Po neobvykle šedivém a depresivním románu Internát, kterého se v překladu Miroslava Tomka čtenáři dočkali minulý rok, vstoupila letos (na Ukrajině o dvacet let dříve) na pulty knihkupectví próza Depeche Mode, reflektující divoká devadesátá léta v ukrajinském Charkově, jenž se čerstvě po rozpadu Sovětského svazu potýká se společenským chaosem. Přestože je v románu Ukrajina již nezávislá, z jeho stránek můžeme vycítit jemné struny stále propojující Charkov s rusko-ukrajinskou realitou. Na rozdíl od Internátu nám sice k poznávání nebo vysvětlení současné tragické krize Depeche Mode neposlouží, čtenáři v něm ale najdou mnoho paralel a bolestivě upřímných analogií s rozpadem Československa, které si je mohou pokoutně získat.

Love-hate relationship s domovinou

Četli jste někdy knihu, která se skoro celá skládá z úvodu, paratextu ve formě příručky a epilogu? Na šedesáté druhé stránce čtenář narazí na již čtvrtý úvod, ale hlavní tělo knihy stále nikde – první část se totiž objeví až na straně pětasedmdesáté. K čemu tolik úvodů? Když se jimi trpělivě prokousáme, vystoupí nám z nich pohledy čtyř kamarádů, kteří nás příběhem budou provázet. Tyto úvody se vyznačují značnou stylovou pestrostí; v posledním autor volí du-formu, aktuálně poměrně oblíbenou techniku, kterou pro větší sugestivnost používá třeba Marek Torčík ve svém románu Rozložíš paměť, oceněném Magnesií Literou. V kontextu Depeche Mode se však zprvu jedná spíše o efekt znesnadňující čtení, na nějž si čtenář musí zvykat. 

Žadan miluje putování. Se svou domovinou má, moderním slovníkem řečeno, love-hate relationship a tento hořkosladký vztah s Ukrajinou v jeho básních i písňových textech vídáme dnes a denně. Jednou větou by se dal shrnout verši jeho písně Натаха (Natacha): Я люблю цю країну, навіть без кокаїну (Miluji tuto zem, dokonce i bez kokainu). I postavy Depeche Mode si uvědomují, že se mohli narodit i v horší zemi. Ukrajině devadesátých let jsou svého druhu oddaní, znají její reálie a interní pravidla a velmi dobře je také umí obcházet. 

Tato pravidla jsou neobyčejně bizarní, setkáváme se s nimi v textu zcela náhodně a bez varování a provází je velká míra nevyřčenosti. Hned v úvodu knihy se například jedna z postav pokouší jezdit hromadnou dopravou na průkaz své babičky, válečné veteránky. Všichni (kromě nás) také ví, že když je potřeba něco sehnat, není pro nákupy lepšího místa než Bělgorod na ruském území. Žadan nezapomíná ani na artefakty příznačné pro devadesátá léta: teplákovky, levnou vodku, marihuanu… Zkrátka vše, co obsahoval zhýralý život postsovětské mládeže.

Touha někam patřit

Slovo mládež zde není náhodné, hrdinové knihy jsou opravdu velmi mladí, zřejmě okolo dvaceti let. Do práce se jim příliš nechce a jediné, co je zajímá, je vodka, politika a hašiš. Jejich život by takto pravděpodobně pokračoval, kdyby na jejich dveře jednoho dne nezaklepal strýc Robert se smutnou zprávou o smrti otčíma osoby s přezdívkou Karburátor. Ten ale není už delší dobu k nalezení, a tak se postavy spolu s vypravěčem vydávají na dobrodružné putování po Karburátorových stopách jako mýtičtí běžci z Marathónu do Athén, aby vzkaz předali. 

V tu chvíli se nám otevírá nová poloha psaní – díky bezprostřednosti a přesným časovým údajům na začátcích odstavců náhle text připomíná dokument. Paralelu najdeme také s filmem Samotáři: i zde jsou postavy ve vlastním životě naprosto ztracené a nezáměrně se ocitají v podivných a trapných situacích. Vrstvení pohledů, textů v textu, absurdnosti nebo karikování charakterů postav připomene zase natáčecí techniky amerického režiséra Wese Andersona.

