Román Arturův ostrov nesoucí podtitul Vzpomínky jednoho chlapce autorky Elsy Morante v Itálii poprvé vyšel v roce 1957. Samotný příběh se ale odehrává v jakémsi bezčasí a nezřídka vyvolává dojem doby značně vzdálené. Místo děje je naproti tomu určeno přesně – celý příběh dětství, především dospívání chlapce Artura, je situován na ostrůvek Procida v Neapolském zálivu. Arturo již z pozice dospělého muže vypráví o svém svobodném a nikým neřízeném dětství naplněném dobrodružnými výpravami po skaliscích a vášnivou četbou. Přibližuje osudy své rodiny, vyznává se z obdivu k tajemnému, mlčenlivému a často nepřítomnému otci a zaobírá se myšlenkami na matku, která zemřela při porodu. Většinu času tráví sám jen se svou fenkou, a to doma na samotě v takzvaném Domě mládenců, který jeho původní majitel zapověděl všem ženám. Jak o sobě říká, žije jako divoch a jeho čas rytmizují jen cyklické proměny přírody a občasné otcovy návraty z dlouhých cest.

Arturo se celé dny toulá po ostrově spalovaném letním sluncem, jehož krajina v sobě skrývá cosi mytického. Za vesničkou na kopci, do níž chlapec zavítá jen málokdy, stojí zpustlý i okázalý Dům mládenců, celému ostrovu dominují opevněné hradby vězení a spojení s vnějším světem zajišťují jen příjezdy malého parníku. Ostrov je i metaforou k Arturovu vnitřnímu životu – po většinu času nemá k sobě žádného společníka, žádného konverzačního partnera, žádnou chápající duši. Žije téměř jako poustevník a jeho situaci možná lépe než samota vystihuje označení izolace, opuštěnost.

Vše se změní až ve chvíli, kdy si otec do Domu mládenců přivede novou ženu Nunziatu, jen o trochu starší, než je Arturo. Ten v ní zpočátku nachází někoho, kdo ho obdivuje a kdo s ním rád tráví čas, a poznává tak čirou radost z lidské blízkosti a zájmu. Poměrně záhy je ale čtrnáctiletý Arturo zahlcen i mnoha komplikovanými, nepřátelskými, sžíravými a náročnými pocity, jež se mu nedaří pochopit. Přesto o to ale po velkou část románu usiluje a jeho snahy někdy mohou být pro čtenáře podobně repetitivní, zdlouhavé, nejasné, bezvýsledné i protivné, jako když se pokouší porozumět sám sobě.

Arturův ostrov zachycuje především období mezi chlapcovým čtrnáctým a šestnáctým rokem života a bývá často označován za bildungsroman, román citového zrání. Dalo by se o něm ale hovořit i jako o románu výsostné introspekce, jelikož Arturo je po všech osamělých letech zvyklý promlouvat zejména sám k sobě. Činí tak nesmírně košatým, obrazným jazykem plným dlouhých souvětí: „Náhlá vzpomínka na něj mi okamžitě přispěchala na mysl: nikoli jako konkrétní postava, ale jako jakýsi oblak plující naložený zlatem a tmavou modří, nebo jako hořká chuť, nebo jako halekání téměř celého davu, a přitom to byly nesčetné ozvěny jeho volání a slov, která se vracela ze všech okamžiků mého života.“ (s. 368) A jak do sebe protagonista románu v průběhu textu nahlíží a poznává se, lépe chápe i dění ve svém okolí a zjišťuje, že s otcovými cestami i ledasčím dalším to možná bude trochu jinak.

V průběhu textu se také různě poodkrývají a nahlížejí ty základní, nejbližší a často nejkomplikovanější lidské vztahy. Do adorace, s níž Arturo vidí svého otce, postupně proniká i něco z nenávisti. Svému vztahu k nepoznané matce chlapec lépe porozumí až při pohledu na macechu a jejího syna. Do konstelace Arturových vztahů ještě zvláštním způsobem zasahují jména, která propojují postavy na první pohled možná nepodobné (například propojení chlapečka jménem Carmine Arturo s protagonistou Arturem nebo zajímavá paralela mezi Arturovou matkou a fenou Immacolatellou, neposkvrněnou). Jména jiných ženských postav zase nenápadně odkazují na to, jakou roli v Arturově příběhu sehrají, což je případ macechy Nunziaty či další ženské postavy Assunty. Podrobněji to vysvětluje překladatelka knihy Alice Flemrová ve svém skutečně krásném doslovu plném překvapivých informací, který v mnohém čtenářský zážitek z románu prohlubuje a rozšiřuje.

