Posledních patnáct let se do celého světa šíří příběhy severokorejských uprchlíků s víceméně stabilními tématy vytvářejícími patetický obraz země nesvobody. Jejich vypravěči mají jednotné východisko a své výpovědi už píší mimo hranice KLDR. Životní osudy jsou v podstatě střižené podle jednoduché šablony a čtenáři si zvykli na jejich stálou dějovou linku, kterou někdy obohatí menší variace, většinou způsobená posunem v čase, osobou autora, resp. její blízkostí k moci, nebo „novým“ prostředím. První a zřejmě dosud nejzdařilejší výpovědí byla Pchjongjangská akvária (česky 2003) v Korejské republice plně etablovaného Kang Čchol-hwana a z posledních se nejvíce diskutovalo o Útěku z Tábora 14 (česky 2013) zachyceném Blainem Hardenem. Společné všem titulům je také to, že jsou do češtiny i všech menších jazyků většinou překládány z angličtiny, v případě Pchjongjangských akvárií to byla vzhledem ke spoluautorovi Pierru Rigoulotovi francouzština. A běžné je i to, že knihy nepíší uprchlíci sami, ale spolupracují s novináři nebo lidmi, kteří mají na následném šíření zájem, ať už pro výpovědní hodnotu textu, nebo vzhledem k jeho předpokládané vysoké prodejnosti.

Před sedmi lety založili severokorejští uprchlíci národní pobočku PEN klubu s téměř standardní strukturou a předsevzetím publikovat svou literaturu. Ta také vzniká, každý rok máme příležitost ji číst v relativně obsáhlém sborníku a jsou to právě ty hlasy, které dosud chyběly ve výpovědích uprchlíků. Lidé každodennosti, kteří žijí těžko představitelné, absurdní životy. Nemusí být extrémní nebo mezní, nemusí nutně končit tragicky. Načrtávají reálnější perspektivu. Příběhy, které nyní vycházejí pod názvem Žaloba, k těmto běžným patří. Sedm povídek, nijak dramatických, drastických nebo akčních.

Šedivé narativy každodennosti

Je potěšitelné, že se kniha dostala i do našeho koutu světa: může korigovat pohledy zkreslované nejrůznějšími bombastickými zprávami ze setkání nejvyšších představitelů Severu a Jihu, spekulacemi o příčinách smrti amerického studenta Otty Warmbiera, slovními přestřelkami mezi USA a KLDR nebo senzacechtivými výmysly o soukromých životech vůdců či jaderné hrozbě. Narativy každodennosti jsou však o mnoho šedivější, méně senzační a bezútěšné. Postrádají totiž žádoucí světlo na konci tunelu a ten soukromý tunel, pokud se jím už někdo vydá, může ústit jen do smrti a ta nemá s romantickým hrdinstvím nic společného.

Knižní průmysl se v případě Žaloby pojistil. Na korejské obálce, která je sama o sobě výmluvná a poněkud křiklavá, je připojena informace o úspěšné překladatelce do angličtiny s poukazem na její cenu za překlad Vegetariánky od Han Kang, díky níž se korejská literatura dostala po delší době do povědomí západního světa. Jsou tam i hodnocení Amazonu a sdělení, že dílo už vyšlo ve dvaceti zemích. Nakladatelství přidalo anglickou verzi titulu a podtitul Zakázané příběhy ze Severní Koreje, což je silně zavádějící, ale pochopitelně jde o dobrý marketingový tah. Pro zaručení úspěchu je na záložku připojen příběh knihy a jejího autora, který má být údajně režimním spisovatelem, stále žijícím v KLDR. Poslední zpráva, pokud je pravdivá, znamená v historii severokorejské literatury nepochybné prvenství.

Nebylo by fér bez argumentů napadat těžko uvěřitelnou story o tom, jak se nadaný literát prosadil i v severokorejském režimu a jak dostal svou knihu na Jih. Možné je všechno. I když představa režimního spisovatele, který na jedné straně píše paranoidní oslavné ódy na nejvyšší a zároveň pašuje rukopis z vlasti s vírou, že šíří do světa pravdu, je poměrně absurdní. Doslov uvádí, že jsou údaje o jeho osobě záměrně pozměněné, ale přesto se zdá být přitažené za vlasy, že by jeho identitu nedokázal režim vypátrat. Z takto téměř romanticky zamlženého příběhu mohou vzejít nejrůznější (irelevantní) spekulace – minimálně o autorově pohlaví nebo o jeho dosavadní tvorbě (poezie, drama?). To však není pro knížku a její hodnotu podstatné. Jediné, o čem musíme být přesvědčeni, je její autenticita a o ní vzhledem k mnoha indiciím nelze pochybovat. Kniha je o Severu a psal ji Severokorejec. Přesto se zdá být lehce redakčně upravena, co se týče slovní zásoby, na druhé straně slova, která nejsou součástí běžného jihokorejského lexika, jsou opatřena vysvětlivkami.

