Koreanistka Nina Špitálníková je autorkou již dvou úspěšných faktografických knih o životě v Severní Koreji. Ve své prvotině Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR popsala své zážitky ze dvou studijních pobytů na Kim Ir-senově univerzitě v severokorejském Pchjongjangu. Její druhou knihou byly záznamy výpovědí severokorejských uprchlíků Svědectví o životě v KLDR, jež postupně sbírala mezi lety 2014 a 2020 a následně byly oceněny Literou za publicistiku. Právě příběh jedné z respondentek ji zaujal natolik, že se nyní obrátila k próze, do které se pokusila převést to, co se o mladé migrantce i o životě v Severní Koreji dozvěděla. Vznikla tak její románová prvotina Severka.

Hrdinkou románu je Ri Jŏ-čŏng, otcem přezdívaná Severka; mladá dívka, která vyrůstala v severokorejské prominentní rodině. Její otec byl vysoce postavený propagandista a Severka sama se jako nadějná členka svazu mládeže pohybovala ve vyšších patrech společnosti. Před sebou měla úspěšnou budoucnost. Ovšem rozhodnutím otce, který snad tušil, že jeho postavení se může velice brzy změnit, se Severka stala ne zcela dobrovolně emigrantkou do Jižní Koreje. Ze světa, v němž vyrůstala a jemuž se naučila rozumět, zůstaly pouze vzpomínky deformované informacemi o skutečném fungování této diktatury a uvědoměním si, že byla její aktivní součástí. Ve světě novém pak nemůže najít své místo a přijmout jeho fungování, působí na ni stejně falešně a povrchně jako ten starý. Lidé se podle ní i zde dělí do kast, jen nyní o zařazení rozhodují peníze či barva pleti, jihokorejské výslechy jsou stejné jako severokorejské, jen tady se agenti kontrarozvědky usmívají a vyslýchaný podepisuje papír, že vše dělá „dobrovolně“… Tento Severčin pohled je dostatečně provokativní, aby část čtenářů, kteří na podobné motivy nejsou zvyklí, dovedl k nějakému tomu přemýšlení o fungování našeho aktuálního světa. Pro zběhlého čtenáře, jenž má načtenou (například) současnou českou prózu, se ale nejedná o nic objevného.

Vyprávění příběhu probíhá prostřednictvím krátkého prologu, ve kterém klasický vševidoucí vypravěč seznamuje čtenáře s Ri Jŏ-čŏng nacházející se již v centru Jižní Koreje. Tento prolog se však rychle mění v ich-formové vyznání této dívky, v němž mluví o pokusu sepsat svoji zpověď, spojené s žádostí, aby čtenář zde byl soudcem jejího života. Dále vypravování pokračuje prostřednictvím osmi „záznamů“, v nichž jsou rozfázovány jednotlivé etapy života protagonistky od severokorejského dětství až po nový jihokorejský život. Tyto záznamy mají evokovat jednotlivé výpovědi v rámci soudního procesu, proto u jednotlivých titulních stran je pojmenování časoprostoru označováno jako „místo činu“ a Ri Jŏ-čŏng je zde označována jako „obžalovaná“. Toto ozvláštnění má potenciál čtenáře zaujmout a vtáhnout ho jako imaginárního porotce do děje. Na druhou stranu však čtenář-porotce nemá žádnou možnost ovlivnit výsledek procesu, vše za něj vyřeší postavy, tedy toto rámování zůstává v pozici sice zajímavé, leč trochu bezúčelné ozdoby.

V knize několikrát dochází k dočasné změně vyprávěcí perspektivy. Jako by chtěla promluvit do vyprávění i sama autorka, objevuje se zde v rámci dvou záznamů postava výzkumnice, která na několik stran přebírá vyprávěcí štafetu a usvědčuje prostřednictvím kladených otázek v rámci rozhovoru protagonistku ze lží a udávání svých severokorejských spoluobčanů. Tyto dialogické pasáže působí poutavě a můžeme v nich pozorovat autorčinu zkušenost s vedením rozhovorů s uprchlíky, což ukázala už v předchozím Svědectví o životě v KLDR. Ve čtvrtém záznamu poté vstupuje nová vypravěčka, Kim Čŏk-u, která je zde titulována jako „poškozená“, protože právě udání hlavní hrdinky ji poslalo do převýchovného tábora. Jejím prostřednictvím je  pomocí drsných obrazů severokorejského pracovního tábora zobrazena odvrácená strana života v Severčině vlasti, což má kontrastovat s protagonistčiným naivním chválením života v KLDR. Tento kontrast funguje velmi dobře, čtenář si díky němu může uvědomit rozdílnost obou vyprávěcích perspektiv, stejně jako nespolehlivost Ri Jŏ-čŏng v roli vypravěčky. Vzhledem ke snaze zarámovat celý příběh do podoby soudního procesu se zde objevuje zhruba v polovině knihy další vyprávěcí poloha, tentokráte předsedy imaginárního tribunálu, který navrhuje přerušení líčení po výpovědi poškozené. V případě tohoto „hlasu shůry“ platí to, co výše k celému rámování – pokus hezký, leč bezúčelný.

