„Poté, co jsem uprchla ze Severní Koreje, jsem s překvapením zjistila, že pestré květy a zelené jarní výhonky jsou v jiných částech světa symbolem života a obrody. V Severní Koreji je jaro časem smrti. V této roční době už nezbývají žádné zásoby potravin a farmy žádné potraviny neprodukují, protože nové plodiny se teprve sázejí. Na jaře umírá nejvíce lidí hlady. Často jsme se sestrou slýchaly lidi na ulicích, jak procházejí kolem mrtvol a s politováním mumlají: ,Škoda, že nevydrželi do léta.‘ Když teď, v dubnu a květnu, cestuju po Americe a Anglii, užívám si nádherné přírody a kochám se jarními květinami. Nezapomínám ale také na doby, kdy jsem sametové zelené kopce proklínala a přála si, aby ty kytky byly z chleba nebo cukru.“

Tento krátký úryvek v kostce vyjadřuje drama života Yeonmi Parkové (*1993, v českém přepise Pak Jon-mi). Narodila se v Hjesanu, severokorejském městě ležícím u hranic s Čínou. Když jí bylo třináct, uprchly s matkou a sestrou ze Severní Koreje právě tam. Hnal je strach z komunistického režimu, který právě uvěznil otce rodiny, touha po svobodě, ale také obyčejný hlad. V Číně, která kvůli politice jednoho dítěte a preferování chlapců trpí nedostatkem žen, je však čekalo kruté zklamání. Skončily v rukou obchodníků s lidmi, Jon-mi byla opakovaně znásilněna a její postavení chvílemi nemělo daleko k pozici prostitutky. Díky křesťanským misionářům se jim ale podařilo dostat se do Mongolska a přes něj posléze i do vysněné Jižní Koreje, kde se po jisté době shledaly i s – mezitím ztracenou – sestrou.

Život v Severní Koreji autorka vykresluje v těch nejčernějších barvách. Kupříkladu kvůli nedostatku umělých hnojiv prý byli tamní obyvatelé nuceni schraňovat lidské i zvířecí výkaly. Na každého pracujícího i na každé školou povinné dítě se vztahovala denní norma, kterou museli splnit. Před odchodem do školy tedy byla hrdinka nabádána: „Nezapomeň, že nesmíš kakat ve škole! Počkej a udělej to doma!“ Nejen vláda v Pchjongjangu, ale i někteří odborníci na severokorejský režim tvrdí, že v 90. let už takto nevypadal, což je ze vzdáleného centra Evropy těžké posoudit.

Nejzajímavější je ale na knize popis psychologické proměny, kterou hrdinka prodělávala po svém opuštění totalitní země, kdy se postoupně odpoutávala od vštípeného způsobu myšlení. Kupříkladu tradiční náboženství dlouho neznala: v Severní Koreji se totiž klaněli jen diktátorům z rodu Kimů a věřili jedině v čučche, nacionalistickou doktrínu sebeurčení, kterou vytvořil Kim Il-song. Praktikovat jakoukoli jinou bohoslužbu je přísně zakázáno a člověka to může stát i život. Když se pak v Číně setkala s křesťanskými misionáři, nejlepší způsob, jak jí vysvětlit křesťanství, zněl prý takto: „Představ si, že Bůh je Kim Il-song a Ježíš je Kim Čong-il.“

Největší šok ji ale čekal teprve v Jižní Koreji. Začala tam chodit do speciální školy pro uprchlíky ze Severu, které bylo nutné v dobrém slova smyslu převychovat. Nejtěžší tam pro ni zprvu bylo naučit se veřejně se představit před třídou: „Skoro nikdo z nás nevěděl, jak se to dělá. Učitelé nám vysvětlili, že nejprve musíme říct, jak se jmenujeme, kolik nám je let a odkud jsme. Pak můžeme říct ostatním o svých zálibách, o svém oblíbeném zpěvákovi, skupině nebo filmovém herci. Když mě vyvolali, ztuhla jsem. Netušila jsem, co jsou to ‚záliby‘. Když se mi dostalo vysvětlení, že to je něco, co dělám, abych se cítila šťastná, nemohla jsem na nic takového přijít. Předpokládalo se, že mým jediným cílem v životě bude, aby byl šťastný režim. V Severní Koreji nebylo žádné ‚já‘, jen ‚my‘. Tohle cvičení mi bylo nepříjemné a znervózňovalo mě.“ Jak autorka vysvětluje, v její rodné zemi se obvykle učili všechno nazpaměť a na každou otázku existovala ve většině případů jediná správná odpověď. Když se jí tedy učitelka v nové škole zeptala na oblíbenou barvu, usilovně přemýšlela, jak asi zní správná odpověď: „Nikdy mě nikdo neučil zacházet s tou částí mozku, kde se odehrává kritické myšlení a kde vznikají odůvodněné soudy o tom, proč se nám něco zdá lepší než něco jiného.“

