Zasloužený odpočinek je na dosah. Po bezmála třiceti letech, tvrdě odpracovaných v německých továrnách, odchází devětapadesátiletý Hüseyin Yilmaz do předčasného důchodu. Za našetřené peníze si v Istanbulu pořídil vlastní byt, do pulzující turecké metropole se za ním zanedlouho přistěhuje i jeho manželka Emine a nejmladší syn. Hüseyinův celoživotní sen však nedojde naplnění. Na chodbě zbrusu nového bytu jeho zhuntované tělo podlehne infarktu. K Bosporu se nyní sjíždějí Hüseyinovy děti Sevda, Hakan, Peri a Ümit, aby zde spolu s Emine pohřbili svého babu. Náhlá ztráta hlavy rodiny vypouští pomyslné džiny z lahve – hluboko zasuté vzpomínky a obavy, jež nelze vyslovit ani pojmenovat. Spolu s nimi začnou na povrch vyplouvat i dávná rodinná tajemství.

Mozaika promlčených traumat

Hüseyinova smrt, zasazená do léta roku 1999, je výchozím bodem třísetstránkového románu. Od tohoto momentu se vracíme o celá desetiletí zpátky a seznamujeme se s okolnostmi, které předcházely Hüseyinovu odchodu do Německa. Jsme svědky jeho odloučení od manželky i dětí, jejich pozdějšího sžívání s každodenní realitou, když se rodina konečně sestěhuje a usídlí ve smyšleném západoněmeckém městečku Rheinstadt. Děti tureckého gastarbeitera sledujeme na spletité cestě k samostatnému dospělému životu, poznamenaného – chtě nechtě – rodinným původem, a to jak etnickým, tak i třídním. 

Autorka všem členům rodiny věnuje vlastní ucelenou kapitolu. Postupně nechává promlouvat Hüseyina, Ümita, Sevdu, Peri, Hakana a Emine. Šestice protagonistů sdílí své dávné touhy a zklamání, o nichž nikdo z nich předtím nedokázal otevřeně mluvit. Mezi Yilmazovými totiž celé roky zela nepřekonatelná propast. Střípky vzpomínek se zároveň prolínají s bezprostředními pocity po otcově náhlé smrti a následném pohřbu. Nezúčastněný vypravěč všem naslouchá a působí jako jakýsi rodinný terapeut. Empatie vševědoucího hlasu se nejvýrazněji projevuje v úvodní a závěrečné kapitole, kdy hlas vstupuje do přímého dialogu s umírajícím Hüseyinem, respektive ovdovělou Emine. S každou další kapitolou se postupně doplňuje mozaika traumat, která v závěru vytvoří rodinný portrét složený z nelehkých lidských osudů.

S nálepkou migranta

Fatma Aydemir ve svém rodinném románu do jisté míry čerpá z vlastní biografie. Podobně jako statisíce tureckých mužů a žen přišli i oba její dědečkové do Německa, aby zde na základě dohody o náboru pracovních sil z roku 1961 pomohli udržet poválečný hospodářský boom. Osmatřicetiletá spisovatelka a novinářka reprezentuje generaci, která se sice narodila a vyrostla v Německu, ale na níž i nadále ulpívá nálepka migranta. 

Neukotvenost mezi tureckým a německým světem Aydemir zpracovala již ve své oceňované prvotině Ellbogen (2017). Hlavní hrdinka románu, sedmnáctiletá Hazal, usilovně hledá místo mezi Berlínem a Istanbulem, které by mohla označit za svůj domov. Tématem domova, respektive vlasti (německy Heimat), se Aydemir zabývala také v rámci své novinářské práce coby spoluvydavatelka souboru esejů Eure Heimat ist unser Albtraum (2019), v němž čtrnáct německy mluvících a píšících osobností s tzv. migračním pozadím sdílí své zkušenosti s každodenním a strukturálním rasismem a kriticky se přitom vymezují právě vůči pojmu Heimat. Ten se již před několika lety začal z pravého okraje politického spektra přesouvat do společenského mainstreamu a v roce 2018 navíc doputoval do nového oficiálního názvu německého spolkového ministerstva vnitra.

