Život středověkého člověka sice do značné míry vycházel ze schématu, o jakém se dodnes učí v hodinách dějepisu, totiž rozdělení společnosti na ty, kdo bojují, kdo pracují a kdo se modlí, ale skutečnost byla pochopitelně mnohem pestřejší. Pro lidi, jejichž každodenní život se točil kolem starostí o spásu vlastní duše a všemožných tradic, symbolů a pravidel, které dnes dokážeme pochopit jen velmi přibližně, nebylo obtížné se ocitnout kvůli náboženským, sociálním nebo jiným otázkám v nějakém konfliktu, ať už se jednalo o (verbální či fyzický) konflikt mezi dvěma jednotlivci, nebo konflikt mezi celými zeměmi. Navzdory určité ustrnulosti, kterou si se středověkem spojujeme, představoval konflikt stále přítomný element života. Touto optikou se nyní historik Martin Nodl (nar. 1968) pokusil nahlédnout komplikované předivo vztahů, které spoluurčovaly život v Praze patnáctého století, s určitými přesahy do doby starší i novější.  Z různých důvodů se přitom zaměřil na konflikty, jak sám píše, „komunální povahy“ a nepojednává o sporech mezi určitými jedinci nebo v rámci jednotlivých cechů. Zkoumané konflikty rozdělil do šesti kapitol, dost dobře je však od sebe oddělit nelze a jednotlivé motivy, z nichž spory pramenily, se tak prolínají vícero kapitolami. 

Výchozím sporem, který ovlivňoval téměř všechny ostatní Nodlem analyzované konflikty, byl vztah mezi Starým Městem a Novým Městem. Není si těžké domyslet proč – staroměstští měšťané pochopitelně jen nelibě nesli existenci města založeného v jejich těsném sousedství, novoměstští pro změnu jen těžce snášeli sklony k poručnictví, které starobylý soused projevoval. Odraz těchto sporů nalezneme třeba i v kapitole, v níž se Nodl věnuje soudním přím o právo vařit pivo. Podle známého rozhodnutí Karla IV. se na Nové Město měli vystěhovat vykonavatelé určitých povolání, mezi něž patřili i pivovarníci a sladovníci. Ačkoliv královského pokynu nedbali všichni, argumentovali novoměstští v soudních sporech na jeho základě v tom smyslu, že tím král vlastně de facto zakázal vařit na Starém Městě pivo. Staroměstští tuto interpretaci pochopitelně ostře odmítali. Vedle těchto, z dnešního pohledu poněkud úsměvných pří představovala jablko sváru i soudní svrchovanost Nového Města, kdy roli odvolacího soudu pro jeho obyvatele plnil soud staroměstský. Tyto a další spory zaměstnávaly i samotné panovníky, zejména Václava IV. a Vladislava Jagellonského. Rozhodnost ovšem nepatřila k jejich silným stránkám, a napříč jednotlivými kapitolami se tak jako leitmotiv vine rozhodnutí druhého jmenovaného, který jednotlivé spory rozhodl vždy jen provizorně a definitivní řešení výslovně přenesl na své nástupce. Většině autorem analyzovaných sporů tak učinil rázný konec až Ferdinand I., který po stavovském odboji roku 1547 většinu privilegií oběma městům odebral, čímž jako mávnutím proutku zmizely i příčiny těchto vleklých tahanic.

V kontextu výše uvedeného se může zdát poněkud překvapivé, že paralelně s konflikty, které musel řešit osobně panovník, se stále vracela myšlenka sjednocení obou pravobřežních pražských měst. K prvnímu pokusu o spojení došlo už v roce 1368, prameny jsou však na bližší informace velmi skoupé, a ačkoliv toto spojení fungovalo po relativně dlouhou dobu devíti let, upadly vzpomínky na něj v kolektivní paměti natolik, že ani pozdější zastánci sjednocení touto historickou epizodou neargumentovali. Jak autor ukazuje, otázka případného sjednocení dokázala vyvolat mezi zastánci i odpůrci v obou městech silné emoce a někteří zainteresovaní se neváhali zapojit ani do komplotů, jejichž odhalení je nakonec přivedlo až na popraviště.