Hrdinku dokonce krátce zaplavují podobné pocity, které prožívají lidé těsně poté, co opustí vězeňskou celu, v níž rovněž nemuseli o ničem rozhodovat: „Nikdy jsem si nedovedla představit, že svoboda může být tak krutá a těžká. Dosud jsem si myslela, že být svobodný znamená moct nosit džíny a dívat se na filmy, na jaké se chci dívat, aniž bych se musela bát vězení. Teď mi došlo, že musím pořád přemýšlet, a to bylo vyčerpávající. Byly okamžiky, kdy jsem si kladla otázku, jestli – nebýt nekonečného hladomoru – by mi nebylo lépe v Severní Koreji, kde se o všechno moje přemýšlení a o všechna moje rozhodnutí postaral někdo jiný. Vyčerpávalo mě, že musím nést zodpovědnost.“ Velmi postupně se učí osvobozovat se onoho vidění reality, kterým severokorejský režim indoktrinuje svoje občany, samostatně uvažovat i jednat. Hrdě dokonce hlásí, že po pěti letech prožívané svobody už ví, že její nejoblíbenější barva je jarní zelená a mezi její záliby „patří četba knih a sledování dokumentárních filmů. Už neopakuji, co říkají jiní lidé.“

Právě zmíněná literatura a umění hrají v autobiografii důležitou roli. Už v Severní Koreji prý měla autorka ráda dětské knížky, i když jediné, které byly tehdy k dostání, vydávala vláda a jejich ideologické zaměření bylo pochopitelně silně tendenční. Místo strašidelných pohádek totiž četli příběhy odehrávající se na špinavém a prohnilém místě jménem Jižní Korea, kde děti nemají kde spát, chodí bosky a žebrají na ulicích. Teprve když se dostala do Soulu, došlo jí, „že v těch knihách se ve skutečnosti popisoval život v Severní Koreji“. Na Jih přitom Parková neodcházela tak moc nepřipravená a neznalá, jak by se mohlo z dosud řečeného jevit. Tamní realitu (i život na Západě) totiž znala z hollywoodských i jiných filmů na videokazetách. Díky tomu milovala Popelku, Sněhurku i filmy s Jamesem Bondem. A převratným dílem, které jí podle vlastních slov změnilo život, byl Titanic: „Fascinovalo mě, že se v něm vypráví příběh, který se odehrál před sto lety. Ti lidé, co žili v roce 1912, měli k dispozici lepší techniku, než jsme měli my v Severní Koreji! Ale hlavně jsem nedokázala pochopit, jak mohl někdo natočit film podle takové ostudné love story. V Severní Koreji by podobné filmaře popravili. Žádné příběhy ze života nebyly povoleny, jedině propagandistické snímky o Vůdci. A v Titaniku postavy mluvily o lásce a lidskosti. Byla jsem šokovaná, že Leonardo Di Caprio a Kate Winsletová byli připraveni zemřít pro lásku, a ne pro režim jako my. Myšlenka na to, že si lidé mohou vybrat vlastní osud, mě fascinovala.“ Jak autorka říká, ona pirátská kopie hollywoodského trháku jí dovolila poprvé alespoň trochu okusit chuť svobody.

Kniha poutavě ukazuje, kolik nových významů je možné najít v dílech pro někoho snad až banálních, pokud je jejich recipient zajatcem diktátorského režimu, podobně jako publikace Jak jsme v Teheránu četly Lolitu od Ázar Nafísíové. Tedy jak je takový extrémní kontext pro interpretaci potenciálně obohacující. Zamýšlet se nad ní můžeme rovněž nad tvárností lidského ducha i nad jeho vynalézavostí, s níž i v té nejmenší skulince je schopný spatřit „velkolepou svobodu“, jak říká Nafísíová. A publikace rovněž plasticky dokládá to, že život ve svobodě není samozřejmý, ale je potřeba se mu učit a leckdo jej může pociťovat jako příliš těžké břemeno. Což není nijak objevná pravda, ale je nutné si ji připomínat. Zvláště, když se český prezident jezdí do Číny učit, jak stabilizovat českou společnost. Při jeho nevyzpytatelnosti totiž není jisté, jestli příště nezamíří do Pchjongjangu.