Jihokorejská ilustrátorka Keum Suk Gendry-Kim (nar. 1971) vystudovala umění na univerzitě Sedžong v Soulu a na École supérieure des arts décoratifs ve Štrasburku. Ve Francii žila několik let, začala si zde také přivydělávat překlady korejských komiksů do francouzštiny, a tak se dostala k žánru komiksového románu, v němž debutovala v roce 2012 s autobiografickým dílem Le chant de mon père (Píseň mého otce). Velkou pozornost ale získala komiksovým románem Pchul (Tráva, korejsky 2017), v němž vyobrazila jednu z temných a dlouho opomíjených stránek korejské historie – příběhy sexuálních otrokyň odvedených za druhé světové války násilím či klamem na stanoviště japonských vojáků. V zobrazování života v Koreji pokračuje autorka v románu Kidarim (Čekání, korejsky 2020), ve kterém se na příběhu matky věnuje rodinám rozděleným v padesátých letech korejskou válkou.

Téma sexuálních otrokyň (často též označovaných anglickým výrazem comfort women) zůstává otevřenou a konfliktní politickou otázkou mezi Jižní Koreou a Japonskem. Korea byla v první polovině 20. století po třicet pět let pod japonskou nadvládou – její obyvatelstvo zastávalo druhořadé role a potýkalo se s diskriminací, nucenou pracovní a za druhé světové války také vojenskou mobilizací. Japonsko pro dosažení vyšší morálky mezi vojáky organizovalo na frontě nevěstince, do kterých sice odcházely i některé japonské prostitutky, z většiny však byly tvořeny velmi mladými dívkami násilně odvedenými z kolonií, především potom z Koreje. Na téma se upozornilo až v 90. letech a od té doby se aktivisté i samotné babičky, jak comfort women společnost vzhledem k jejich již vysokému věku častěji označuje, snaží o dosažení oficiální omluvy a kompenzací ze strany Japonska. Jejich příběhy byly zpracovány v mnoha formách, grafické ztvárnění Tráva je ale jistě jedním z nejzdařilejších a nejcitlivějších provedení.

Tráva se ohne, ale nezlomí

Autorka nás provádí životním příběhem paní I Okson, od rozpustilého děvčete toužícího chodit do školy přes utrpení, která zažila v armádních nevěstincích na území Číny, kam byla odvedena, a její cestu k novému životu, který nepřinesl štěstí ani útěchu. Velmi málo dívek se z nevěstinců vrátilo domů. Neměly prostředky, nedostávalo se jim žádné pomoci, a naopak jimi bylo opovrhováno. Paní Okson zůstala žít v Číně a do Koreje se vrátila až po pětapadesáti letech, právě díky otevření této problematiky ve veřejném prostoru. „Kéž bych se tou cestou nikdy nevydala. Tehdy jsem netušila, že z ní nebude návratu. Nepomyslela bych si, že už rodinu nikdy neuvidím,“ říká hrdinka knihy. Román zahrnuje i setkání autorky s babičkami a představuje tzv. domov sdílení v Jižní Koreji, jenž vznikl z veřejné sbírky a v němž mohou ženy společně žít. Seznamujeme se též s jejich životy zde a s aktivitami na veřejnosti, včetně pravidelné středeční demonstrace před japonskou ambasádou. 

I přesto, že jde o tíživé, smutné až depresivní téma, černobílé grafické provedení je strhující a forma lehká a čtivá. Čtyři sta čtyřicet osm stran uplyne rychle, ale zanechá hluboký dojem. Čtenář se musí připravit, obzvláště pokud není s historií comfort women seznámen, na bolestný příběh. Autorka ale projevila nebývalou citlivost k uchopení tématu a vyhýbá se expresivním vyobrazením. Přírodní motivy provází celý příběh, stejně jako v dalších autorčiných dílech, která zatím nejsou českému čtenáři dostupná. Stromy, vysoká tráva, sníh, kvítky nás udržují v časové ose, ale zároveň odrážejí atmosféru scény, vyobrazují nevinnost, křehkost, zoufalství, bolest i naději – rozšlápnutý kvítek už nic nezachrání, tráva se ohne, ale nezlomí. Celkové provedení knihy včetně pevné vazby a vysokogramážového papíru z ní dělá přímo sběratelský kousek, který by neměl chybět v žádné knihovně čtenáře se zájmem o složité životní osudy či obecně o Asii a historii. Doslov koreanistky Miriam Löwensteinové doplňuje knihu o historické i současné společensko-politické okolnosti, které se do děje již nevešly, a jedná se tak o jedno z velmi mála informačně přínosných pojednání o comfort women dostupných v češtině.

O výjimečnosti knihy svědčí i fakt, že získala řadu ocenění jako mimo jiné Krause Essay Prize, Harvey Award, Big Other Book Award, Cartoonist Studio Prize za nejlepší tiskový komiks roku (2020), český překlad Petry Ben-Ari z roku 2021 pak získal ocenění Muriel za nejlepší překlad.