Irský spisovatel Noel O’Regan (nar. 1985) strávil za podpory Českého literární centra letošní červen na tvůrčím pobytu v rezidenčním bytě Moravské zemské knihovny. V rozhovoru, který iLiteratuře poskytl, jsme se bavili o strastiplné cestě k vydání jeho první knihy, o jeho debutu Přitažlivost pádu (Though the Bodies Fall) i irské historii. Hlavní hrdina O’Reganovy oceňované prvotiny Micheál Burns žije na nehostinném ostrohu u pobřeží jihozápadního Irska a stejně jako předchozí generace jeho rodiny pomáhá „návštěvníkům“, kteří se z jeho pozemku chtějí vrhnout do vln Atlantského oceánu. Micheál ze svého rodiště toužil uniknout do většího města, ale poté co přijde o práci a rozpadne se mu vztah, nedokáže dát svému životu jiný smysl a nechá se k temnotou obtěžkanému místu svého dětství opět připoutat.

O’Regan prý v Brně (které mu připomíná Cork) celý měsíc chodil výhradně pěšky a naučil se pár českých frází.

iLiteratura: Je irština těžší než čeština?
Noel O’Regan: To je dobrá otázka.

iLiteratura: V Irsku se povinně učí ve škole, viďte?
Noel O’Regan: Ano, učíte se ji od čtyř do sedmnácti let, ale podle mě se učí dost špatně. Existují i školy nazývané gaelscoil, kde se všechny předměty vyučují v irštině, ale do takové jsem já nechodil.

iLiteratura: Neměl jste dost nacionalistické rodiče.
Noel O’Regan: Asi tak. Ale je škoda, že se irština ve školách vyučuje tak špatně, protože když se člověk nějaký jazyk učí dvanáct let, měl by ho plynně ovládat. To ale nelze říct skoro o nikom.

iLiteratura: Pojďme teď k vašim spisovatelským začátkům. Časopisecky jste publikoval několik povídek, toužil jste napsat román, na nějž jste si však při své redaktorské práci jen těžko hledal čas. Chápu správně, že pandemie covidu-19 byla pro vás svým způsobem požehnáním?
Noel O’Regan: Ano, cítím se provinile, když to tak řeknu, protože to byla hrozná doba, ale mému psaní nesmírně prospěla. Měl jsem díky ní čas a prostor se na psaní znovu soustředit. Před pandemií jsem několik let pracoval na plný úvazek jako redaktor pro jedno nakladatelství v Corku a moc se mi to nedařilo skloubit s vlastní touhou stát se spisovatelem. Redigoval jsem pětadvacet až třicet knih ročně a připadalo mi, že při redigování i psaní člověk používá tu samou část mozku, čerpá z té samé tvůrčí studnice, která po celém dnu úplně vyschne. Moje psaní tedy skutečně trpělo, a když se ohlédnu, opravdu jsem to skoro chtěl už vzdát. No ale přišla pandemie, nakladatelství na pár měsíců zavřelo, a tak jsem napnul všechny síly, abych vdechl život jednomu svému nápadu, z něhož se nakonec stal román Přitažlivost pádu. Byl jsem až zoufalý, měl jsem pocit, že když se to nepovede teď, tak už nikdy. A taky si myslím, že to byl způsob, jak se před pandemií schovat, mohl jsem se zavírat do svého díla.

iLiteratura: A řekl byste, že se tato izolace do vaší knihy nějak promítla?
Noel O’Regan: Myslím, že ano. Slovo covid nebo pandemie v románu vůbec nezazní, ale když si vezmete, v jaké situaci se Micheál nachází, jak je připoután ke konkrétnímu prostoru a má pocit, že ho nemůže opustit, že v podstatě žije na pár kilometrech čtverečních a jeho život se nese ve znamení samoty a izolace… Obojí je pro dobu pandemie velmi příznačné.

iLiteratura: Kdybyste tedy román psal v jiné situaci, nebyla by Micheálova osamocenost tak výrazná?
Noel O’Regan: Je to pravděpodobné. On například začne být posedlý ptáky, začne je určovat… A já během pandemie dělal to samé. Vyhlédl jsem z okna do zahrady a říkal si: Hm, co to je, tohle? Aha, to je pěnkava. Určité aspekty té doby si tedy do knihy opravdu svou cestu našly.

iLiteratura: Vaše postavy mají významuplná irská jména…
Noel O’Regan: Líbila se mi myšlenka, že dám postavám irská jména. Dlouho to vypadalo tak, že kterákoli irská literární postava se jmenovala Mary, Pat, David nebo Sean. Chtěl jsem jim prostě dát tradičnější irská jména. Částečně v tom byla určitá zlomyslnost, věděl jsem, že se anglickým čtenářům budou špatně vyslovovat.