Pokud se v předchozích odstavcích píše o „obyvatelích“ města a nikoli měšťanech, má to své opodstatnění.  Primárně se Nodl v jedné kapitole sice zabývá spory mezi městskou radou na straně jedné a obecními staršími nebo tzv. velkou obcí na straně druhé, snaha nalézt odpověď na otázku, kdo všechno byl součástí druhé jmenované skupiny, jej však přivádí k otázce, kdo vlastně byl právoplatným měšťanem, případně za jakých podmínek se jím člověk mohl stát. Asi nepřekvapí, že jednoznačnou odpověď není možné na základě dochovaných pramenů podat. Specifickou roli každopádně hrála otázka vyznání, neboť v letech po husitských válkách bylo získání měšťanských práv na Starém Městě pro katolíky (a později pro příslušníky jednoty bratrské) v podstatě nemožné. Jak ale autor podotýká, za náboženskou horlivostí se dost možná často ukrývala i nechuť vracet navracejícím se obyvatelům, kteří v době náboženských bouří uprchli, jejich v té době již zkonfiskované majetky. Podobně lze s autorem souhlasit i ohledně závěru, dle kterého nelze staroměstské cechy rozdělit na tolerantní a bigotní jen na základě toho, že některé cechy přijímaly dle svých statut za nové členy pouze kališníky. Pokud zmínka o nutnosti přijímání podobojí chybí, může to spíše znamenat, že příslušnost zájemce o přijetí do cechu ke kališnické (na několika místech v knize bohužel ve zkomolené podobě „utraktivistické“) víře byla pokládána za samozřejmou. Možná v tomto kontextu poněkud překvapivě se autor nicméně téměř zcela vyhnul druhé pražské defenestraci z roku 1483.

O sporech mezi městy a šlechtou autor explicitně nepojednává, pouze v rámci jednotlivých kapitol dojde na občasné zmínky. Naopak konflikty mezi zejména Starým Městem a českým králem autor nachází hned dva: v závěrečné kapitole přibližuje a analyzuje spory obou měst s králem Vladislavem Jagellonským ohledně způsobu volby konšelů a ceremonie jejich uvádění do úřadu a samostatnou kapitolu autor věnoval Staroměstské radnici jako místu volby některých českých králů a konání zemského sněmu. V této kapitole je však motiv konfliktu velmi slabý – v zásadě lze jako současníky problematizovanou vidět otázku volby Jiřího z Poděbrad za krále. Na základě autorem vybraných citací z pramenů a dalších informací se čtenář ale neubrání myšlence, že volba krále na Staroměstské radnici představovala pro jeho katolické odpůrce, ať už domácí, nebo zahraniční, spíše vítanou záminku umožňující jim zpochybnit legitimitu volby, než že by v místě konání volby viděli skutečný problém. S trochou nadsázky lze říci, že daná kapitola se spíše zabývá konflikty v závěrech jednotlivých odborníků, kteří se v moderní době pokoušeli časově určit a interpretovat některé aspekty výzdoby radniční budovy.

Nodlův způsob zpracování pozdně středověkých dějin pražského souměstí představuje cenný a podnětný příspěvek k výzkumu dějin nejen Prahy, ale urbánních dějin obecně. Je nepochybné, že autor cílí na odborné publikum a širší veřejnosti mohou některé úvodní metodologické pasáže k jednotlivým kapitolám připadat zbytečně zdlouhavé a abstraktní, ale i čtenář bez hlubších znalostí historie dokáže pochopit, jakým způsobem se Nodl snaží prameny interpretovat a jak dochází ke svým závěrům. A buď s nimi souhlasit, nebo ne.