Všechny Žadanovy postavy ve své ztracenosti touží někam patřit. Úzkostlivě proto lpějí na rozlišování různých subkultur nebo skupin – pankáčů, levičáků, antisemitů nebo Romů. Vypadnout z vlastní sociální bubliny může být pro postavy fatální; s ostatními skupinami se sotva dorozumí a musejí používat speciální jazyk i taktiky, jak z těch druhých něco vymámit. A je jedno, jestli jde o informace, nebo lehké drogy. Jako by byl svět románu plný sportovních týmů, které spolu soupeří. Každý může být potenciálně cizí.

Překládání jako chůze po tenkém ledě

Je třeba také podtrhnout autorův výjimečný cit pro jazyk, a to jak po stránce technické, tak z hlediska osobní fascinace, kterou autor prozrazuje. Dialogy jeho postav jsou přirozené a svižné, působí uvěřitelně a dobře na sebe navazují. Symbolicky je však pro Žadana velmi důležitý také dialog mezi textem a jeho překladem, fascinuje ho samotný akt překládání a tlumočení.

V první části knihy se tak nachází jedna z řemeslně nejvíce fascinujících scén, v níž do Charkova přijíždí americký duchovní, jemuž je přidělena tlumočnice. Zprvu vše probíhá hladce, pak se však tlumočení zvrtne. Tlumočnice si začne neuvěřitelně vymýšlet a uniká jí smysl kázání. 

Díky technice paralelních výpovědí (originální výpověď je napsaná před závorkou, tlumočení v závorce) se můžeme skvěle bavit, a tak trochu se rozčilovat. Autor si moc dobře uvědomuje, že překládání je chůze po tenkém ledě a že jsme jako čtenáři vydáni napospas textu, který s původní verzí nemusí mít nic moc společného. V díle se tato úzkost objevuje hned několikrát a zpravidla se jedná o klíčové scény plné ironie.

Ironie je obecně jedním z hlavních znaků Žadanova psaní. Ani Depeche Mode není výjimkou, i když se v ní místy může projevovat tehdejší nevyzrálost autora – pokusy o grotesknost jsou někdy na hranici trapnosti a v několika případech i za ní. Jedna z postav se tak zastřelí levou nohou, načež se jiná zeptá, zda zastřelený nebyl levičák, či se opíjení popisuje jako normální pracovní den. Některé pasáže ke konci knihy mohou vyznít utahaně, repetitivně a hluše (zejména telefonát do rádia, kdy se postavy snaží prázdnými výrazy udržet co nejdéle na lince). Byť v textu těchto maličkostí najdeme opravdu málo, mohou působit protivně.

Žadan jako postava

Protivná naopak není nespolehlivost vypravěče, která čtenáře příjemně mate a udržuje jeho pozornost. Kdo je vypravěčem, to se ostatně také dozvíme z jediného a ne moc spolehlivého zdroje, když se jedna z postav prořekne a osloví ho „Žadane“. Jen těžko však můžeme Depeche Mode zařadit do populární škatulky autofikce, neboť fiktivnímu Žadanovi nemůžeme věřit ani nos mezi očima. 

Velmi často si totiž protiřečí, fabuluje a sám věří jiným postavám, i když nám coby čtenářům evidentně lžou. Žadan-vypravěč kupříkladu tvrdí, že Karburátor svého otčíma měl moc rád, načež prozradí, že Karburátor o svém otčímovi mluvil jako o vylízaném paku. Naivní vypravěč má také značně dětský pohled na svět – zamýšlí se třeba nad tím, co se stane s utrženou nohou, když se omylem dostane do kombajnu (což je nakonec poměrně dobrá otázka a málokterého dospělého napadne se na ni zeptat). Všechny tyto groteskní obraty ozvláštňují a rozšiřují fikční svět literární Ukrajiny, jak to umí skutečně jen Žadan.

V neposlední řadě je třeba ocenit kvalitu překladu, kterou dokládají bravurně zvládnuté slovní hříčky, ale i hbité prolínání stylů. Je v něm dobře vystižena jak obecná mluva, tak hovorové výrazy (chálka, krim…), či slovník agitačních příruček. Na Žadanovy knihy i jeho dvorního překladatele Miroslava Tomka se zkrátka čekat vyplatí.