensa opakuje svůj letecký výcvik, tentokráte ovšem mezi několika vesmírnými rasami (pobaví především samurajsky založená rasa kitsenů aneb liško-tarbíků). Zároveň je to román špionážní, ve kterém se Spensa snaží ukrást tajemství hyperpohonu, díky kterému by se lidé konečně dostali z Detritu, a zároveň odhaluje skrytý střet politických frakcí mezi mimozemšťany, pro něž je jednou ze strategií i medializované zveličování a následně náležité potlačování lidské hrozby.

Zároveň se Spensa logicky setkává s rozmanitějšími postavami (včetně bytostí existujících v podstatě jako inteligentní pachy) a „licencovanými“ lidmi. Sanderson tak na jednu stranu barvitě dotváří svět série a dává jí pevnější pozadí, zároveň si otevírá cestu k zajímavým morálním dilematům. Ta musí Spensa řešit nejen vůči sobě a svému vnímání lidstva, kterého se zbytek galaxie kvůli dlouhým válkám náležitě obává, ale i ve vztahu ke svým nepřátelům a novým spojencům, k nimž začíná cítit sympatie.

Autorovi se tak daří vyvážit tradiční únavu materiálu, kdy druhé díly sérií často nedokáží vtáhnout své čtenáře jako jejich předchůdci, protože jim chybí pocit novosti. A i když není v románu žádná tak emočně vyčerpávající scéna, jakými bylo minule úmrtí Spensiných kamarádů z letky, naznačená tajemství a rozehraný střet mimozemských ras jsou samy o sobě víc než dostatečným lákadlem na další díly.