Počátkem 20. století se rozpoutaly pomyslné závody o to, kdo první vyleze na nejvyšší horu světa a dalších třináct osmitisícovek. Soupeření přitom bylo záležitostí národní prestiže. Úspěšní v tom byli zejména Francouzi (Annapurna a Makalu) a Britové (Mount Everest a Kančendženga), ale také Rakušané a Němci. Zato Italové mají prvenství jen u jediné osmitisícovky, K2 (Čhogori). O to více si ale výpravy z roku 1954 a celé této hory cení a dokladem toho je i kniha K2. Historie nedobytné hory, kterou jako poctu „italské hoře“ vytvořil milánský grafický designér Alessandro Boscarino.

Uvádí v ní, že tato druhá nejvyšší hora světa, která je podle Reinholda Messnera „nejnedobytnější ze všech osmitisícových vrcholů, mnohem náročnější než Everest“, dostala název vlastně náhodou. Rekapituluje jednotlivé neúspěšné horolezecké výpravy – mezi jejich členy byl i slavný okultista Aleister Crowley nebo italský princ Ludvík Amadeus Savojsko-Aostský –, které postupně mapovaly cestu k vrcholu, až se konečně dostává k letopočtu 1954: to je pro něj „rok dobytí“. Tehdy se odehrálo „vítězné italské tažení“, zkalené bohužel tím, že jeden z domorodých účastníků při ní utrpěl vážné omrzliny. Vítězný italský počin prý tehdy pomáhal vrátit válkou poníženému národu důstojnost. Slavili i ti Italové, kteří se před tím nikdy nezajímali o horolezectví, nikdy neviděli hory a zapomněli, co je to láska k vlasti.

Výraznou italskocentričnost knihy se poněkud snaží doplnit či kompenzovat předmluva novinářky Jany Římanové, která upozorňuje na výrazné výstupy českých horolezců na K2, i když ty ovšem následovaly až po italském prvovýstupu.    

Silnou stránkou knihy je výrazná grafická úprava spojující mapy, fotografie a kreslené portréty hlavních aktérů. Zato Boscarinův text je spíše stručný a strohý, jen občas jej autor oživuje exaltovanými citáty italských intelektuálů, jako byl spisovatel Dino Buzzati nebo fotograf, antropolog a horolezec Fosco Maraini (třeba o tom, že jméno K2 se nesnaží vypadat lidsky: „Je z atomů a hvězd“). Podrobnější a v odhadu lidských možností skromnější je třeba kniha Duchové K2. Na vrchol hory smrti (Jota, 2016).

U Alessandra Boscarina jsou totiž nepřehlédnutelné výrazy jako „dobytí“ nebo „pokoření“ hory, které sice korespondují s dobovou atmosférou soupeření o dosažení vrcholu, ale na hlubší rovině neodpovídají realitě horolezectví. Jak dnes uznávají mnozí horolezci, hora a počasí dokážou ve vteřině utnout jejich pachtění – pokud už bychom si tedy měli vybrat nějaký emocionální postoj, na místě jsou hlavně pokora a bázeň, nikoli triumfalismus. Jak říká například skialpinista Radek Groh: „Pokořit horu… to je absurdní. Člověk je proti ní nicotný.“