Podnětem pro napsání románu Džinové byla autorčina touha zjistit, kdo a jací vlastně byli muži z první generace smluvních dělníků, jakým byl i Hüseyin. Kniha vyšla v mnichovském nakladatelství Carl Hanser Verlag v únoru 2022 a vzápětí zaznamenala velmi pozitivní ohlas, jenž se projevil mj. i nominací na Německou knižní cenu 2022. Porota na něm ocenila, že „spojuje otázky identity, genderu a původu s tématy, jako je rasismus či diskriminace“ a že zároveň pojednává o části novodobé historie Německa, dosud v literatuře opomíjené. 

Sága rodiny Yilmazů vyšla česky v květnu 2024 v brněnském nakladatelství Host. Fatma Aydemir krátce poté vystoupila v rámci německojazyčného programu Das Buch na veletrhu Svět knihy Praha, kde svou knihu představila. Autorkou českého překladu je spisovatelka a překladatelka Viktorie Hanišová, která se ve svém vlastním prozaickém díle rovněž zabývá narušenými rodinnými vztahy. Překladatelce se podařilo zachovat plynulost vyprávění i důvěrný tón, jímž protagonisté promlouvají ke čtenáři. Umně si poradila i s tureckými výrazy a reáliemi, tu a tam prostupujícími dialogy mezi členy rodiny. Českému publiku tak zpřístupnila román, který může přispět k pochopení reality a rozmanitosti současného Německa.

Hořící domy a jizvy na duši

Fatmě Aydemir se podařilo do rodinného dramatu vepsat důležitá témata, s nimiž se na vlastní kůži potýkala první generace tureckých gastarbeiterů a jejich potomků. Díky ústředním i vedlejším postavám můžeme jakoby mimoděk zaznamenat měnící se migrační i integrační politiku západního Německa či politické zvraty v Turecku. Na příkladu Hüseyinovy rodiny lze také sledovat úpěnlivou snahu zapadnout, a to i za cenu potlačení vlastní identity – což se týká nejen momentu, kdy hlava rodiny zakáže, aby se doma mluvilo jejich mateřskou kurdštinou.

Obzvlášť na postavách Sevdy a Emine román demonstruje působení patriarchálních struktur, omezujících ženám přístup ke svobodnému rozhodování a konání. Džinové také ukazují rozpolcenost mezi touhou vymanit se ze škatulek a nutkáním stereotypy většinové společnosti na truc potvrzovat. Na pozadí románu spatřujeme i paralelní světy – to když se Emine poprvé dozvídá o nacistických zločinech z amerického televizního seriálu Holocaust –, které jsou však prostupné: Mladší dcera Perihan se stane prvním členem rodiny s maturitou a následně vystuduje vysokou školu s diplomovou prací o Friedrichu Nietzschem. 

Román v neposlední řadě ukazuje také temnou tvář devadesátých let. Euforie ze znovusjednocení Německa se týkala jen části německé společnosti. Nová doba s sebou přinesla i nárůst pravicového extremismu, kdy na východě i západě země docházelo k rasově motivovanému násilí. Města Mölln a Solingen jsou nejen pro tureckou komunitu tragickým mementem tohoto období. V letech 1992 a 1993 zde došlo k úmyslnému zapálení domů s tureckými rodinami. Podobná událost je vepsána i do života hlavních hrdinů románu, na rozdíl od skutečných událostí však bez obětí na životech. 

Přes všechna tato témata však Džinové nejsou knihou, kterou by bylo možné automaticky zařadit do škatulky tzv. migrantské literatury. Zkušenost s migrací, determinující třídní a společenské postavení, hraje v životě všech postav významnou roli. Avšak všechna trápení, která si v sobě Hüseyin, Ümit, Sevda, Peri, Hakan a Emine nesou, jsou zcela univerzální. Ať jde o potřebu lásky, bolest ze ztráty, neschopnost dialogu s bližními, či touhu po uznání, nalezení sebe sama nebo po obyčejném spokojeném životě. Fatmě Aydemir se proto podařilo napsat příběh, v němž se najde každý – bez ohledu na to, jak se jmenuje či jakou řečí mluví.