V roce 2009 u nás vyšla humorná komiksová reportáž Pchjongjang – Výlet do Severní Koreje, jejímž autorem je animátor Guy Delisle. Kniha novinářky Barbary Demickové Není co závidět: obyčejné životy v Severní Koreji, kterou letos vydalo nakladatelství Kniha Zlín, rozhodně není postavena na vtipu, ale dokáže strhnout emotivními lidskými příběhy.

Demicková na základě rozhovorů s přibližně stovkou severokorejských uprchlíků, které vedla od roku 2001 pro deník Los Angeles Times, a videozáznamů natočených skrytými kamerami odvážlivců, rekonstruuje životy obyčejných lidí žijících v třetím největším městě v severní části Korejské lidově demokratické republiky Čchongdžinu. Převypravuje velmi čtivě životní cestu šestice vybraných uprchlíků a jejich rodin během panování tří vůdců, především útrapy za hladomoru, jenž zemi postihl v 90. letech 20. století, a rozvoj černého trhu až k jejich emigraci do Jižní Koreje. Tím ale příběhy ilegálních zběhů nekončí a ještě nedochází k očekávanému happy endu. Důležitou a zajímavou kapitolou je srovnání se s tamním životem. Ten vlastně začíná znova, protože školy ani společenské postavení z KLDR zde nemají žádnou váhu. Třeba doktorka Kimová tak ve čtyřiceti znova začíná studovat medicínu.

Prostřednictvím širokého rozptylu respondentů napříč společenským spektrem se autorce podařilo přiblížit různé skupiny obyvatel (třeba japonské Korejce, rodinu jihokorejského vojáka anebo kodžebi („potulné vrabčáky“) a jejich profesí. Seznamuje s nimi čtenáře skrze své postavy, přejmenované skutečné osoby: Mi-ran, pomocné učitelky v mateřské školce, jejího nerovnocenného tajného přítele Čun-sanga, elitního studenta Kim-Irsenovy univerzity, pravověrnou pracovnici v továrně paní Songovou a její nepoddajnou dceru Ok-hi, doktorku Kimovou a bezdomovce Hjoka.

Autorka během vyprávění nenásilně odhaluje fakta a reálie Severní Koreje, počínaje tím, jak byl Korejský poloostrov násilně rozdělen na dvě poloviny. Zachycuje život pod portrétem prezidenta a neustálým dohledem donašečů, život v upravených informacích o okolním světě, kde „není světu co závidět“, jak zpívají Severokorejci v oslavném sloganu. Naléhavě se vnucuje srovnání s románem 1984 George Orwella. Orwell se ve své znamenité analýze totalitního systému, ač fiktivního charakteru, nechal inspirovat zejména stalinistickým sovětským Ruskem a na základě spisovatelského umu ovanout duchem doby (román 1984 vyšel v originále poprvé v roce 1948, o rok později, než Kim-Irsen založil KLDR), Barbara Demicková využila metodu orální historie a publicistický náboj, aby dosáhla obdobného účinku líčením života v reálné zemi a přispěla do debaty o lidských právech.

Knihu Není co závidět, která vyšla v angličtině v roce 2009, dotvářejí autorčiny doslovy o situaci v Severní Koreji dovedené do současnosti (do roku 2013). Koreanista Vladimír Pucek ji k tomu doplnil shrnujícím závěrečným slovem, v němž vystihl, že kniha bude sloužit jak odborníkům, tak běžnému čtenáři. Mísí se v ní totiž bravurně vysoká informační hodnota obsahu a srozumitelná poutavá forma.