Boží dar i prokletí

iLiteratura: Jméno vaší hlavní postavy Micheál znamená „Bohem obdarován“ nebo „jako Bůh“. Zároveň mějme na paměti, že se stále hlouběji propadá do deprese a není to žádný vzor síly. Podobá se Micheál v nějakém smyslu Bohu, nebo má nějaký boží dar?
Noel O’Regan: Spíš jde o pocit, že má určité boží poslání, což se však týká hlavně jeho matky. Pomoc sebevrahům je její poslání, věří, že zachraňuje jejich duše – nejen životy, ale i duše. Cítí se jako vyvolená. Souvisí to i s konkrétním obdobím irských dějin, s 40.–80. lety minulého století, potažmo krajem let devadesátých. Mick už patří do jiné éry, k mé generaci, která vyrůstala v době, kdy už katolické Irsko začalo upadat. Současné Irsko je daleko sekulárnější, je v něm o dost víc svobody, ale Micheál má v nitru stále potřebu nějakého smyslu, i když nepochází od Boha. Nakonec ho nalezne tamtéž jako jeho matka – v pomoci „návštěvníkům“. Ale jak říkáte, jeho psychické zdraví se stále horší a on ví, že to pro něj není dobré. Má v sobě tento vnitřní konflikt, který se v průběhu knihy stupňuje.

iLiteratura: Máte pocit, že se jako irský spisovatel musíte vyjadřovat k silně katolické minulosti své země?
Noel O’Regan: Nutné to podle mě není a řada irských spisovatelů tu potřebu nemá. Spíš se to týká přímo mě a mých zájmů. Moji rodiče jsou pořád silně věřící, vyrostl jsem ve velmi nábožensky založené rodině, dělal jsem ministranta a do nějakých sedmnácti osmnácti jsem byl věřící, takže docela dlouho. Taky rád zkoumám naši potřebu si vyprávět příběhy – a co je koneckonců náboženství než další příběh, který si vyprávíme? Fascinuje mě to. Pracuji teď zrovna na dvou knihách, přičemž jedna se zabývá právě tématem naší potřeby víry a hledání smyslu života a světa. Neříkám, že mám nějaké odpovědi, ale baví mě to zkoumat.

Dobro vs. dobro

iLiteratura: Líbila se mi jedna rekvizita, kterou v románu používáte: obrovský Ježíš s blikajícím srdcem na baterky, jehož má Micheál po matce – je to strašný kýč a zároveň má hluboký význam. Micheál si pořád říká, že by ho měl ze zdi sundat, ale nakonec ho tam nechá. Uvědomí si, že za posedlostí jeho matky, jež občas působila, jako by jí záleželo víc na „návštěvnících“ než na vlastních dětech, nebyl jen náboženský fanatismus – i když to je možná trochu silné slovo –, nýbrž i její vlastní trauma z náhlé smrti manžela a otce jejích dětí.
Noel O’Regan: Máte pravdu, že i Mickova matka měla potíže. Německý filozof Hegel řekl, že skutečná tragédie nenastává, když proti sobě stojí dobro a zlo, nýbrž dobro a dobro. Tento citát mi při psaní románu pořád přicházel na mysl. Snažil jsem se, aby všechny hlavní postavy měly dojem, že dělají to nejlepší nejen samy pro sebe, ale i pro ostatní. Nejste daleko od pravdy, když říkáte, že je Micheálova matka náboženská fanatička. Je to malinko přehnané, ale v podstatě přesné. Jenomže ona byla opravdu přesvědčená, že pro Micheála, jeho sestry i návštěvníky dělá to nejlepší.

iLiteratura: Koneckonců s ní Micheál zachraňoval životy. A to není malá věc.
Noel O’Regan: Ano, přesně tak. Taky je třeba zdůraznit, že v tehdejším Irsku se o psychických problémech a sebevraždách zkrátka nemluvilo. Obklopovalo je mlčení. Takže role rodiny z mého románu byla o to důležitější.

