Historik, politolog a novinář Přemysl Houda, působící na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, vydal na téma historie folku v době pozdního socialismu knihu Normalizační festival. Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce. Pokračuje tak ve svém dlouholetém zájmu o dějiny folku a písničkářství, o kterých pojednávala již jeho předchozí kniha Intelektuální protest, nebo masová zábava? (Academia 2014). Ta se neobešla bez silné odezvy – ostatně je nedílnou součástí každé kritické reflexe sociálního hnutí v soudobých dějinách, že se dotýká nezřídka značně citlivých témat, tvořených jednak normativními představami o minulé době, jednak pamětí a identitou stále žijících aktérů. Snad právě předešlé kritické reakce vedly Houdu k vydání studie Normalizační festival, v níž se spíše než na samotný folk zaměřil na interpretační problémy kategorizace folkového hnutí v zažitých pojmech jako disent, režim či „šedá zóna“.

Po teoreticko-metodologické stránce Houda zaujímá jednoznačně kritické stanovisko k tradičnímu totalitaristickému náhledu na období komunismu. Na rozdíl od skalních zastánců této perspektivy se Houda inspiruje strukturální analýzou jazyka, historiograficky se pak opíraje o dílo Alexeje Jurčaka Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo. Poslední sovětská generace (Karolinum 2019), jež se po nedávném vydání v českém překladu stalo poměrně často citovaným, a to zejména v rámci tzv. revizionistické vlny soudobé české historiografie. Představou tzv. Möbiho pásky se Houda snaží překlenout pojetí o striktně rozděleném světě vládnoucí politické moci a zbylé společnosti, přičemž zdůrazňuje, že v jím předkládané perspektivě „ostrůvky svobody budou […] volně přecházet v moře nesvobody, prostory za branami v prostory před branami, přetvářka a podvádění v poslušné vykonávání příkazů (a vice versa)“ (s. 8). Vedle tohoto teoretického uchopení je obsahové jádro knihy tvořeno desítkami rozhovorů a rozsáhlým množstvím archivního materiálu.

Houda naráží na paradox tradičního „manicheismu“ o dobrých hrdinech a zlém režimu. S pomocí různých metaforických příkladů od již zmíněné „Möbiho pásky“ přes motivy z děl Pierra Bourdieu, Umberta Eca či Claude Lévi-Strausse až po Václava Havla charakterizuje folkovou subkulturu s některými vybranými představiteli jako jeden z příkladů, jak se světy subverze a participace mohly vzájemně prolínat, a tím také spoluutvářet normalizační společnost. Jak mohli být v opozici proti režimu ti, kteří pro svou aktivitu využívali plně režimních struktur? Houda zde nepoužívá pojetí „vyjednávání“ mezi autoritativní mocí a společností, jak je často užíváno v revizionistických pojetích dějiny každodennosti. Nesnaží se formulovat určitý kontranarativ normalizace, naopak do značné míry kopíruje tradiční linku českého porevolučního vyprávění, proti němuž se ovšem kriticky vymezuje, zejména jde-li o představu určité jasné hranice zla prostupujícího společností. Zdůrazňuje, že původně disidentský pojem „šedé zóny“ se s odstupem času stává stále více formalizovanou představou o bezdějinné vyprázdněnosti ujařmených mas, čekajících na moment svého vysvobození. Tuto myšlenku pak kriticky postihuje zejména v kapitolách „Šedá zóna?“ a „Bezčasí“, kde užívá motiv vzpomínání na okamžiky „zázraků“, tedy iluzi výjimečnosti šťastných chvil každodenního života za normalizace, jako projev akceptace vlastní prožívané „šedi“.

Jedním z hlavních hrdinů knihy a jakýmsi ideálně-typickým představitelem je Milan Kuchynka, řadový člen KSČ a aktivní organizátor folkových festivalů z Valašského Meziříčí. Příběh Kuchynky, stejně jako v dalších částech třeba příběh písničkáře Vladimíra Merty, slouží jako sonda do reality každodennosti folkového života řadového aktéra hnutí, v rámci kterého se rozplývají hranice mezi oficiálním a neoficiálním, konformním a nonkonformním i režimním a protirežimním. Jejich příběhy slouží za příklad vytváření určitého legitimizačního vyprávění o strastech vlastní folkové činnosti v časech normalizace, které mají zastírat fakt, že oni sami tehdy tento svět pozdního socialismu aktivně žili a tvořili. Houdovi funkcionáři klubů mládeže se stávají jakýmisi zprostředkovateli protirežimních aktivit, jsouce ale nadále součástí režimních struktur. Otázkou zůstává, zda takto Houda jen implicitně nevyřazuje ze soudobého vyprávění o každodenní nonkonformitě ty, již nesplňují vysoké nároky morální integrity na status „reálného“ vzdoru vůči panující moci, jako v případě třeba Vlastimila Třešňáka a jiných, vůči nimž byl „autoritativní diskurz uplatněn doslova“ (s. 41).