Neangažovaný pohled na korejský režim

O knize se mluví jako o kritice a obžalobě režimu. Nedomnívám se, že by autor chtěl režim kritizovat nebo ho za něco žalovat. Ostatně slovo kobal nemusí být jen žaloba, ale také obžaloba, stížnost, nářky. Slovo se používá například na Jihu pro celé období spisovatelské nesvobody. Nemyslím tedy, že je to explicitní kritika, spisovatel režim a jeho reálné fungování (a funkčnost) spíš představuje. Nedá se říci, že by jeho vypravěčský postoj výrazně zaostřoval jen na křiklavé nespravedlnosti nebo si všímal pouze jich. Je pozoruhodně vyrovnaný a klidný, neangažovaný a věcný. Pokud už najdeme pasáže emotivní, jsou v souladu s tradiční korejskou emocionalitou (sentimentalitou), která je možná adekvátně přirozenější než naše postmoderní absence citových projevů. Lidé pláčou z bezmoci, osamoceně křičí nebo naříkají. Stejně bezmocně a emotivně se však likvidují alkoholem, bourají, co vytvořili, chovají se iracionálně, zblázní se, umřou na beznaděj nebo deziluzi. Jako porouchané stroje s přetaženým a prasklým perkem. A nikdo z protagonistů nemá naději, že se něco zlepší. Pokud ano, pak dočasně.

Sedm povídek má nejrůznější postavy, ženy, muže, mladé, staré. Dokonce i dítě, které se bojí Marxova portrétu. Autor je vybavil klasickou nevinností, která se přisuzuje lidu od počátku korejských dějin. Lid se snaží vyhovět vrchnosti, aby nebyl perzekuován, lid má být ovšem pasen a ochraňován shora. Na rozdíl od králů minulosti má moderní Sever vůdce, kteří jsou stejně nedosažitelní, zbožštění ad absurdum, ale nikoho to nepřekvapuje. Lid se sice snaží, ale je to málo. Nejen proto, že chybuje (jednou jsou to nepovolené závěsy, podruhé odmítnutí porazit strom), ale někdy stačí pouhé podezření, že někdo svou účast a slzy jen předstírá, anebo se vyskytne důvod, proč je v systému přeřazen do kategorie nepřátel revoluce či strany. Každá z postav si projde cyklem končícím pocitem totální bezmoci a ne každá postava je schopná tento stav mysli přežít. Smrtí je několik druhů a fyzická se zdá být vysvobozením zejména pro ty, kdo režimu věřili a obětovali se mu. Mladší generace svou absolutní oddanost nepředstírá, jde spíš o modus přežití, nezbytnou naučenou součást existence. K přežití nestačí jen poslušnost, je nutné předvídat každý osobní krok, je nutné se vyznat. Pokud něco chceme, pak mít kontakty, uplácet, lhát a k tomu mít štěstí.

Sami sobě rukojmími

Povídky jsou řazené chronologicky a datovány lety 1989–1995. Zahrnují tedy dobu konce vlády Kim Il-songa (Kim Irsena) a naplno ukazují problémy po převzetí moci jeho synem Kim Čong-ilem, včetně prvních výraznějších hladomorů a následujícího několikaletého období bídy, tzv. strastiplného pochodu. Absurdita situací tak graduje. Jestliže v prvním příběhu se protagonisté rozhodnou mít se dále rádi a společně utéct (či zemřít), v posledních už jsou rodiny rozdělené natolik, že otec se synem mají společné spíš jen to, že jsou si navzájem rukojmími. Potřeba přimluvit se za někoho v případě evidentní nespravedlnosti už neexistuje, v mezním případě najdeme racionalizaci opaku. Vylhávám se sám sobě z toho, že mlčím. Žádné dojemné scény se nekonají, pokud za takové nepočítáme skutečnost, že se rodina shledá živá.

