Máloco oku člověka toulajícího se krajinou lahodí tak jako louka plná barevných květů, motýlů, čmeláků, včel a jiného hmyzu. „Lučiny“ se dokonce objevují i v české hymně a vnímáme je jako nedílnou součást přírody. Co ale dělá louku loukou? Jak se od sebe různé louky liší? Co stojí za mimořádnou druhovou pestrostí jedněch a fádností druhých? Proč jsou louky a péče o ně důležité a co všechno se můžeme jejich výzkumem dozvědět? Louky jsou fascinujícím krajinným prvkem a vzbuzují mnoho otázek, na které není vždy úplně snadné odpovědět. Krom zmíněných patří k těm nejvtíravějším, jakou podobu asi měly, než lidé přešli od lovu a sběru k zemědělství a začali ve velkém obhospodařovat a přetvářet své okolí. Přesto se loukám na rozdíl od lesů, jež se v poslední době dočkaly několika zajímavých monografií (například Český a moravský les či Jiné klima – jiný les), nedostává velké pozornosti. Do jisté míry za to snad může skutečnost, že louka není oproti lesu tak snadno ekonomicky uchopitelná. Zatímco degradace lesů vlivem klimatických změn či nevhodného hospodaření je patrná na první pohled a pojí se s ní zjevné důsledky pro člověka i ekosystémy, proč by mělo vadit, že na louce místo orchidejí a vzácných bylin převládnou trávy nebo konkurenčně zdatné květiny jako pampelišky, které navíc rozhodně nejsou nehezké?

Na mnohé z těchto otázek odpovídá nenápadná, avšak velmi poutavá kniha Louky. Dobrodružství poznávání, kterou v roce 2023 publikovalo nakladatelství Academia a za níž stojí skupina vědců z Botanického ústavu AV ČR v Průhonicích. Ti se už několik desítek let věnují výzkumu lučních společenstev v Krkonoších a nyní se výsledky svého snažení rozhodli představit širší veřejnosti. Přestože se tedy kniha soustřeďuje primárně na louky krkonošské, prezentovaná zjištění a zajímavosti platí do značné míry i pro jiné středoevropské louky, a v některých ohledech obecně i pro jiná rostlinná společenstva kdekoli na světě.

V deseti kapitolách (a dvou přílohách) autoři pojednají historii krkonošských luk, vysvětlují, co stojí za neuvěřitelnou pestrostí některých lučních společenstev a jakou podobu má konkurenční boj, který v nich probíhá, jak se rostliny na louce přesouvají nebo jaké vztahy mezi nimi panují, protože ne vždy jde o boj na život na smrt. Nahlédnou také pod zem, poněvadž rostlina není jen to, co vidíme na povrchu, velká část se jí nachází pod zemí, kde musí s ostatními soupeřit o prostor, vodu a živiny. Je fascinující sledovat, jak rozmanité strategie rostliny využívají, aby přežily a rozmnožily se. Jedny sázejí na rychlý růst a zastínění ostatních, jiné se pomocí šlahounů rozlézají spíše do šířky než do výšky, aby ze stínu unikly, některé vytvářejí drobné kořeny, aby vyčerpaly živiny z každičké skulinky, a jiné kořeny směřují do co největší hloubky, kde se skoro s nikým dělit nemusí, a mají tak volné pole působnosti.

Na louce ale samozřejmě nežijí pouze rostliny. Autoři proto popisují i jejich vztahy s bakteriemi (při získávání dusíku z atmosféry), houbami (mykorhiza) a živočichy (opylování, roznos semen). A samozřejmě nechybí ani pohled na vztah louky a člověka. Mnoho, ba dokonce většina luk se bez lidské péče neobejde a ukazuje se, že ustupování od tradičních způsobů hospodaření představuje pro mnoho lučních společenstev vážný problém. Pokud se lidé o louku přestanou starat, v nadmořských výškách, kde se daří dřevinám, ji dříve či později pohltí les a v případě nevhodně zvolené péče se z ní zase mohou vytratit všechny choulostivější druhy a pestrá, květnatá louka se pozvolna promění v uniformní travní porost.

Ačkoli Louky shrnují především výsledky dlouholetého výzkumu botaniků a ekologů z průhonického pracoviště, mají ambici oslovit vedle odborníků z různých biologických oborů i širší laickou veřejnost, které jdou naproti svěžím stylem, úsporným nakládáním s odbornými termíny, poutavými historickými exkurzemi, přiměřenou odlehčeností, aniž by tím ubírali textu na odborné hodnověrnosti (ačkoli politické narážky, jakkoli trefné, občas působí trochu prvoplánově), i velkým množstvím obrázků, včetně řady působivých ilustrací Renaty Oppeltové. Kniha tak zaujme už samotnou grafickou podobou, díky níž se do textu dost možná pustí i ti, kteří by po něm jinak nejspíš nesáhli.

Pro čtenáře, kteří se nikdy nepohybovali v akademické sféře, mohou být rovněž zajímavé pasáže, kde autoři popisují, jak vědci vlastně pracují. Vedle líčení různých terénních pokusů, které poněkud rozbíjejí romantickou představu o vědě (brzké vstávání, hodiny klečení na zemi a počítání každé jednotlivé rostlinky na vymezené ploše nebo rozebírání kořenů a určování, kterému jedinci patří), autoři letmo přiblíží i způsob, jakým si vědci, primárně prostřednictvím Grantové agentury České republiky, opatřují finance pro výzkum, což zejména u příliš inovativních projektů nebývá zrovna snadné. Zajímavý je vlastně i vznik samotné průhonické skupiny, na jejímž začátku stála mladická revolta a touha dělat věci jinak než zasloužilí docenti a profesoři.

Ačkoli Louky cílí na širší čtenářský okruh, stále se jedná o knihu, která není pro každého, a přinejmenším bez základního zájmu o problematiku nejspíš nedokáže strhnout jako jiné tituly věnující se „atraktivnějším“ tématům. Těm, kdo by se o loukách přesto rádi něco dozvěděli, ale neholdují velkoformátovým knihám nebo by pro začátek uvítali něco jednoduššího, lze doporučit báječně napsanou, autobiografickou a velmi inspirativní knihu Jana Hafta Louka. Vábení do tajuplného světa (Kazda, 2019), která recenzovanou publikaci navíc v některých oblastech příhodně doplňuje.

Pokud se však čtenář přece jen rozhodne pro Louky průhonických badatelů, investovaného času rozhodně nebude litovat. Kromě toho, že se na louky už nikdy nebude dívat stejně jako předtím, se musí připravit na naléhavou potřebu si péči o louku, ať v rámci různých ochranářských projektů, nebo o svou vlastní, vyzkoušet.