Mezi zpěváky, jejichž alespoň jednu píseň zná snad každý Čech, patří bezesporu i Jaromír Nohavica. Ostravského barda jistě není třeba blíže představovat, v posledních letech však veřejným prostorem více než jeho písňové texty rezonovala jeho spolupráce s StB a postoje ohledně ruské invaze na Ukrajinu. Mnohé tak Nohavica zklamal, mnozí nad tím naopak mávli rukou a radost z poslechu jeho písní si kazit nenechají. Jedny i druhé měl před očima (a také usazené proti sobě u stolu) Přemysl Houda (nar. 1981), který se tematikou folkové hudby v období normalizace zabývá dlouhodobě. Jak už název knihy Nohavica a jeho naše malá válka napovídá, jde Houdovi jak o Nohavicu viděného Nohavicou, tak o Nohavicu viděného očima těch druhých, ať už jde o posluchače, přátele, kolegy, nebo další lidi, v jejichž životě zpěvák zanechal větší či menší stopu. Hned v úvodní kapitole nadto Houda upřesňuje, že není jeho záměrem napsat klasický životopis, neboť zdaleka nepokládá za jisté, že je život sám o sobě vůbec nosným příběhem. Tím autor zároveň poměrně elegantně předchází případné kritice, která by mu mohla vyčítat neúplnost.

Paradoxy, kontrasty a protiklady

Zvolený přístup Houdovi umožnil oprostit se od určité svázanosti, kterou s sebou chronologický rámec, pro životopisy téměř automatický, přináší. Určitou návaznost sice v jednotlivých kapitolách vysledovat lze (kapitola o festivalu Folkový kolotoč, na němž Nohavica svou písničkářskou kariéru zahájil, následuje hned po úvodní kapitole, předposlední kapitola je pak věnována zpěvákovu turné po Spojených státech v roce 2003 a ta poslední událostem po invazi ruských vojsk na Ukrajinu), plynutí času ale není hlavním motivem, kolem něhož Houda svůj text buduje. Místo toho staví na paradoxu, kontrastu a příslovečné přitažlivosti protikladů. Tímto prizmatem nazírá nejen totalitní osmdesátá léta, kdy Nohavica dostal zákaz vystoupit na plzeňské Portě, ovšem jeho nahrávky se tam mohly zcela oficiálně prodávat (a jen o něco později byl tentýž Nohavica na koncertu konaném přímo v Paláci kultury pod patronací samotného Miroslava Šloufa), ale i období následující, kdy mapuje rozpor mezi Nohavicou v soukromí a Nohavicou veřejně vystupujícím, snažícím se vyhovět očekáváním, která na něj publikum klade – Houda v této souvislosti dokonce u Nohavici rozlišuje mezi Jaromírem a Jarkem, téměř jako by se jednalo o dvě různé osoby.

Tímto způsobem Houda nazírá i Nohavicovu spolupráci s StB, což je téma, které pravděpodobně bude zajímat nejvíce čtenářů. V příslušné kapitole, mimochodem ze všech nejdelší, se jasné hranice mezi dobrem a zlem stírají, k čemuž pochopitelně přispívá jak nedokonalá lidská paměť, tak i snaha vysvětlovat vlastní jednání v pozitivním, nebo alespoň co možná nejméně negativním světle. Dochované archivní materiály toho o skutečné motivaci lidí žijících před rokem 1989 mohou prozradit jen málo, zůstává tedy na čtenáři, nakolik chce věřit tomu, že Nohavica nikoho vědomě neudal (jak tvrdí jeho řídící důstojník Jan Liberda, kterému autor též dává v knize prostor) nebo že Liberda je a i ve službách StB byl slušným člověkem, který se pro roli Nohavicova řídícího důstojníka obětoval, aby předešel riziku, že tuto roli bude zastávat někdo z agilnějších kolegů. Některé spíše drobnější detaily sice autor dokáže vyvrátit (třeba tvrzení Jana Rejžka, že spolupracovníkem StB byl i Nohavicův otec), otázka o skutečné míře spolupráce Nohavici a o škodách, které lidem ve svém okolí napáchal, však zůstává nadále – a patrně i natrvalo – otevřená. Jen drobnou útěchou pak může být informace, že Nohavica za svou spolupráci nejspíše nepřijal žádnou finanční odměnu (pokud mu ovšem někdy byla nabídnuta). Poněkud problematické u této konkrétní kapitoly je, že Houda některá uvedená tvrzení vyvrací i několik desítek stran poté, co je zmiňuje, což klade na čtenářovu pozornost zvýšené nároky. Navíc pak není zcela jasné, jaký cíl autor sleduje, když nepravdivá nebo zavádějící tvrzení nekoriguje ihned.