Prostorový rámec není pro obyčejné čtenáře zřetelně vyznačený až na povídku z hlavního města – nicméně není podstatný, je univerzální, platný pro celý Sever. Víceméně se pohybujeme mimo Pchjongjang, výrazný je topos poslepovaného domku bez topení s nedostatkem snad úplně všeho. Lidé shánějí cosi do hrnce, protože příděly nestačí nebo už nejsou, není na čem uvařit, ale zároveň neexistuje možnost se najíst jinde, protože peníze nikdo nemá (jen lístky). Tyto situace jsou tak běžné, že se nám ani nestačí zdát cizí, stávají se rychle standardem. Absurdita vyčnívá jinde, v pro nás nikdy neprožitých scénách – masových oslav s obrovskými portréty, kam se bez ohledu na zdravotní stav a počasí dostaví každý, a kdo se zpěčuje, je bez milosti deportován; ve svévolném přerušení dopravy na dobu, kdy železnici okupuje vlak s vůdcem; ve smutku za Kim Irsenem, jehož oltáře musí být za každou cenu stále plné květin, i když i ty jednou dojdou. Paradoxně více rozumíme textu, kde se nevinný lid střetává s nižší výkonnou mocí, korupcí, zvůlí. Možná proto, že takové typy i kontexty mají širší platnost. Ale ani funkcionáři a policisté nejsou nic než dočasně funkční kolečko ve vrzajícím, nicméně stále se otáčejícím soukolí. A jejich potřeby jsou nasycené jen o málo lépe než potřeby lidu, v každém případě se mají o co bát.

Chyba na naší straně

Ne všechny zápletky pochopíme. Není to ani tak kulturní vzdáleností, reáliemi, jiným stylem výpovědi, jako spíše výjimečností korejské verze totality. Zde nepomůžou vzpomínky na dobu 50. let (a tu v plné síle u nás dnes už pamatuje málokdo). Ani s velkou dávkou fantazie spojené s empatií nedokážeme porozumět z našeho pohledu otrocké mentalitě Severokorejců a jejich přežívání. Chyba je na naší straně, protože jsme zhýčkaní romanticko-hrdinským narativem dnešních próz a utrpení bez odezvy se pro nás rovná zbabělosti. Protagonisté nás mohou iritovat, nemusíme a nechceme je chápat, ale jsou autentičtí a nepřibarvení. A jejich téměř všední příběhy snímají relativně širokou výseč světa způsobem, který má blíže dokumentu než fikci a jen literární forma mu dává iluzi, že se odehrávají mimo náš dosah. Nicméně vnímání a interpretace Žaloby je na každém čtenáři.

V případě této knihy je nutné se zmínit o překladu. Nebyl pořízen z korejštiny, ale z angličtiny, do níž román překládala přes své mládí známá Deborah Smithová. Je nekolegiální napsat, že jde o překlad výrazně nepovedený, bez udání dlouhého výčtu chyb a nepochopení, nicméně špatný je. Pouze několik větších výhrad: Deborah Smithová nepřekládá, ale přepisuje, málokdy zůstane pohromadě původní věta. Věty, které jsou krátké a úderné, spojuje, přidává své interpretace pocitů tam, kde se jí zřejmě zdá výpověď kusá nebo vysvětlení málo emotivní. Že nedodržuje styl, je nesmírná škoda, protože střídání rytmu je v korejském textu poměrně zásadní prvek. Kromě této značně nepřiměřené volnosti je evidentní, že mnoha místům odkazujícím k severokorejské realitě vůbec neporozuměla. Nebyla schopná se vyrovnat se systémem oslovení v korejštině (žena manžela doslovně oslovuje „Minhjokův strýče“, což působí stejně hloupě v angličtině jako v češtině a bylo by vhodnější použít v překladu manželovo jméno), stranických funkcí, organizací („skauti“ místo severokorejské obdoby „jiskřiček“) apod. O chybách vyplývajících ze slabší znalosti korejštiny netřeba mluvit. To, co dokázalo proslavit román Han Kang, tedy pěkná opulentní angličtina, je v tomto případě nevhodné a překladatelčino nadbytečné žvatlání celou knihu poškodilo. Paradoxně se s některými pasážemi vyrovnal lépe překladatel do češtiny, který ekvivalenty „trefil“. Za chyby anglického překladu nemůže, vytknout by se mu snad dala jedna maličkost: všechny přepisy si nechal zkontrolovat a jsou v pořádku až na pseudonym autora. Není to Bandi (slovo zní robustně a vyvolává scestné konotace), ale Pandi, Světluška. Půvabná metafora poblikávajícího světélka se dá přisoudit autorovi, ale symbolicky i jeho sbírce.