Stíny katolického Irska

iLiteratura: To mlčení je v knize opravdu velmi výrazné, těžko až pochopitelné. Postavy spolu nemluví o tom, co se děje na ostrohu, sestry Micheálovi zamlčí pokus o sebevraždu té mladší…
Noel O’Regan: Vypovídá to o dlouhodobé dominanci katolicismu v Irsku. Sebevražda byla něco zavrženíhodného. Sebevrazi se podle církevního učení nemohli dostat do nebe, putovali buď do očistce, nebo do pekla. Lidé se jich tedy báli a vůbec, tolik aspektů tehdejší irské společnosti halilo mlčení. Mám pocit, že dozvuky toho vnímáme dodnes, sice ne tak výrazně, ale stále tu jsou. A protože literatura umí tyto problémy vyjádřit, má podle mě velmi významnou roli. Musí však tak činit pečlivě, zdrženlivě a s empatií. Jak říkáte, těžko si to mlčení představit, ale když v něm člověk vyrostl, mělo na něj velký vliv.

iLiteratura: Mimochodem, mohl jste nějak ovlivnit, jak bude znít český název knihy?
Noel O’Regan: Ano, mohl. Alice Hyrmanová McElveen, překladatelka mojí knihy, se kterou se úžasně spolupracovalo, mi vysvětlila, že doslovný překlad anglického názvu Though the Bodies Fall (I když těla padají) by v češtině úplně nefungoval, a tak mi předložila svůj návrh i s vysvětlením. A mně se líbil.

iLiteratura: Mně taky, ale „Přitažlivost pádu“ přece jen říká něco trochu jiného. A původní název je zajímavě nedořečený: „I když těla padají…“
Noel O’Regan: Ano, původní název není tak jednoznačný. A taky se mi na něm líbí to „i když“ – je takové povzbudivé. Každopádně mě moc bavilo spolupracovat s překladatelkou, byla to pro mě nová zkušenost. A cítil jsem, že jsem v rukou opravdové odbornice. Během práce na překladu mě v Kerry jednou navštívila, a tak jsme se spolu jeli podívat na ostroh, kde se můj román odehrává.

Drsná krása irského jihozápadu

iLiteratura: Jde tedy o skutečné místo? Ale tu historii jste mu přimyslel?
Noel O’Regan: Tu jsem mu přimyslel. Jinak ano, ostroh je skutečný, vypadá to tam stejně, jako popisuji v knize, až na ten dům. Čili konec ostrohu je ve skutečnosti jiný. Jsou tam útesy, ale nejsou tak vysoké a nechodí tam sebevrazi, to jsem si vymyslel. Ale zbytek je podle skutečnosti. Jde o oblast, kde jsem vyrostl a mám ji moc rád, a tak jsem ji chtěl zvěčnit.

iLiteratura: Vy jste vyrostl ve vesnici, kde se román odehrává?
Noel O’Regan: V Tralee, v nejbližším městě od vesnice. Dobře tu oblast znám a chtěl jsem zachytit její krásu, ale i to, jak těžko se žije na tak izolovaném místě, které každých pár týdnů bičují bouře přicházející od Atlantského oceánu a které má i svoji divokou a temnou stránku.

iLiteratura: Mnoho vašich postav se věnuje nějakému sportu, dokonce na profesionální úrovni, v knize se objevuje fotbal, hurling, veslování. Včlenil jste je tam z toho důvodu, že jde o součást irské kultury? Nebo mají nějaký hlubší význam?
Noel O’Regan: Sport má v irské kultuře významné místo, hlavně tzv. Gaelic Games. Gaelský fotbal a hurling jsou spjaté s irskou historií, nebo dokonce mytologií, přičemž jde o nejpopulárnější irské sporty. Když se na to podívám vlastní optikou, můj dědeček byl profesionální fotbalista, za městem Tralee je po něm pojmenovaná jedna silnice a v mojí rodině dodnes máme tradici vášnivého zájmu o sport. Taky mě zaujalo, že se v irské literatuře sport moc neobjevuje, lidé od literatury nad ním ohrnují nos. Chci proti tomu trochu bojovat, i když je pravda, že u spisovatelů mladší generace odkazy na sport nacházíme.