Přirozená lidská slabost?

Celkem jasně tak Houda v této i v jiných kapitolách mezi řádky opakuje narativy o přirozené lidské slabosti, které nelze vyčítat ústupky vůči totalitní moci, nebo o stranících, kteří navzdory členství ve straně zůstali slušnými lidmi, zatímco leckteří celoživotně bezpartijní napáchali mnoho zla. „Jestli na těch seznamech nejsme, tak je to jenom omyl, protože všichni jsme na těch seznamech být mohli,“ cituje na jednom místě jednoho z Nohavicových přátel a postoje samotného Nohavici se snaží přiblížit na konceptech odpovědi, kterou zpěvák plánoval napsat Jaroslavu Hutkovi a dalším, kdo mu jeho spolupráci vyčítali.

Podobně nejednoznačně vyznívá i kapitola týkající se posledních dvou let, poznamenaných invazí na Ukrajinu. Zde by možná neuškodilo dát více prostoru samotnému Nohavicovi, jehož postoje Houda shrnuje jen otázkou, zda by lidem nevadilo, kdyby jej místo Putina vyznamenala třeba Angela Merkelová. Vedle těch, kdo rozhodli o rušení již nasmlouvaných koncertů, ale Houda nechává zaznít i hlas z opačné strany spektra, totiž jedné Nohavicovy ruské známé, která sice na první pohled dosti paradoxně souhlasí s názory, že Nohavica situaci na Východě nehodnotí zcela správně, ovšem její postoj vychází z přesvědčení, že kdyby Nohavica měl o dění na Ukrajině přesnější informace, chápal by, že Rusko mělo k rozpoutání války legitimní důvody. Nad tím čtenáři nezbývá než si povzdychnout, že i takoví lidé jsou zkrátka mezi námi.

Nohavica v Houdově podání zůstává těžko uchopitelným a posouditelným zjevem, autor jej s oblibou opakovaně přirovnává ke stylizované postavě harlekýna z commedie dell´arte, jinde vidí paralely mezi Nohavicou a Pygmalionem z Ovidiových Proměn, nebo dokonce s Ježíšem Kristem čelícím na poušti ďáblovu pokoušení. Těmito paralelami necharakterizuje Houda zdaleka jen Nohavicu, i u severomoravských vesničanů, o jejichž názory na Nohavicu se zajímá, dokáže nacházet motivy známé z Gogola nebo z Melvillovy Bílé velryby. Je jen otázka, zda se těmito odkazy autor zbytečně nevzdaluje velké části čtenářů, pro něž se tak minimálně části knihy posouvají na samou hranici srozumitelnosti. Sečtělejšímu čtenáři pak může padnout na mysl varovná metafora cibule z Ibsenova Peera Gynta, kdy ve snaze proniknout vrstvami harlekýnovské neuchopitelnosti člověk postupným sloupáváním jednotlivých vrstev nakonec dojde ke zjištění, že se pod jejich nánosem žádné jádro neskrývá.          

Po přečtení Houdovy knihy tak čtenář před sebou neuvidí Nohavicu vysvětleného a jednoduše podaného, ale spíše Nohavicu ještě komplikovanějšího, vrstevnatějšího, komplexnějšího a možná i ještě méně pochopitelného. Ať tak či tak, jeho písničky bude čtenář po přečtení této knihy vnímat téměř určitě odlišně než předtím.