„Zapadlá vesnice v provincii Čung-li ztěžkle ležela na slunci jako zmožené psisko, které vzdalo hledání stínu.“ Tak začíná román Jež se stala sluncem od bývalé asijsko-australské diplomatky Shelley Parker-Chan, která působila například na Východním Timoru. Kniha od začátku vzbuzuje pocit bezútěšnosti a zmaru. Poetičnost některých popisů podtrhuje krutost reálného stavu věcí. Protože v Číně roku 1345 si již jedenáct let uzurpuje světlo mandátu Nebes mongolský vládce a zemi postihla dlouhá sucha i další katastrofy. Druhá dcera rodiny Ču má deset let a nezažila nic jiného. Neustále myslí na jídlo a na to, jak se vypořádat s hladem (a je díky tomu slovy autorky podobná sarančeti). Z jejího okolí ji však vyděluje inteligence a pozorovací schopnosti.

Moc dobře chápe svou situaci – a že hlavní problém nespočívá ani tak v tom, že nikdo nemá co jíst, ale v tom, že konkrétně ona je dívka. A dívky nejsou na seznamu priorit vesničanů nijak vysoko. Ču moc dobře ví, že vlastní otec ji nechá klidně umřít hlady, pokud tím získá čas pro syna. Ba dokonce, že pokud se budou muset ve vesnici uchýlit ke kanibalismu, budou to právě podvyživené dcery, kdo bude obětován jako první. A tak neustále přemýšlí, plánuje, osvojuje si dovednosti… Nic z toho však nehraje roli, když do vesnice přijdou lapkové. Po jejich „návštěvě“ je Ču bez otce a brzy i bez bratra, který svůj boj o život prostě vzdá.

To, co by ale pro jiné znamenalo začátek konce, je pro Ču příležitost. Jejímu bratrovi totiž kdysi Nebesa přislíbila velkolepý osud. Pokud se jej Ču Čchung-pa svou smrtí vzdal, jeho sestra se jej mileráda ujme. Přijme tedy bratrovo jméno a vydává se do nedalekého kláštera, kde se nadále vydává za chlapce. Veškeré její myšlenky a činy se pak nadále točí kolem jediného – za každou cenu dosáhnout přislíbeného osudu a velikosti…

Historek o tom, jak dívka v přestrojení oklamala systém a ukázala jeho zkostnatělost a nefunkčnost, je pochopitelně celá řada. Jež se stala sluncem se od nich ovšem odlišuje svou nekompromisností a okázalým ignorováním jakýchkoliv romantizujících nebo naivních prvků podobného narativu. Ču chápe, že bez ohledu na to, kam se už dostala, musí být neustále opatrná. Že její tajemství jí může kdykoliv zlomit vaz. Pokud už jej někdo zná, je třeba si dotyčného držet blízko, případně jej kontrolovat či zlikvidovat. I když nakonec naváže přátelské, a dokonce milostné vztahy, nikdy nezapomíná, že žije v kruté době a že právě krutá rozhodnutí ji chrání před údělem, kterému coby desetiletá zázračně unikla.

Shelley Parker-Chan vytěžuje maximum z čínské historie 14. století, především z tzv. povstání rudých turbanů, jež nakonec ukončilo mongolskou nadvládu nad oblastí. Nejedná se však pouze o využití základních historických zvratů. Parker-Chan pracuje hlavně s kontrasty mezi porobenými Číňany a vládnoucími Mongoly a pak s konceptem mandátu Nebes. Ten legitimizuje jakoukoliv vládu, ale zároveň je nejviditelnějším symbolem přísně hierarchizované společnosti, kde má každý svůj přesně daný úděl. Příležitost vystoupit z předurčené životní cesty se naskýtá právě ve víru povstání – a je logicky poháněna a zaplacena nikoliv morálkou, ale čistým pragmatismem a bezskrupulózností, s níž je třeba využít náhodu i prosté štěstí.

V románu má přitom Ču výrazného protivníka v postavě generála-kleštěnce Ou-janga, který slouží jednomu z mongolských vládců provincií. Ou-jang pochází z vyvražděné čínské šlechtické rodiny a je tedy v mongolské společnosti několikanásobným páriou, jehož chrání pouze přátelství s Esenem, dědicem provinčního krále. Ale i když jej k princi poutá skutečná láska, nehodlá se jí zatěžovat, protože se chystá krutě pomstít za smrt příbuzných i vlastní zmrzačení a manipuluje se svými mongolskými pány se stejnou bezohledností, s níž přistupuje k nepřátelům na bitevním poli. Čistě teoreticky by si měli být s Ču blízcí, jakkoliv stojí na opačných stranách konfliktu. A skutečně se jejich vztah jistou blízkostí vyznačuje – je to ale blízkost formovaná nenávistí, pocity ponížení a vlastně i závisti. Protože oba mají z pohledu toho druhého něco, po čem sami prahnou. Ostatně Ou-jang hlavní hrdinku v jednu chvíli zmrzačí. Usekne jí ruku a domnívá se, že ji tím coby protivníka a vůdce zničil, neboť tak prostě vojenská mysl, nejen Mongolů, funguje. Jenže Ču se právě podobné vzorce chování a vnímání moci snaží svou vůlí překonat.

Román, jenž je mimochodem plný bojových scén a dějových zvratů, které by jinde vystačily na celou trilogii, je tak poháněný především dynamikou toho, jak se postavy nápaditě snaží vzepřít svému předurčenému osudu, ale zároveň se pevně drží těch samých mechanismů a symbolů, které je mají v prvé řadě omezovat. Problematika jejich identit, Ču i Ou-janga, je propracována do hloubky a autorka připravuje svým podivuhodným a nezapadajícím hrdinům čím dál náročnější a tragičtější zkoušky. Mimochodem, navzdory tomu, že je na obálce českého vydání označena za „autorku“, sama o sobě mluví s využitím množných zájmen a problematice lidských práv a rovnosti LGBTQ+ osob se zabývala i profesně. Způsob, jakým dokázala tato témata vepsat do své epické fantasy, je jedním slovem fascinující.

I proto v rámci fantasy inspirovaných čínskou kulturou a historií její román vyčnívá. Právě osobní zájem na tématech a hluboká empatie k Ču i Ou-jangovi, bez ohledu na to, jakých zvěrstev se dopouštějí, staví román nad Ctnosti králů Kena Liu (který byl možná až příliš „čínský“ v uchopení postav) nebo trilogie Makové války z pera R. F. Kuang, která místy působí jako poctivě, ale příliš mechanicky zpracované rešerše ke krutostem čínsko-japonské války. Jež se stala sluncem je ovšem jak věrná době, v níž se odehrává, a její mentalitě, tak nabízí postavy, jejichž tragédií je, že aby v dané době obstály, musí se stát tím, co nejvíc nenávidí.