iLiteratura: Konec románu jste ponechal otevřený. Objevuje se tam náznak, který ale představuje tu optimistickou ze dvou variant – že Micheál bude i nadále žít na ostrohu, možná jako zaměstnanec hotelu, jenž vznikne na místě jeho domu. Nebyla by to ale vlastně porážka? Kdyby se mu z ostrohu nikdy nepodařilo uniknout?
Noel O’Regan: Porážka by to byla. Ale zdálo se mi, že líp to s ním dopadnout nemůže. Myslím, že ke konci románu už je s útesy tak silně spjat, že se od nich nedokáže osvobodit úplně. Takhle by však měl alespoň trochu vyváženější život. Původní konec vypadal tak, že by v hotelu bydlel, ale moje redaktorka v Grantě mě poprosila, jestli by raději nemohl žít ve vesnici spolu s Brendou, majitelkou obchodu, a v hotelu jenom pracovat, aby nalezl alespoň nějakou úlevu. Nakonec jsem s tím souhlasil. Připadalo mi, že je v tom o trochu víc naděje. Ale ať tak, či onak, i kdyby nakonec přežil, nemůže žít život, ve kterém by útes vůbec nefiguroval.

iLiteratura: Ale zase je pravda, že kdyby utekl, nepostavil by se k minulosti čelem…
Noel O’Regan: A přesně to se stalo Saoirse, Micheálově sestře, která prostě utekla. Nakonec si však uvědomila, že se musí vrátit, aby se s minulostí vyrovnala.

iLiteratura: Popisy krajiny ve vašem románu značí opravdu hluboký vztah k danému místu a těžko si lze představit, že by se váš další román odehrával někde jinde. Co ty dva, na kterých právě pracujete?
Noel O’Regan: Sice se neodehrávají u moře, ale opět v hrabství Kerry, v mé domovině, která je pro mě svým způsobem múzou. Jako spisovatele mě zajímá, jaké myšlenky a různé významové vrstvy se vážou ke konkrétnímu místu a jak utváříme své okolní prostředí. Takže ano, všechny moje dosavadní příběhy se opravdu odehrávají v hrabství Kerry. V příštích dvou knihách tedy půjde o podobný prostor, ale pevninštějšího charakteru, bude tam méně pobřeží. Jedna z nich se například odehrává v nedalekém národním parku.

Environmentální apel

iLiteratura: Čili příroda bude hrát opět významnou roli. A o čem knihy budou?
Noel O’Regan: Nerad mluvím o ději, když jsem knihu ještě nedokončil, ale kniha, kterou myslím dokončím jako první a na které jsem pracoval tady v Brně, bude něco jako historické podobenství. Bude se zabývat přináležitostí k určitému místu a národní identitou a její dekonstrukcí. Kolem národní identity panuje řada nezdravých představ, které bych rád zkoumal v historickém kontextu a analyzoval, co to znamená být Irem. To se během let neustále měnilo a vyvíjelo a bude i nadále. Všechny moje romány budou mít také environmentální rozměr. V dnešní době není možné být spisovatelem a nepsat o globálním oteplování a souvisejících problémech. I v Přitažlivosti pádu je toto téma trochu přítomné – počasí se vymyká ročním obdobím, přicházejí bouřky… jednak se samozřejmě do krajiny otiskuje psychologie hlavního hrdiny, ale taky to souvisí s dnešními environmentálními problémy.

iLiteratura: Ale až k environmentální dystopii byste nezašel?
Noel O’Regan: Zatím ne. Mám jeden takový nápad, nevím, jestli bych ho popsal jako dystopii, spíš je to taková absurdní bajka. Trochu jsem tuto myšlenku rozpracoval, ale ještě si nejsem jistý, jestli se mi ji povede přenést na papír. Uvidíme, zatím jsem to dal k ledu. Kdybych tento příběh dokončil, bylo by to moje nejkafkovštější dílo – abychom skončili v českém duchu.

iLiteratura: Už se na něj těším a děkuji za rozhovor.