V každém případě se v dalších částech Houda snaží odhlédnout od jasně deklarované ideje „protirežimních písničkářů“, jakými byli například Jaroslav Hutka nebo právě Vlastimil Třešňák, a soustřeďuje se na řadu folkových umělců a kulturních referentů, kteří se neměli jen krčit v šedi zákazů, omezujíce se na společensky neexponovaná témata, nýbrž v rámci oficiálních struktur měli aktivně a nikterak donuceně formovat folkové hnutí. Vymezení folku jako „protestního hnutí“ tím nabývá určité tekutosti, v níž se sociální světy režimu a společnosti vzájemně prolínají, ba co více, pozdní socialismus tak je pro samotné aktéry veskrze „časem, který je formoval, a pozdně socialistický ideologický jazyk byl pro ně čímsi důvěrně známým, čímsi, čemu ‚rozuměli‘ a s čím dovedli docela ‚přirozeně‘ zacházet“ (s. 42). V dalších částech knihy se Houda trochu nesystematicky zaobírá nahodile vybranými interpretačními problémy spojenými zejména s analýzou nasbíraných vzpomínek a archivních pramenů, včetně těch Jaromíra Nohavici, a dále rovněž významy a konečným rozkladem ideologického jazyka pozdního socialismu.

Na rozdíl od deklarativně revizionistických prací, např. od Pavla Koláře nebo Michala Pullmanna, jež představují spíše angažované dějepisectví kladivem, bourajícím nemilosrdně zažité normativy, zákonitě tím vyvolávajíce vlnu tomu odpovídající kritiky, představuje Houda spíše reformistický směr vně českého diskurzu, zaměřuje svou kritiku na zažité a tradiční kategorie. Práce má potenciál získat pro zvolené téma i širší publikum, a to předně z řad pamětníků a stoupenců folku, leč Houdova snaha o „jiný konceptuální ‚rám‘“ (s. 21) může paradoxně narazit na určité konceptuální limity. Pro velkou část revizionistické historiografie bude jeho kritické zamýšlení se na paradoxy binárně morálních představ či teze ohledně performativity paměti něčím samozřejmým, navíc příliš se zaměřujícím na staré normativní kategorie, např. „šedou zónu“. Pokud jde o stále žijící pamětníky, jen stěží lze doufat ve velké pochopení pro Houdovu snahu „vstupovat do slovníků cizích […] a s humorem, a někdy snad i s jistou náklonností, poukazovat na jejich vnitřní rozpory vzešlé z jednostranného výběru faktů, o které se opírají“ (s. 140). Místy až trochu arogantním stylem vědce obeznámeného s „realitou minulosti“, čemuž jen přidává střídavé užívání ich-formy a majestátního plurálu, Houda nemilosrdně zbavuje jednotlivé aktéry jejich vlastní celoživotně utvářené identity se symboly subkulturní autonomie a nonkonformity, čině z nich jen jakousi řadovou masu herců, spoluutvářejících představení pozdní normalizace. Právě ostrou kritiku formy soudobého vzpomínání na minulost coby do značné míry „fikci“ (s. 105) vycházející z porevolučního totalitaristického binárního modelu lze pokládat za společensky nejvíce provokativní, a to zejména v českém prostředí s velice normativním vztahem k autonomii paměti coby mravnímu odkazu minulosti.

Spíše než pojednání o problému hranic mezi vládnoucí mocí a společností v době normalizace tak kniha předkládá kritiku binární představy o „životě v pravdě“ a „životě ve lži“, o rozporu mezi dnešním formováním obrazu minulosti a vlastní realitou každodenního života dané doby. Přes svou mírnou nesystematičnost představuje Houdova kritická úvaha nad způsoby, jak je formována paměť na folkové hnutí v pozdním socialismu, velice originální a podnětnou prací. Jde tak ruku v ruce s pokračující historiografickou kritikou posledních let, jež cílí na problémy stále křečovitější, avšak nadále paradigmatické perspektivy o boji disentu proti totalitě a mlčícím zbytku společnosti coby panoramatu této manichejské bitvy. Kniha Normalizační festival je každopádně dalším příkladem apogea českého porevolučního dějepisectví, jež nezadržitelně směřuje k radikální proměně způsobu nahlížení nejen na české soudobé dějiny.