Samozřejmě jednotlivé polohy nabývají rozdílných kvalit. Za nejslabší je možné považovat právě úvod, který je plný metafor a přirovnání, čímž působí na některých místech zbytečně pateticky. Lidé na ulicích jsou přirovnáváni k přerostlým mravencům, hrdince se vzpomínka v hlavě přehrává jako zaseknutý film… Jako by už v prologu chtěla autorka demonstrovat, že po dvou úspěších na poli literatury faktu nyní opravdu píše prózu, přičemž próza, to je přeci košatý vypravěč. Podobně i některé scény líčené již samotnou protagonistkou, především v úvodních a závěrečných částech knihy, působí zvláštně strojeně, například když teatrálně vyzývá soud, aby ji následoval. Bizarní je například parafráze označení toalety jako místa, „kam i vůdce musí pěšky“. Toto lavírování nespolehlivé vypravěčky mezi (sebe)ironií a nekritickým přejímáním narativů severokorejské propagandy tak může čtenáře při čtení poměrně zarážet. Civilnější poloha, již autorka předvedla například ve svém „deníčku“ ze severokorejských studií nebo již představují výpovědi uprchlíků ve Svědectví o životě v KLDR, by zde rozhodně byla na místě a paradoxně by mohla působit upřímněji než tento vypjatý pokus o „beletrizaci“.

Vypravěčské slabiny se Špitálníková snaží vyrovnávat pasážemi, ve kterých je už autorsky zběhlá. Popisy severokorejské každodennosti – a to i míst, kam se osobně nedostala a jsou o nich veřejnosti dostupné pouze obecné informace – jsou podrobné a pro čtenáře, jenž se chce pohoršit či vyděsit, vděčné, byť na některých místech trošku kýčovité. Oproti předchozím dvěma publicistickým knihám zde totiž může díky změně žánru čtenářům servírovat bez omezení faktickou přesností motivy pro ně exotického totalitarismu prostřednictvím drsných scén z pracovních lágrů a politických školení mladých svazáků. Úspěch těchto scén je do značné míry založen na tom, že čeští čtenáři jsou stejní jako jihokorejští dobrovolníci, kteří „vyprávění o strašlivém severokorejském režimu hltali, vždy se jim při nich rozšířily zorničky“ (s. 181). Zajímavá je ale už samotná volba protagonistky, jež nenaplňuje – naopak v mnohém bourá – mýtus typického severokorejského uprchlíka. Navíc Špitálníková se na několika místech v knize dovolává toho, že se nejedná o zcela smyšlenou postavu, ale že má reálný předobraz se stejným osudem, což pomáhá k napojení se na současný trend „autentičnosti“ v literaturou fixovaných příbězích, který se nejsilněji projevuje dnešní popularitou autofikční literatury, a zvyšuje čtenářský zájem o postavu. Rovněž finální „ortel soudu“ je silný a pro mnoho čtenářů se bude dozajisté jednat o knihu, na kterou jen tak nezapomenou.

Severka je rozhodně knihou, se kterou Špitálníková míří vysoko, jak dokládají nejen rozsáhlá propagace, ale i úspěšné prodeje a vydaná audiokniha. Nabízí čtenářsky přitažlivé téma hrůz severokorejského totalitního režimu, dále zajímavou protagonistku bourající zažité představy o typických uprchlících i jejich možnostech adaptace a o něco složitější postmoderní narativní strategii, než je pouhé ich-formové vypravování vzpomínek. Zároveň je ale bohužel na některých místech vidět, že autorka si pořád více rozumí s literaturou faktu a ke skutečně kvalitnímu románu tomu ještě něco málo chybí. Snaha využívat co nejvíc různých postupů, podložená na jedné straně drsnými severokorejskými motivy a na straně druhé do značné míry povrchní kritikou společnosti, která dovede rozervanou hrdinku až k tragickému finále, však evidentně nestačí; naopak méně by bylo více.