„Vrátit se do oplakávaného chlapectví“

Elsa Morante (1912–1985) se psaní věnovala celý život. Povídky i básně publikovala knižně i v časopisech, vyšla jí knížka pro děti, posmrtně byly vydány její eseje i korespondence. Těžiště jejího díla ale leží ve čtyřech románech. Arturův ostrov je v pořadí druhý a alespoň mezi kritiky jde o dílo nejoceňovanější. Morante za něj v roce 1957 získala jako vůbec první žena nejznámější italskou literární cenu Strega, přesto byl román česky publikován teprve v roce 2022. Její novější romány Aracoeli (italsky 1982) a Příběh v historii (italsky La Storia, 1974) u nás vyšly už v letech 1988 a 1990 v překladu Zdeňka Frýborta. Na český překlad tak už čeká jen její první a možná nejzvláštnější román, rodinná sága se snovou atmosférou Menzogna e sortilegio (Lež a kouzlo) z roku 1948.

Tvorbu Elsy Morante nelze přiřadit k žádným výrazným literárním proudům. Podobně jako například její krajanka a vrstevnice Anna Maria Ortese (román Žalostící stehlík, česky 2019) byla i Morante spíše svébytná solitérka, již kromě úspěchů a obdivu provázelo i odsouzení a nepochopení. Nepsala v duchu válečného a poválečného neorealismu, který byl v italském umění značně rozšířený, a to přesto, že jejím partnerem byl už od předválečného období Alberto Moravia, autor kupříkladu slavné neorealistické Horalky. Román Příběh v historii si sice získal nevídaný čtenářský úspěch, pro dobovou kritiku byl ale příliš patetický a pesimistický. Jak vysvětluje Alice Flemrová v doslovu, dílo Elsy Morante rezonuje dodnes a ovlivnilo například i v současnosti velmi úspěšnou autorku skrývající se pod pseudonymem Elena Ferrante, která si své umělecké jméno zvolila právě s odkazem na slavnou spisovatelku.

Sama Morante měla však k ženskému pokolení skeptický postoj. Odmítala být „spisovatelka“ a chtěla, aby byla její profese uváděna v mužském rodě. Jejími přáteli byli rovněž především muži, často významní umělci – spisovatel a režisér Pier Paolo Pasolini, básník Umberto Saba či romanopisec Italo Calvino. Ostatně podle dopisu, který cituje Flemrová v doslovu, byla důvodem, proč se Elsa Morante rozhodla příběh Arturova dospívání napsat, její „dávná a nevyléčitelná touha být chlapcem“ a román byl pro ni způsob, jak se „vrátit do oplakávaného chlapectví“ (s. 380).

Podstatné je ale zvláště to, že tento rezervovaný přístup k ženám Elsy Morante lze vyčíst i z jejího díla. Ženské postavy v Arturově ostrově jsou nepřítomné (matka), hloupé a naivní (Nunziata) či vypočítavé (Assunta). A především Arturův pohled na ženy – formovaný názory otce, zprostředkovaně i původního majitele Domu mládenců a četbou – je odtažitý a misogynní, ovšem zároveň zajímavý v tom, jak odporuje některým stereotypům, kupříkladu tomu o ženské kráse. „Podle mého soudu skutečné ženy žádnou nádherou ani vznešeností neoplývaly. Byly to malé bytosti, které nikdy nevyrostou tak jako muž, a trávily život zavřené v pokojích a komůrkách: a proto byly tak bledé. (…) Měly stále něco na práci, byly vyhýbavé, styděly se samy za sebe, možná proto, že byly tak ošklivé, a kráčely jako chřadnoucí zvířata, ve všem tak rozdílné od mužů, prosté elegance i suverénnosti.“ (s. 49). Pod vší Arturovou nevraživostí, již k ženám chová, se ale skrývá i jistá lítost nad ženským osudem, hrůza z toho, že se stačí narodit jako žena a na člověka čeká jen podřízenost a dřina, a naopak žádná volnost a dobrodružství. Jak Arturo shrnuje, „všechny velké skutky, které mi v knihách učarovaly, vykonali muži, a nikdy ne ženy“ (s. 49).

V roce 2022, kdy nakladatelství Argo Arturův ostrov publikovalo, uplynulo od smrti Elsy Morante 110 let. Patří mu poděkování za to, že se rozhodlo tento víc než šedesát let starý, klasický a poměrně rozsáhlý text vydat a rozšířit tak povědomí českých čtenářů o jednom z nejsvébytnějších hlasů italské literatury 20. století. Román je to bezesporu náročný, záhadný, jazykově přebohatý a někdy také pochmurný, pomalý a naplněný skutečně intenzivním pocitem osamělosti, tápání a neporozumění sobě i okolí. Jestli po knize někdo sáhne čistě pro její pestrobarevně veselou obálku zobrazující domky na Procidě a bude čekat idylickou, snadně plynoucí četbu plnou nostalgických vzpomínek na dětství, nejspíš bude velmi zaskočen. Obálka, kterou Argo zvolilo, totiž evokuje skutečně značně harmoničtější literární krajinu, než je ta, do níž nás Arturo přivádí.